Krešimir Međeral
Pohleď na město jak spí / Poslouchej nejkrásnější zvuk / Zatímco světla Kontinentalu / Odnáší Rječiny hluk… Tento úryvek z písně Světla Kontinentalu rijecké skupiny Belfast food nám mohou být melancholickým úvodem do atmosféry tohoto zvláštního města. Rijeka, po Záhřebu nejdynamičtější chorvatské město, měla díky mnoha faktorům specifický historický a kulturní vývoj, jímž ovlivnila celé Chorvatsko.
Rijeka (italsky zvaná Fiume) je po Záhřebu a Splitu třetím největším městem v zemi. Město samotné má kolem 160 tisíc obyvatel, s aglomerací čítá něco přes 200 tisíc. Leží na pobřeží Kvarnerského zálivu, přesně v místech, kde se z pevniny začíná vydělovat Istrijský poloostrov. Řeka, po níž město získalo jméno a která se jmenuje Rječina, dělí město na dvě části, jež prodělaly značně odlišný historický vývoj. Na pravém břehu se nachází Rijeka v pravém slova smyslu, zatímco na levém břehu se rozkládá Sušak, jenž měl až do roku 1945 status samostatného města a teprve pak byl připojen k Rijece. Sušak je také starší, protože Rijeka začala získávat skutečné urbanistické obrysy až poté, co se stala hlavním uherským přístavem.
Z dějin města
Přestože v oblasti ústí Rječiny byly učiněny nálezy pocházející z pravěku, jistě víme to, že jejími prvními obyvateli byli Liburnové – ilyrský kmen, který obýval východní pobřeží Jadranu od východní Istrie až po oblast kolem Šibeniku. Byli schopnými námořníky a často se dostávali do konfliktů s Římany. Ti si je postupně podmanili a na místě někdejšího liburnského opevnění postavili municipium jménem Tarsatica (základ pozdějšího toponyma Trsat), jež se stalo důležitou pevností při cestě z Tergeste (dnešní Terst) do Senie (Senj).
Tarsatiku vypálili Frankové a na starých základech vzniká nové sídliště pojmenované „Řeka svatého Víta“ podle místního kostela. Toto sídliště se stává sídlem biskupství a ve 13. století město připadne feudálům z Devinu, kteří na vrchu Trsatu vystavěli svoji tvrz. Rijeka bude mít během následujících staletí status lenního města (na rozdíl od svobodných královských měst) a bude střídat majitele – Devinové, Frankopáni, Habsburkové… Od 13. do 15. století se Rijeka rozvíjí jako obchodní a námořní středisko, ale v 15. století její moc upadá kvůli konfliktům se sousedními konkurenčními přístavy Bakrem a Kraljevicí.
Roku 1719 se Rijeka stává svobodným přístavem, což je novým implusem k dalšímu rozvoji. Ve městě je stále více kupců z rakouských zemí, Benátska i Furlánska. Až do roku 1613 byla ve městě úředním jazykem chorvatština, poté ji ve veřejné správě začala nahrazovat latina a italština. Poté, co Rijeku roku 1750 zasáhlo katastrofální zemětřesení, vznikl nový urbanistický plán. Město bylo rozšířeno a došlo k úpravě nábřeží i ústí Rječiny, do té doby jediného přírodního přístavu na jinak naprosto rovném pobřeží.
Maďarský přístav
Protože byla svobodným přístavem, byla Rijeka vyňata z území bánského Chorvatska a podřízena přímo císaři a de facto Maďarům. Ti v ní viděli svůj přístup k moři a do výstavby jejího přístavu mohutně investovali. Teprve v revolučním roce 1848 byla Rijeka připojena k Chorvatsku a v jeho správě zůstala dvě desetiletí – do chorvatsko-uherského vyrovnání roku 1868.
V původním textu vyrovnání se sice psalo, že město i nadále zůstane pod jurisdikcí bána, ale Maďaři měli jiné plány a ke konečné verzi dokumentu dodali klauzuli, podle níž byla Rijeka vyňata z bánské pravomoce a společně s okolím měla tvořit zvláštní oblast jménem Uherské přímoří, podřízenou přímo vládě v Pešti. Tento dodatek vešel do dějin jako „Rijecký proužek“, protože se jednalo o proužek papíru, kterým byl původní a schválený text dodatečně a bez vědomí Chorvatů přelepen. Chorvatsku zůstal alespoň Sušak, který se stal jedním z ohnisek chorvatského národního hnutí. Kvůli intenzivní maďarizaci a zákazu chorvatštiny v Rijece (úřednimi jazyky se staly maďarština a italština) bylo do Sušaku z Rijeky přemístěno i chorvatské gymnázium. Rijeka se zatím o překot rozvíjela – zatímco roku 1880 měla všeho všudy 21 tisíc obyvatel, už roku 1910 tento počet stoupl na 50 tisíc.
