Jana Kulhánková
O rumunských upírech jsme už všichni slyšeli. Čeho se ale dodnes bojí a před čím se chrání další obyvatelé „divokého Balkánu“? V Bosně a Hercegovině, zemi, která je odpradávna kulturní křižovatkou a v níž se mísí islámská, křesťanská i židovská tradice, se především na venkově udržují lidové obřady či provozuje magie. Skoro to vypadá, že Bosňané (tedy muslimští Bosňáci, katoličtí Chorvati i pravoslavní Srbové) jsou vyloženě pověrčiví.
Od soumraku do úsvitu
„Za žádnou cenu nechoď při západu slunce okolo odunluku (místa, kde se štípe dříví), protože v každém odunluku se skrývá aspoň jeden šejtan!“ (Muhamed Fejzi-beg Kulinović, 1898)
Pokud nemají problémy duševního či tělesného rázu zcela jasný původ, přičítají je lidé na bosenském venkově jakémusi rozladění, neklidu mysli. S takovými potížemi se pak většinou nesvěřují do rukou lékařů, ale obracejí se na místní léčitele a duchovní. Obyčejné rozčílení, projevující se například bolestí hlavy či horečkou, může mít totiž mnohem zlověstnější původ – jde o útok zlých duchů či magie. Největší nebezpečí lidem údajně hrozí od západu slunce do prvního ranního zakokrhání. V této době jsou totiž při útoku zlých duchů – džinů – nejzranitelnější. Nejkritičtější chvílí je právě západ slunce. Kolem lidských obydlí se potulují duchové či šejtani – ďáblové, kteří mohou do člověka různými způsoby vstoupit (v této souvislosti se v bosenštině používá výraz uhvatiti – zachvátit, zmocnit se). Mladé ženy či dívky by v tuto dobu neměly vůbec vycházet samy ven.
Strach z uhranutí
„Uhranutí nejčastěji ulpí na nehtech. Proto je dobré nehty hned poté, co je odstřihneš, zabalit do kousku papíru, hodit je proti zdi a říct: Dávám nehty větru, a vítr je dá mně, až je budu potřebovat! Není dobré mít v pokoji smetí, a to nejen proto, že to není zdravé, ale proto, že se kolem smetí nejčastěji shromažďují šejtani a jeden by snadno mohl přijít k uhranutí.“ (Muhamed Fejzi-beg Kulinović, 1898)
Stále živá je rovněž víra v uhranutí. Bosňáci pro něj používají výraz ograma, být uhranut se řekne ograjisati. Zlé či ďábelské síly se mohou přichytit na drobky chleba, kousky nehtů, krev či smetí, které lidé nechali povalovat po bytě nebo zapomněli přede dveřmi (proto se lze v některých domácnostech setkat s přísnou čistotností). Zmíněné „ingredience“ údajně používají čarodějové pro magii (sihir) a jejich negativní esencí záměrně škodí svým obětem. Proto když někdo po západu slunce vykročí z domu, měl by si pro sebe říci bismillu – první řádku z Koránu, aby ho chránila, pokud na tyto nečisté věci nechtěně šlápne.
Jinou formou ochrany je imámův amulet – zapis. Jde o kousek papíru s arabským nápisem, zabalený do kusu povoskované červené látky, který si člověk připevní k oděvu. Amulet má chránit proti působení veškerých zlých sil.
Hojně rozšířena v celé jižní Evropě, křesťanské i nekřesťanské, na Středním a Blízkém východě a v jižní Asii, je víra v uhrančivé oči. Vzdělaná městská populace tyto pověry pochopitelně odmítá, ale lze tvrdit, že obyvatelstvo obecně zná nejen tento fenomén, ale i určitá preventivní opatření proti němu. Pro uhrančivé oči je typické, že o této zvláštní „dispozici“ neví ani její majitel, ani jeho okolí. Dotyčný tak svým pohledem nevědomky někomu způsobuje intenzivní bolest hlavy nebo horečku.
