Tvorba Zorana Feriće: metastáze estetiky ošklivosti

Jan Kravčík

Jméno současného chorvatského spisovatele Zorana Feriće nepatří v českém prostředí mezi známé. A přitom je dílo tohoto autora v jeho vlasti úspěšné natolik, že ne neprávem můžeme Ferićův literární zjev v pro­středí chorvatském přirovnat k „fenoménu“ Michala Viewegha v kultuře české. Stejně jako Viewegh se i Ferić stal ve své zemi vzorem „úspěšného žijícího spisovatele” a zároveň součástí literární estrády.

Úvodní věta nebyla míněna jako po­s­tesk­nutí, vždyť Ferićovu povídku Tužna bajka o Clari Schumann i braći Grimm (Smutná pohádka o Claře Schumannové a bratrech Grimmových) nalezneme ve sborníku sou­časné chorvatské povídky, jenž sestavil br­něnský profesor Ivan Dorovský. Tento překlad je sice přínosem, roz­hodně však nemůže sloužit k vytvoření byť jen rámcové představy o Ferićovi a jeho díle.

Zoran Ferić se narodil roku 1961 v Zá­h­řebu. Vystudoval kroatistiku na tamní Fi­lozo­fic­ké fakultě a dodnes pracuje jako středoškolský profesor chorvatského ja­zyka a literatury. Své eseje a prózu uve­řejňuje od roku 1987 v nejrůznějších li­te­rárních a spo­le­čenských časopisech (Quorum, Godine nove, Nacional aj.) i na třetím prog­ra­mu chorvatského státního roz­hlasu.

Roku 1996 vydal sbírku povídek Mi­šo­lovka Walta Disneya (Pastička Walta Dis­neyho), která byla přeložena i do němčiny a vydána v Rakousku. Roku 1997 obdržel cenu A. G. Matoše za povídku Anđeo u ofsajdu (Anděl v ofsajdu) uveřejněnou v časo­pise Plima. Roku 1998 vydal společně se spi­so­vateli Miroslavem Kišem, Robertem Mli­narcem a Borisem Perićem výbor povídek Quattro stagioni. V roce 2000 vyšla po­víd­ková sbírka Anđeo u ofsajdu a jednalo se o nejočekávanější chorvatskou knihu toho roku. O dva roky později následoval „nej­temnější román chorvatské litera­tury“ Smrt djevojčice sa žigicama (Smrt děv­čátka se sirkami) a zatím posledním Feri­­ćo­vým počinem je sbírka časopiseckých komentářů a sloupků Otpusno pismo (Pro­pouštěcí dopis, 2003).

Vyhraněný styl

Jestliže byla Ferićova prvotina Pastička Walta Disneyho přivítána chorvatskými kri­tiky i laickou veřejností s velkým záj­mem, kniha Anděl v ofsajdu byla paso­vána na chorvatskou knihu roku již dávno před svým vydáním. V kontextu moderní chorvatské prózy, která se od začátku 90. let zcela v intencích kulturní politiky tuđmanovského režimu utápěla ve vlastenecké, rurální, patriarchální, případně válečné tématice, se totiž skutečně jednalo o cosi nového. Podle názoru básníka, kritika a záhřebského univerzitního peda­goga Krešimira Bagiće „Ferićovy povídky potvrzují, že jsou výsledkem umně pro­my­šleného a relativně autochtonního pro­­zaického konceptu“.

To lze snadno ověřit hlubší analýzou Ferićova díla. Svět jeho povídek je zpodobněním světa, v němž žijeme, avšak zrcadlo, které nám svými ab­surdními konstruk­cemi nastavuje, je notně pokřivené. Některé příběhy jsou ne­­obyčejně groteskní a bizarní, jiné zas ba­nální svou podstatou, zatímco poselství značné existenciální váhy probíhá kdesi v pozadí. Všechny jsou však kořeněny tu silnější, tu slabší příměsí morbidity a ob­skurních motivů, jež ve čtenáři vyvolávají veskrze negativní pocity a obranné reakce. Jenže právě konfrontace humoru a tragična, banalit a „vážných témat“, do­chucená opakujícími se motivy smrti, ne­vyléčitelných chorob, sebe­vražd, ampu­tací končetin či sexuálních perverzí vy­­­tváří společně s předem jasně stanovenou a vy­tříbenou technikou tento „re­lativně autochtonní koncept“ Ferićovy prózy.