Po rozpadu Rakousko-Uherska se 29. října 1918 Rijeka společně s dalšími jihoslovanskými zeměmi monarchie stává součástí nově vzniklého Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Jenže už 4. listopadu město blokuje italské námořnictvo, neboť podle Londýnské smlouvy byla Rijeka přislíbena Italům, pokud tito vstoupí do války na straně Dohody. Dne 17. listopadu do města vstoupily spojené francouzské, britské a americké síly a tato okupace trvala až do 12. září 1919, kdy město obsadil italský profašistický vojevůdce a básník Gabriele D’Annunzio. Ten Rijeku, respektive Fiume prohlašuje za svobodný stát přidružený k Itálii. Řím tehdy ještě nebyl pod vlivem fašismu, spojení odmítl a s tehdejším Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců uzavřel smlouvu potvrzující plnou nezávislost Rijeky (za podmínky, že režim vládnoucí ve městě bude přijatelný pro obě strany), což bylo stvrzeno i Rapallskou smlouvou. Dobrodruh D’Annunzio s takovým rozhodnutím nesouhlasil a vyhlásil Itálii válku, což vyústilo v bombardování města a de facto novou italskou okupaci.
Ačkoliv Svobodný stát Rijeka neměl dlouhého trvání (existoval do 27. ledna 1924, kdy byl Římskou smlouvou připojen k Itálii), do dějin se zapsal ještě jedním kuriozním způsobem: když byl ve Vídni roku 1923 zakládán Interpol, patřila Rijeka mezi spoluzakladatele…
V Itálii se stalo Fiume okrajovým městem, a tak místní přístav stagnoval. Po druhé světové válce a připojení k socialistické Jugoslávii však dochází k jeho zrychlenému vývoji – rozšíření a modernizaci. Přístav byl spojen s jižněji položeným přístavem Bakar, budují se kontejnerové terminály, na Urinji se staví ropná rafinérie a v Bakru koksárna – jeden z největších znečišťovatelů okolí. Rozvíjí se také stavitelství lodí a ve městě jsou dvoje doky – v docích „3. květen“ se lodě staví, v docích „Viktor Lenac“ opravují.
Rijeka je dnes také důležitým dopravním uzlem. Na nedalekém ostrově Krku bylo vybudováno letiště a dobrá poloha Rijeku odnedávna předurčovala stát se nejpříhodnějším přístavem pro panonskou oblast. Železniční trať z Rijeky do Záhřebu a na druhou stranu do Pivky ve Slovinsku vybudovalo ještě Rakousko-Uhersko roku 1873 a v roce 2004 byla konečně dokončena dálnice, která spojuje Rijeku s metropolí.
Rudé právo a maďarské povstáníKulturní pamětihodnosti
Rijeka je město bohatých dějin a nejrůznějších vlivů. Tato pestrost je na první pohled viditelná v architektuře, protože se zde míchaly architektonické styly Středomoří a střední Evropy. Symbolem Rijeky je kostel sv. Víta, jenž je zároveň zvěčněn na stokunové bankovce. Svatý Vít je patronem města, stavba jeho nového svatostánku byla zahájena roku 1638 a trvala přes sto let. Okrouhlý půdorys byl zvolen po vzoru benátského chrámu Santa Maria della Salute a na svou dobu byl výjimečně inovativní.
Nejznámější rijeckou ulicí je Korzo, páteř města táhnoucí se podél nábřeží a poskytující průřez městskými architektonickými styly. Bohužel se dnes před městem nachází uměle vybudovaný přístav, a tak současné panorama centra nabízí poněkud jednotvárný pohled na jeřáby a jiná přístavní zařízení. Přemýšlíte-li tedy o procházce podél moře, je lepší navštívit okrajové části města – Kantridu směrem k Opatiji, kde se mimojiné nachází stadion NKRijeka (zvláštní tím, že místo jedné tribuny zaujímá kolmá skála), nebo Pećine, oázu mezi rijeckým přístavem a urinjskou rafinérií.
Rijecké fenomény
Jednou z velkých městských událostí je karneval, údajně třetí největší na světě po Riu de Janeiru a Benátkách. Každoročně v únoru se při slavnostním průvodu městem sejde několik tisíc účastníků.