Zlé kouzlo lze na někoho uvalit i obyčejným pohledem, například pokud se kocháme něčí krásou, aniž bychom řekli „Mašala!“, což je výraz údivu a radosti z toho, co vidíme (doslova „co Bůh chce, to bude“). Zvláště ohroženy jsou krásné dívky. Věří se, že když dívka zčervená, může jít o příznak uhranutí, protože na ni lidé příliš zírali. Ohroženy jsou však i malé děti, hlavně ty roztomilé nebo ty, které hodně pláčou. Ty totiž nejvíce přitahují pozornost, a tedy i nevítané pohledy. K odvedení pozornosti od dětské tváře slouží malý amulet, rovněž nazývaný mašalah, který dítě nosí na viditelném místě. Ten tak zabraňuje narušení „osobní harmonie“. Amulet však není levnou záležitostí a někteří rodiče ochranu dítěte řeší jinak: připevňují mu na čepičku malé barevné figurky nebo mu vážou červenou nit kolem zápěstí či kotníku – vše pro odvedení pozornosti od dítěte. Matky se také snaží uklidnit své plačící potomky, na které by mohly zlé síly útočit, zpěvem říkanek typu: „Tmavé, černé oči, modré a zelené oči, čáry leťte pryč!“ – tyto říkanky odhánějí zlá kouzla tam, odkud přišla. (Podle jedné sarajevské říkanky se mají vrátit do Romanije, hornaté oblasti na východ od Sarajeva, kde byla za druhé světové války pevnost srbských četniků.)
Na uhranutí se lidé nejvíc obávají jeho nepředvídatelnosti. Zatímco magii vykonává konkrétní člověk s jasným záměrem, uhranutí může být nechtěné a osoba, která jej způsobila, zůstává utajena. To dokazuje i skutečnost, že výrazu pro uhranutí se nikdy nepoužívá aktivně (někdo někoho uhranul), nýbrž pouze pasivně, pro označení osoby uhranuté (dítě bylo uhranuto).
Černá a bílá magie
„Najdeš-li v domě nějaký zapis, umrlčí kost nebo chuchvalec vlasů, věz, že ti někdo o hlavu usiluje. Vezmi ty věci, vhoď je do ohně a řekni: Jak hoří tyto věci, ať stejně shoří i sihir, který byl učiněn proti mé duši, tělu, dětem a majetku. Pak plivni na ruku, kterou jsi bral ony věci, a udeř s ní o zem nebo o zeď!“ (Muhamed Fejzi-beg Kulinović, 1898)
Pro magii konanou se špatnými úmysly se v Bosně používá výraz sihir. Jde o něco zlého, nepřátelského, nepocházejícího od Boha. Na muslimském venkově panuje přesvědčení, že sihir provádějí hlavně srbské čarodějnice (důvod můžeme hledat ve vzájemných konfliktech provázejících dějiny těchto národů i ve zločinech páchaných Srby na Bosňácích během nich). Jejich čarovná moc však nikdy nepřevýší moc imáma, islámského duchovního, který může jejich zlá kouzla zrušit. Imámové mají také schopnost působit magickou silou a někoho okouzlit. Jde však vždy o kouzla dobrá, takzvaná kouzla lásky, kdy imám může způsobit, aby se někdo do někoho zamiloval, k někomu vrátil atd. Jako nejlepší ochrana proti sihiru bylo ještě počátkem minulého století doporučováno nosit kalhoty naruby, případně chodit s holí z hlohového keře, nebo alespoň s kouskem tisového dřeva.
Moc jména
“Pokud se ti nedaří nakrmit dítě, věz, že na tebe nějaká zlá duše zakouzlila sihir. Aby ses takového sihiru vyvaroval, najdi vlčí čelisti a protáhni skrz ně dítě hned jak se narodí. Jakmile toto učiníš, nakrmíš dítě i kdyby na něm bylo tisíc sihirů!” (Muhamed Fejzi-beg Kulinović, 1898)
Někteří Bosňáci věří, že je před magií může ochránit jméno. Stává se, že někdo své jméno v průběhu života vymění za jiné, které více odpovídá jeho charakteru. Rozhodující je rovnováha duchovní síly jména a osobní síly jedince, která je astrologicky předurčena při jeho narození. Právě nevyváženost těchto dvou faktorů může způsobovat onemocnění, neboť činí člověka zranitelným vůči sihiru. Dítěti, které vážně onemocní, může proto imám doporučit právě změnu jména. Tento akt pak může mít léčivé účinky už jen proto, že nové jméno osobu chrání a původní jméno zůstane nadále utajeno. Dříve nemocný jedinec tak získává zcela novou identitu – na staré jméno už neslyší, přestože mu úředně stále patří. Bosňácká jména mají původ v turečtině nebo arabštině, někdy jde o jména islámských proroků, jindy o jména spojená s určitými náboženskými hodnotami nebo povahovými vlastnostmi. Tak třeba Muhamed znamená „slavný“, Ahmed je „chválený“, Hanifa „zbožná“, Atifa zase „milostivá“…
Kult světců
V celé Bosně a Hercegovině je hojně rozšířen kult lidových světců (tzv. šehidů), neboli zbožných muslimů, kteří vykonali něco záslužného či zemřeli hrdinskou smrtí. Tito „svatí,“ které pochopitelně oficiálně islám neuznává, neboť sakralizaci definitivně odmítá, se těší po završení svého života zbožné úctě. Je součástí praktik lidového islámu, že lidé pořádají pravidelné poutě k jejich hrobkám (turbe), kde se modlí, nechávají zde almužny atd. Tyto modlitby většinou probíhaly během každoročního rituálu dova, což je kolektivní modlitba za déšť mající zajistit úrodnou půdu a bohatou sklizeň, a také požehnání pro jednotlivé rodiny i celou ves. Dova probíhá každé jaro u hrobek několika šehidů a účastní se jí většinou pouze ženy. Na stejných místech pak na jaře probíhají i modlitby za mrtvé – tevhid. Na tato posvátná místa však lidé mohou docházet i jednotlivě, potřebují-li pomoc pro sebe nebo svou rodinu – například kvůli nemoci nebo neplodnosti.
Někteří bosenští muslimové věří, že šehidové jsou díky svému zbožnému životu, hrdinské smrti či mučednictví Bohu blíže než obyčejní smrtelníci. Proto mohou být prostředníky při modlitbě. Modlitba skrze prostředníka – šehida nebo imáma – má v islámu důležité místo a je považována za účinnější. Lidé konají mnoho věcí proto, aby dosáhli božího požehnání (berićet) a náboženských zásluh (sevap) a s nimi i naděje na zdraví a štěstí a dobrý posmrtný život. Tím, že se například modlí za své mrtvé příbuzné, pomáhají jejich duším a zároveň i sobě a své rodině. Za sevap se považuje každý dobrý skutek jako držení půstu, úklid mešity, ohleduplnost k druhým, almužna atp.
Lidoví léčitelé
Pokud však zbožné skutky lidi před působením zlých sil neubrání, musejí hledat pomoc jinde. Bosňáci se tak jako dříve i dnes uchylují k pomoci skutečných islámských vzdělanců (imámů, zbožných léčitelů, dervíšů), ve kterých vidí zástupce boží vůle na zemi. Vyhlášení léčitelé jsou vyhledávaní a přijíždějí za nimi „klienti“ zdaleka, dokonce i z řad jinověrců (Srbů či Chorvatů). Traduje se, že roku 1984 v době konání Zimních olympijských her v Sarajevu přicházeli za léčiteli i zahraniční turisté ze všech koutů světa.