Klíčové slovo: morbidita

Klíčovou roli v celé ferićovské prozaic­ké koncepci hraje morbidní tématika. Ne­jedná se však o tajemnou a „nadpozemskou“ hru se smrtí a její symbolikou, jak ji známe například z díla La­di­slava Fuchse. Ve Ferićových povídkách se setkáváme se smrtí krutě pozemskou, nikoliv však fádní – její škála je pestrá a bohatá. Fe­ri­ćovy příběhy jsou také plné pohřbů, mrt­vol, rakví, hrobařů… Hned v první povídce první sbírky Pastička Walta Disneyho jmé­nem Potrči doktora (Rozběhej doktora) z prostředí záhřebského hřbitova a krematoria se setkáváme s největší kon­­centrací uvedených motivů – celý pří­běh pak gra­duje absolutní kumulací zmí­něné symbo­liky při pohřbu hrobaře. Ferić tak uvádí čtenáře do svého světa tím nej­rych­lejším možným způsobem – kdo nevy­drží, knihu odkládá, ostatní čtou dál…

Je evidentní, že ve Ferićově případě se jedná o promyšlenou a odvážnou provo­kaci, která se mnohým může zdát zachá­zející za hra­nici vkusu, ovšem jen do té chvíle, než si uvědomí, že většina povídek pouze zobra­zuje realitu, svět takový, jaký je, avšak se záměrným důrazem na vě­cech, které se ze své autopsie snažíme vytěsnit. Akcen­tace „esteticky negativ­ních“ prvků tak ne­jen vytváří celkovou atmosféru díla, ale mnohdy zatlačuje do pozadí fabuli sa­motnou. Je jen otázkou, zda se tak neděje úmyslně…

Jako příklad morbidního prvku nám po­slouží motiv leu­kémie, o kterém lze říct, že se vyskytuje v takřka každé Ferićově po­vídce. Ba co víc, na leukémii tu umí­rají nej­častěji děti, zejména dívky. Na­pří­klad v již zmíněné povídce Roz­bě­hej doktora z první sbírky nalezneme zmínku: „místo sed­mileté dívky, která zemřela na leu­ké­mii, byl pohřben osmdesátiletý stařec“. Hned v ná­sledující povídce Žena u og­le­dalu (Žena v zrcadle) hrdina Oleg vzpo­míná na sestru, která zemřela na toto ná­do­rové onemocnění krevních buněk ve čtr­nácti letech. Povídka Anděl v ofsajdu se zase celá odehrává na pohřbu šesti­le­té dívky Mirny (příčinu smrti snad již ne­třeba zmiňovat) a nejbizarnější užití mo­tivu této choroby nalezneme v povídce Blues za gospođu sa crvenim mrljama (Blues pro paní s červenými skrvnami), která jinak operuje s motivem viru HIV – mladík Šturlić si vymyslí, že trpí leu­ké­mií, aby zí­skal srdce (a tělo) milované dívky.

Seznam nemocí, na které umírají a jimiž trpí Ferićovi hrdinové, případně jejich pří­buzní, je ale mnohem rozsáhlejší, přes cukrovku až po rakovinu dělohy… Sám autor pak v rozhovorech pro média při­z­nává, že je hypochondrem. Se sar­kaz­mem sobě vlastním tvrdí, že „hy­po­chon­drie je jako literatura, jistý typ fikce, a ta se bo­hužel nedá léčit, pouze psát nebo žít. (…) Zcela zjednodušeně řečeno: jak hy­po­chodrie, tak literatura jsou strachem ze smrti a potřebou za­nechat stopu. Za spi­­sovatelem (…) i za hypochondrem zůs­tává psané slovo – v případě spisova­tele jsou to knihy, v případě hypochondra lé­kařské recepty. Často neméně zajímavé…”

Tělo jako metafora společnosti

Neméně důležitým prvkem jeho prózy je také lidské tělo a věci s ním související. Tělo ve Ferićových povídkách je nejen sídlem již zmíněných nemocí (nevy­lé­či­telných – jinak pro Feriće nemají smysl), ale pohlavního pudu či úchylek. Například povídka Pastička Walta Disneyho popi­suje příběh chlapce, který se seznámí se svým strýcem, jenž se vrátil z Ameriky a stvává se chlapci vzorem. Strýc však záhy zmizí a je zjištěno, že znásilnil dva­náctiletou dívku. Těžko stravitelným kou­skem je povídka Simetrije čuda (Sy­me­trie zá­zra­ků), pojednávající o „ero­tic­­kém“ životě paralyzované dívenky, jež si přes inzerát přivydě­lá­vá prodejem svého po­u­ži­tého spodního prádla. Ferić však pre­g­nantně formuluje happyend: „Sama sku­tečnost, že ochr­nu­tá dívka tímto způ­so­bem vítězila nad svým handicapem, se rovnala zázraku“.

Bizarním prvkem týkajícím se těla je také motiv druhotného kanibalismu ve vá­leč­né povídce Otok na Kupi (Ostrov na Kupě), v níž chorvatští vojáci uloví sumce (vy­skytují se zde narážky na He­ming­way­ovo dílo Stařec a moře) na návnadu z lids­kého masa pocházejícího z těl zabitých srbs­kých vojáků, aby se pak o úlovek v noci podělili s nepřítelem z druhé strany řeky. Tragickým podobenstvím společnosti je pak tělo v povídce Povijest gospođe za prije (Příběh paní „před“), která vypráví o obézní ženě, vydělávající si focením reklam na nejrůznější odtučnovací kúry (ve kterých je uvedena jako paní „před“ dietou, zatímco na fotografii „potom“ vy­stupuje jiná, štíhlá, jí v obličejí podobná žena).