Když se řekne „rijecká scéna“, máme na mysli progresivní elementy v chorvatské populární hudbě. Rijeka a istrijská Pula vždy určovaly nové hudební trendy v Jugoslávii a Chorvatsku.
Za zmínku stojí i samotní Riječané. Ti jsou totiž zajímavým amalgámem všech možných národů, které při své pouti dějinami měly co do činění s Rijekou. Nejvíce je tu pochopitelně Chorvatů, starousedlíků či nově přistěhovalých z dalekého i blízkého okolí. Po druhé světové válce přicházelo za prací v přístavu velké množství lidí z méně rozvinutých oblastí – z Bosny, Liky či Dalmácie. Po Chorvatech jsou nejpočetnější Italové, kteří ve městě užívají kulturní autonomie – mají vlastní rádio, noviny, divadlo… A v neposlední řadě jsou tu zbytky tzv. Monarchiemischungu, potomků obyvatel pozůstalých ještě z rakousko-uherského období – Maďaři, Rakušané, Češi…
Slavní Riječané
Ač původem z poloostrova Pelješac, mezi slavné Riječany bezpochyby patří Ivan Lupis-Vukić (1813-1875), důstojník rakouského válečného loďstva. V obavě před útoky italských námořních sil na dalmátské pobřeží přemýšlel o zbrani, s jejíž pomocí by se dalo takovým útokům lehce zabránit. Uzavřel s ředitelem rijecké slévárny Robertem Whiteheadem smlouvu o vývoji nové zbraně, a po letech výzkumu a nezdařených prototypů přišlo roku 1866 na svět zařízení naplněné výbušninou, s lodním šroubem, motorem na stlačený vzduch a automatickým řízením, které jeho vynálezce nazval latinským jménem rejnoka – torpedo. Vynález byl prodán Rakousku a poté i dalším zemím a slévárna se začala specializovat výhradně na torpéda – v ovzduší příprav na světovou válku se jednalo o výnosný artikl. Torpéda se pak v Rijece vyráběla až do 60. let minulého století.
Inter arma silent musae, ale ne v Rijece. Význam Ivana Zajce (1832-1914) pro chorvatskou hudbu je tak velký, že bylo celé období od roku 1870 do 1916 nazváno Zajcovou epochou. Jeho otec byl vojenský kapelník ze Slovenska a přál si, aby mladý Ivan studoval práva. Jenže ten už v pěti letech uměl hrát na klavír a housle a ve dvanácti složil první operu, a tak otec musel souhlasit, že jeho syn vzdělání získá na milánské konzervatoři. Po studiích se i přes četné nabídky ze zahraničí vrátil do rodného města, které mu bylo velkou inspirací. Profesionální ambice ho hnaly do Vídně, kde se seznámil s chorvatskými intelektuály a rozhodl se vrátit do vlasti a pomoci jí v rozvoji. Stal se ředitelem záhřebské opery a pracoval v Chorvatském hudebním ústavu. V Záhřebu žil až do své smrti a za tu dobu napsal téměř tisíc děl. Tím nejvýznamnějším je jeho opera ve třech dějstvích Nikola Šubić Zrinjski, věnovaná chorvatskému bánovi, jenž roku 1566 vedl obranu uherského města Sziget proti Osmanům.
Do třetice všeho dobrého žena. To, že je současnicí Janicy Kostelić, je největším neštěstím a zároveň štěstím v kariéře Any Jelušić. Ve srovnání s nejlepší lyžařkou všech dob působí všechny její úspěchy hůř, na druhou stranu bez fenomenálních úspěchů Kostelićové by se těžko našlo tolik sponzorů ochotných financovat další hvězdu chorvatského lyžování. Tato mladá rijecká gymnazistka (narozena 1986) svým talentem rozhodně za Janicou nezaostává – Mezinárodní olympijský výbor jí umožnil nastoupit na Zimních olympijských hrách 2002 v Salt Lake City, přestože sotva dovršila 15 let. Stala se nejmladší účastnicí ZOH a překonala tak rekord Kostelićové, která přijela do Nagana jako šestnáctiletá. Experti předpovídají, že Chorvatsko se ani po odchodu Kostelićové o svoji pozici ve světovém lyžování obávat nemusí. Když už je řeč o lyžování, Rijeka je jedním z mála přímořských měst, která se mohou pyšnit sjezdovkou ve vzdálenosti půl hodiny jízdy z centra. Ze sjezdovek na Platku, jednom ze čtyř lyžařských areálů v zemi, je vidět moře, a nad Platkem se tyčí 1506 metrů vysoká hora Snježnik, na jejímž vrcholku zůstává sníh až do pozdního jara.