Léčitelé, jejich učení a vlastně i všechny dále popisované praktiky jsou nicméně v rozporu s oficiálně uznávanou formou islámu a proto byly v době socialistické Jugoslávie (kdy bylo znatelné úsilí o jednotnou a jedinou „správnou“ podobu tohoto náboženství) trnem v oku oficiálním islámským institucím. Kdo ale chtěl, cestu si k těmto „alternativním metodám“ stejně našel. Hledání pomoci u státem neuznaných zdrojů lze v určité fázi dějin socialistické Jugoslávie interpretovat i jako výraz nedůvěry ve státní instituce.
Obyvatelé dnešního bosenského venkova však nechtějí po léčitelích požehnání, ale spíše prostředky k tomu, aby se vyhnuli či ubránili zlým silám, popisovaným výše. Pokud někoho postihnou problémy, s kterými si neví rady ani lékař, ani psycholog, obracejí se zkrátka na zbožné léčitele. Čeho si na nich lidé vždy vážili nejvíce, byla jejich gramotnost. Na rozdíl od obyčejného člověka znali Korán a uměli psát arabským písmem. Od 90. let, s rostoucí alfabetizací venkovské populace, tak jejich důležitost postupně upadá.
Bosenské léčitele, „proutkaře“ a věštce lze rozdělit do tří skupin podle zaměření a metod, které používají. První skupinu tvoří muži i ženy bez formálního náboženského vzdělání, které vesničané nazývají hodža (imám) a bula (ženská duchovní). Proutkařům lze říkat sihirbaz či sihirbazica (označení odvozené od slova sihir), ačkoli tyto výrazy mají negativní význam jako čaroděj či čarodějnice – tedy ten, kdo může čarovat. Existují další, méně uznávané formy proutkaření, které nevyžadují velké znalosti, ani zvláštní moc. Provádějí je nejrůznější lidé, ať Romové nebo místní ženy, a jde většinou o věštění budoucnosti – z ruky, z kávové sedliny či například z bílých fazolí.
Léčitelé a proutkaři se specializují na konkrétní problémy. Jeden například léčí dětské pacienty, jiný umí na lidi vysílat kouzla lásky, další léčí uhranutí atd. Samotné léčení je pak většinou kombinací modlitby a přednesu z Koránu s použitím tradiční lidové medicíny. Podle typu klientova problému se mu poradí, co má dělat – zda navštívit lékaře, imáma, pomodlit se na hrobu svatého nebo třeba vypít určitou bylinnou směs. Nejčastější problémy, s nimiž lidé přicházejí, jsou chronické nemoci, manželské problémy, neplodnost, staromládenectví a potíže duševního rázu jako úzkost či deprese. Buly nabízejí především modlitby, přednes textů a věštění ze snů nebo z olověných odlitků, imámové zase již zmíněné ochranné amulety – zapisy.
Třetí a nejvýznamnější skupinu zbožných léčitelů tvoří súfíjští duchovní, navzájem spříznění společným předkem – zakladatelem dervíšské tekije v oblasti, odkud pocházejí. Jsou členy konkrétních súfíjských řádů, jejichž učení se považuje za mystickou formu islámu. Používají řadu technik a pramenů: posvátné knihy, čtení z ruky, modlitby a čtení z Koránu. Súfíjští hodžové (imámové) se raději drží stranou, neboť samozřejmě podléhají kontrole oficiálních náboženských autorit. Zaměřují se buď na rušení kouzel nebo na ochranu osob před nimi. Jsou to vzdělaní muži, kteří umí několik jazyků, včetně turečtiny a arabštiny. Vzdělání však u nich není tím nejdůležitějším. Tito lidé mají být nejen sečtělí, ale rovněž nadaní určitou esoterickou schopností „vidět“ více, než ostatní. Pokud chce být hodža respektován, musí se nechat zasvětit a musí disponovat duchovním vzděláním a současně duchovní silou, jež mu umožňuje nahlížet jakési hlubší pravdy. Představy vesničanů o tom, co tvoří skutečné islámské vědění tak mnohdy naplňují tito příslušníci mystických súfíjských řádů více, než oficiální duchovní elita. Paradoxem bylo, že mnozí ze súfíjských duchovních působili za dob socialistické Jugoslávii současně jako oficiální imámové.