Pěstování hokkaido je cesta k vítězství. Je taková rostlina – křídlatka japonská. Je to tři metry vysoký plevel, pod kterým nic neroste. Sám ale roste všude – podél kolejí, stezek apod. Boj proti němu stojí velké peníze. Hokkaido křídlatce nedovolí, aby se rozrůstala. Navíc přináší užitek – vloni jsem na malém pozemku vypěstoval a rozdal 40 dýní.
Absolvoval jsem Zemědělskou akademii v Kyjevě, obor lesní hospodářství. Tatínek byl farmaceutem. Všichni jsme sbírali lékařské rostliny a dost dobře na tom vydělávali. Musel jsem je kosit srpem. Stále mám jizvu na prstu. Sbírali jsme hodně dvouzubce, protože v něm všichni koupali děti. A taky třezalku nebo listí brusnice borůvky v Karpatech. Bylo to ještě za komunismu, tehdy měly všechny lékárny a lesní hospodářství výrobní plány. Celé tuny rostlin. Byliny jsme sušili v cihelně, kde jsme si pronajímali prostory nad pecemi.
Žiju v České republice skoro 20 let. Nejdřív jsem jezdil na návštěvu k bratrovi-malíři, který sem přijel v roce 1990, a pomáhal jsem mu. V roce 1997 jsem si nechal udělat podnikatelské vízum. Bratr pak odjel do Kanady a já jsem se tady věnoval jeho dílně. Nabízel jsem jeho obrazy různým galeriím, až mě to přestalo bavit a otevřel jsem vlastní galerii. Spolupracoval jsem s různými malíři. Bratrovy obrazy se dobře prodávaly, měl takový veselý styl, líbil se Američanům. Ale potom přišla hypoteční krize…
Vlastní obrazy jsem začal malovat v posledních letech existence galerie, před deseti lety. Lituji toho, že jsem nezačal dříve, protože jsem se mohl rozvíjet jako malíř. Devět let jsem organizoval plenéry. Zval jsem mladé malíře z Ukrajiny, aby přijeli na měsíc do ČR malovat. Byly časy, kdy přijíždělo 15 malířů, ale poslední rok jich bylo jen pár.
Zkoušel jsem se vrátit na Ukrajinu, byl jsem tam rok. Ale měl jsem pocit, že už tam moc nepatřím. Odvykl jsem si od té byrokracie, prošel jsem spoustou komplikací během privatizace našeho rodinného domu. Mám tam pozemek, hektar půdy. Tenkrát jsem tam vypěstoval hodně mrkve a řepy, ale ne všechno se mi podařilo prodat.
Po návratu do ČR jsem se snažil zaměstnat kdekoliv, jen abych si něco vydělal. Časy, kdy jsem si mohl vydělávat galerií, už byly pryč. Pracoval jsem hodně. Ve skladu plném škodlivých látek, kde jsem dýchal chemické výpary a kde mi pak začala kožní alergie. Na výrobě sádrokartonu. Pracoval jsem také v pekařstvích, kde jsem se naučil péct nejrůznější druhy chleba. Teď jsem začal pracovat jako prodavač v Lidlu, mám v týdnu dva tři volné dny – akorát na malování a zahrádku.
Syn se mnou bydlí od svých jedenácti let. Vystudoval restaurování uměleckých předmětu z dřeva. Chce bydlet v Praze, já bych ale raději bydlel na venkově. Tam je jednodušší sehnat zahrádku.
100. výročí smrti Nikoly ŠuhajeČemu v ČR nechápu? V ukrajinské kuchyni se používá hlavně kyselá smetana, ale tady naopak často sladká. Jako v koprovce. To je polévka z kopru a nových brambor. A pro ještě lepší chuť tam přidávají cukr.
Fotografická výstava „UkraJINÁ“
V prosince 2017 se v prostorách FF UK konala fotografická výstava „UkraJINÁ“. Dokumentární projekt věnovaný zástupcům ukrajinské komunity v České republice, působícím v různých oborech (zdravotnictví, umění, stavebnictví apod.), zkoumal jejich důvody k migraci a to, jaké mají zkušenosti s integrací do české společnosti.
Redakce časopisu NaVýchod nabízí svým čtenářům možnost seznámit se s jednotlivými osobními příběhy Ukrajinců v ČR. Rozhovory vedly Galina Babak a Olena Brajko, autorem fotografií je Sergej Lemon. Akce proběhla v rámci projektu na podporu integrace cizinců, spolufinancovaného Ministerstvem vnitra ČR.