Tajemství první a poslední věty

Sám autor tvrdí, že „začátek a konec jsou nejdůležitější části povídky.“ Své tvr­zení dál rozvíjí a líčí, že první věta je pro spi­so­vatele nesmírně důležitá, pro­tože „něco v ní udává směr dalšího psaní. Z ní často vychází příběh, postavy, čas, prostor a vše ostatní.“ První věta je důležitá i pro čte­náře, a proto musí být atraktivní a dos­ta­tečně zajímavá, aby ho donutila číst. „Musí obsahovat jistou návnadu, na níž se čtenář chytí a která ho nepustí až do konce povídky.“

A skutečně – Zoran Ferić důsledně tvoří v duchu této filozofie (či spíše techniky). Úvodní věty jeho povídek jsou nejenže chutnou návnadou vábící čtenáře k dal­šímu čtení, ale mnohé z nich jsou i ja­ký­misi mikroskopickými díly an sich. Na­pří­klad úvodní věta povídky Žena v zr­cadle dokonale na­vozuje atmosféru příběhu ne­šťastné rozvedené ženy středního věku, která se ve strachu před reakcí svého syna bojí navazovat vztah s jinými muži: „Její léta plynula rychle, pouze dny byly dlouhé.“ Dalšími takovými „atmosfé­ric­kými návnadami“ jsou například: „Paranoia obyčejného člověka je nemoc, kdežto paranoia politika nebo umělce dě­jiny.“ (Forma amorfa – Tvar beztvarého), „V rámci skupinové terapie pro duševně postižené lidi vyprávěl, že vždy z jara, když se vlaštovky vracejí z jihu, intenzivně přemýšlí o tom, jak vypadá hořící člo­věk.“ (Legenda), případně: „Svět už je naštěstí takový, že i vůně psího hovna může vy­volat krásné vzpomínky.“ (Dodir anđela – Dotyk an­děla)

Ve svých poznámkách ke knize Anděl v of­sajdu Ferić vyzdvihuje i roli pos­lední věty, jejímž účelem je „celou záležitost zamlžit, relativizovat a umož­nit čtenáři vrátit se na začátek…“ Nutno říct, že také v tomto případě se Ferić snaží být důsledný – poslední věty jeho povídek zanechají čte­náře v nejistotě, mnohdy jako opa­ře­ného, s nevěřícím po­hledem a nepříjemným po­citem v út­robách. Závěrečné věty však nelze hodnotit jako útvary samy o sobě, nýbrž pouze v kontextu.

Většinou však jako by právě závěr byl nej­větší slabinou Ferićových próz. Uvést čte­náře v očekávání vygra­do­vá­ním příběhu a posléze jej zanechat roz­ča­rovaného nad slabším koncem je prý údajně auto­ro­vým záměrem. To vy­světluje na příkladu svého oblíbeného horrorového žánru: „Pokud díky logice příběhu, atmosféře a ději čte­nář oče­ká­vá sekeru, rozčtvrcená těla a kousky dět­ských střev, a to se v jisté chvíli nedostaví, objevuje se, jak předpo­kládám, úleva, ale u přísně žánrově orientovaného čtenáře i jisté zklamání. Avšak mým úmyslem bylo ukázat, že toto (…) ba­nální řešení, které nabízím, je stejně tak strašlivé jako by byl i konec skutečného horroru. Je to jako upozornění na horror každodennosti, jenž prochází kolem nás – ne jako Carpenterova Mlha, nýbrž jako sotva viditelný opar parného letního dne.“

Nejtemnější román

Po dvou povídkových sbírkách, které si od některých vysloužily přídomek kultovní, přišel román Smrt děvčátka se sir­kami. Jedná se o literární konglome­rát růz­ných žánrů – detektivky, horroru, politického thrilleru – se zvýšenou koncentrací výše zmíněné tématiky. Pro Feriće jako by už nebylo nic svaté – „děvčátkem se sir­kami“ je brutálně zavražděná rumunská prostitutka Marillena, románem defilují pedo­filové i nekrofilové a místo děje, ostrov Rab, je svědkem exorcizmu, znesvěcování hrobů, ok­rádání mrtvol… Pozoruhodným a do jisté míry ori­gi­nál­ním prvkem tohoto díla je postava Boba – zpo­dobnění chor­vatského spisovatele Slobo­dana Novaka, z jehož díla Mirisi, zlato i tamjan (česky Myrha, zlato a kadidlo, Argo 1999), ode­hrávajícím se na stejném ostrově, Ferić do­slovně cituje celé věty.

Přes veskrze pozitivní ohlasy na tento román se kritici i veřejnost shodují v tom, že Ferićovou doménou zůstává krátká po­vídka a že tímto „katalogem děsu“ spisovatel již „po­­ně­kud přehání“. I tak patří Zoran Ferić k nejoriginálnějším a ře­me­slně nej­zručnějším autorům na současné chorvatské literární scéně.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *