Jan Loziňský
Dorin Chirtoaca je už půl roku starostou hlavního města Moldavska. Až mu bude třicet let, bude starostou už rok, pokud ovšem ve svém věku dokáže ustát útoky moldavských komunistů. Liberální stranu, jejímž je místopředsedou, vede jeho strýc Mihai Ghimpu. Ještě před loňskými komunálními volbami v Moldavsku neměla Liberální strana o moc víc členů, než Chirtoakovu a Ghimpovu rodinu, a nekandidovala téměř nikde jinde než v Kišiněvě.
Přesto Chirtoaca, absolvent pařížské Sorbonny, v červnu 2007 volby vyhrál, a co hůř, dovolil si ve druhém kole voleb starosty porazit kandidáta komunistů, neoblíbeného Veaceslava Iordana, přezdívaného díky nepovedeným předvolebním billboardům Červená nebo Oranžová rukavice (podle toho, jak se zrovna podařil tisk toho kterého plakátu). Komunisté si sice ve volbách na celonárodní úrovni vedli nejlépe, ale celkově oproti minulým komunálním i parlamentním volbám výrazně ztratili, což bylo důvodem paniky a změny jejich taktiky. Od té doby nevynechají jedinou příležitost, aby opozici hodili klacek pod nohy, ačkoliv ta jim sama pomáhá svojí neobyčejnou roztříštěností.
Ukradený vánoční strom
Ústřední kišiněvský bulvár Štěpána Velikého, dříve Leninova třída, se v jednom místě výrazně rozšiřuje. Křižuje zde Náměstí Velkého národního shromáždění, pojmenovaného na počest velkých demonstrací z roku 1989, ve skutečnosti však jen vyasfaltovaný „buzerplac“ pro přehlídky Rudé armády z dob sovětské okupace Besarábie. V dolní části náměstí se nachází park se skromnou katedrálou, zdaleka neodpovídající současné velikosti Kišiněva, původně malého židovsko-rusko-rumunského města, jež Sověti olemovali olbřímími paneláky, do nichž nacpali víc než půl milionu lidí. V horní části náměstí stojí budova vlády, naopak po sovětsku přemrštěná a s kilometr dlouhými chodbami, takže kromě samotného úřadu premiéra dnes pojme ještě několik ministerstev. Právě před ní se starosta Chirtoaca rozhodl postavit začátkem prosince velký vánoční strom. V předtuše věcí příštích nechal poblíž hlídkovat automobil se čtyřmi věrnými ze své Liberální strany. Ve dvě hodiny ráno je přišla zkontrolovat policejní hlídka a pod jakousi záminkou je zavedla za budovu vlády. Jaké bylo překvapení mladíků, když se vrátili zpět na místo, a vánoční strom jaksi zmizel. Ještě větším překvapením ale bylo, když se strom druhého dne objevil o pár decimetrů kratší a jen o několik metrů níže před budovou katedrály. Chirtoaca následně rozhodl, že vánoční strom bude přestěhován zpět na své místo, ale policejní velitel Kišiněva v tom svému starostovi zabránil! Nakonec se tedy strom stěhoval před budovu radnice, která stojí stejně jako budova vlády, parlament, prezidentský palác a další významné instituce na bulváru Štěpána Velikého. Dne 23. prosince se před budovou vlády náhle objevil další strom, ale neozdobený. K jeho oficiální inauguraci a rozsvícení došlo až 28. prosince, za účasti komunistů – prezidenta republiky Vladimira Voronina a premiéra Vasileho Tarleva.
Postkomunistická vánoční schizofrenie
Proč se boj komunistů s opozicí transformoval do něčeho tak směšného jako posouvání a podřezávání vánočních stromků? Důvodem je především moldavská vánoční schizofrenie. Moldavané jsou z drtivé většiny pravoslavní křesťané podobně jako jejich slovanští i rumunští sousedé. Klíč je ve starém kalendáři. Starší ročníky si jistě pamatují, že výročí komunistického puče v Rusku z roku 1917 se pod jménem Velká říjnová socialistická revoluce slavilo ve skutečnosti v listopadu, s téměř dvoutýdenním zpožděním. V Rusku totiž v roce 1917 platil juliánský kalendář a přesnější gregoriánský byl přijat až roku 1918. Pravoslavná církev zvlášť ve slovanských zemích na tuto změnu nikdy nepřistoupila, v Rumunsku však ano. Proto se v Rumunsku Vánoce slaví 25. prosince a v Rusku a na Ukrajině 7. ledna. Besarábie, z etnického hlediska majoritně rumunské území, však byla během dvou posledních století zpravidla pod ruským vlivem. V dnešním Moldavsku tedy existují hned dva metropolitové pravoslavné církve – besarabský, podřízený Bukurešti, a moldavský, podřízený Moskvě. Snadno si lze domyslet, že silně prorumunsky a proevropsky orientovaný liberál Chirtoaca se modlí u besarabského metropolity, kdežto komunistický populista Voronin u metropolity moldavského (přinejmenším když na něj míří kamery).
Voronin se po vstupu Rumunska do EU se svým větším sousedem rozkmotřil a podle všech ukazatelů a poloutajených jednání s Putinem vrací Moldavsko zpět do mrazivé moskevské náruče, i přes svoji hlasitou, ale povrchní a pokryteckou podporu vstupu své země do EU. Dělá tedy vše možné, aby se odlišil od většinou proevropské opozice. Ačkoliv ještě předloni inauguroval vánoční strom už 23. prosince společně s tehdejším komunistickým starostou Vasilem Ursu, tentokrát jeho inauguraci posunul až na konec prosince a demonstrativně tak počkal na příchod Dědy Mráze (Rumunům jinak přináší dárky Moş Crăciun čili Strýček Vánoce, také starší pán, ale přece jen nenosí ani berlu Mrazilku, ani červený obleček Santa Clause). Tento dětinský čin je tak třeba vnímat v kontextu boje o budoucí orientaci Moldavska, potažmo o jeho demokratické směřování, a je tak daleko vážnější, než by se na první pohled zdálo. Voroninova opatření proti opozici, vypínání vody, elektřiny a tepla v Kišiněvě a dalších „opozičních“ městech, náznaky promoskevského řešení podněsterského konfliktu, čím dál tím více glajchšaltovaná média, mafiánské chování Voroninova syna atd., to všechno jsou symptomy stavu, ve kterém v další bývalé sovětské republice ztrácí demokracie a proevropská orientace půdu pod nohama, a ilustruje tak situaci, která nastala po revolucích v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu, tedy snahu postsovětských generálů, bývalých komunistů a příslušníků tajných služeb zavelet „plnou parou zpět“.
Související
Podněsterská. Moldavská. RuskáVoronin je mimochodem zajímavá osobnost ve vztahu k Česku. Tento původně pekař, nemanželský syn Moldavanky z Podněstří a ruského frontového vojáka, jezdí každoročně na léčebný pobyt do nehezkého karlovarského sanatoria Bristol. Pobyty mu zde zařizuje Zdeněk Zbytek, bývalý plukovník, který se nechvalně proslavil v listopadu 1989, kdy se jako jediný z celé široké československé nomenklatury veřejně vyslovil pro vyslání tanků proti studentům do Prahy. Ten nyní obchoduje s východními zeměmi a díky staré dávné známosti s Voroninem z dob sovětských studií se mu nejvíc daří právě v Moldavsku. O druhu těchto obchodů je v tomto článku zbytečné spekulovat, každopádně jméno Zbytek otevírá dveře leckde v Moldavsku, a také do sekretariátů našich dvou hlavních levicových stran, zejména pak KSČM. Zbytek je totiž také jedním z nejbližších osobních přátel předsedy českých komunistů Vojtěcha Filipa. Například při loňském slavnostním otevření moldavského velvyslanectví v Praze dostali příležitost vystoupit s projevy právě soudruzi Zbytek a Filip, ne však nikdo z českého ministerstva zahraničí. Moldavsko tak zahájilo své diplomatické působení v České republice ostudným faux pas.
Moldavské paralely
Politický boj v Moldavsku se zužuje na paralely. Až se zdá, jako by Moldavsko bylo jakýmsi státem paralel. Polovina obyvatelstva chce slavit Vánoce paralelně s Rumunskem, druhá polovina s Ruskem. Větší část by ráda co nejrychleji vstoupila do EU a vykresluje paralelu stejnojazyčného Moldavska a Rumunska se stejnojazyčnými Rakouskem a Německem. Důslednější zastánci sjednocení země s Rumunskem dokonce tíhnou k paralele se sjednocením západního a východního Německa. Na venkově však často uslyšíte touhy po tom, že by se Moldavsko mělo ubírat po cestě paralelní s Běloruskem, protože tam přece dostávají zemědělci zaplaceno. Mezi kišiněvskými intelektuály uslyšíte teze o paralelách s pobaltskými zeměmi, které byly schopny navzdory své minulosti a velké ruské menšině vstoupit do EU, nebo o paralelách s Kyprem, který – ač rozdělený ještě hlouběji než Moldavsko a Podněstří – do unie také vstoupil. V Tiraspolu, „hlavním městě“ odděleného Podněstří, naopak uslyšíte něco o paralelách s Kaliningradem, který je exklávou Ruska, „a to bychom my chtěli být taky“, nebo o paralelách s Kosovem, protože „když může být samostatné Kosovo, proč ne my?“. O tom, že paralela se dá narýsovat daleko spíše mezi Podněstřím a kosovskými srbskými enklávami, než samotným Kosovem, nechce nikdo ani slyšet.
Tento paralelní svět Moldavska transformovaný do jedné pošetilé vánoční bitvy ukazuje – odhlédnuvše od těch materiálních, které jsou pro běžného Moldavana nejpalčivější – na jeden z největších problémů země. Tím je nedostatek, až absence, vlastní identity. Bylo by to pro nynější moldavskou věrchušku skandální tvrzení, ale zdá se, že Moldavsko je zemí, která nikdy neměla vzniknout. Jasy, centrum historického Moldavska, leží v dnešním Rumunsku, zatímco Kišiněv je městem, jehož ráz dříve určovali Rusové a Židé a ve kterém je ruština dodnes lingua franca ulice i byznysu (přestože snad až nyní má metropole rumunsky mluvící většinu). Stalin Moldavsku odoperoval přístup k moři, který historická Besarábie měla, a přioperoval mu jako průmyslově-kádrovou základnu Podněstří, o kterou však samostatná země po konfliktu z let 1991–1992 de facto přišla. Stalin a jeho pochopové také přišli s tezí o moldavštině jako o samostatném jazyku, jíž se dnešní státní vedení zuby nehty drží.
Dokud se Moldavsko nezbaví svých paralel a pokusů o vytvoření identity tam, kde není, a dokud skutečně nenalezne svoji vlastní identitu spojenou se souhlasem společnosti, jako se to podařilo třeba právě Rakousku, nemá šanci se vymanit ze svých žabomyších válek, ze závislosti na cizích mocnostech, ani z chudoby.