Ilia Hlybouski
Dne 25. března 2008 oslaví běloruská veřejnost, především ta, která pevně věří v budoucnost Běloruska jako nezávislého demokratického státu a ne jako satelitu nebo součásti svého východního souseda, 90. výročí vyhlášení Běloruské lidové republiky (BNR). Stane se tak nejen přímo v Bělorusku, kde se oslavy neobejdou bez policejních zákroků vládnoucího režimu, tak i v dalších zemích světa, kde žijí představitelé běloruského exilu z různých období 20. století.
Historické předpoklady
Běloruská lidová republika (Belaruskaja Narodnaja Respublika, nazývaná také Běloruská národní republika, případně Běloruská demokratická republika pro odlišení od pozdějších komunistických „lidových republik”) byla prvním státním útvarem Bělorusů v novodobých dějinách. Jejímu vzniku historicky předcházela ztráta federativního charakteru polskolitevské unie v 17. století, pozdější podmanění litevského velkoknížectví polským královstvím a z toho plynoucí polonizace, a následný zábor běloruského území Ruskem na konci 18. století. To zasadilo běloruskému národu pravděpodobně největší ránu v podobě rusifikace a odmítnutí již samotné myšlenky, že Bělorusové jsou samostatným národem, a ne pouhou odnoží velkého ruského národa.
Vyhlášení BNR v březnu 1918 předcházelo dlouhé období národního obrození – od vzniku prvních literárních děl v současné běloruštině na počátku 19. století, přes několik spíše neúspěšných povstání, rozdrcených carskou armádou, po založení prvních novin a nakladatelství, divadel a škol. Krátký záblesk jménem Běloruská lidová republika, který vydržel na běloruském území jen několik měsíců, než museli jeho představitelé odejít do exilu, položil základy státnosti, s níž museli počítat bolševici, když o rok později vytvořili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku, a které i dnes dávají naději na demokratické změny Bělorusům v exilu.
Pro lepší pochopení významu BNR z pohledu současnosti je nutné se vrátit na začátek 20. století. Díky emancipačním procesům, probíhajícím v tehdejší střední a východní Evropě (i v Čechách, které byly pro některé Bělorusy vzorem a v nejtěžších obdobích jim poskytly pomocnou ruku) vyvstala tehdy v Evropě otázka nezávislosti národních států. Mezi Bělorusy tato myšlenka poprvé otevřeně zazněla na 1. všeběloruském kongresu v prosinci 1917. Realizaci této myšlenky však nemohla připustit ani dočasná ruská vláda, jež odmítala jakoukoliv autonomii, ani bolševici, kteří tehdy kontrolovali většinu běloruského území a bez účasti jeho zástupců jednali s Německem o jeho osudu. Ozbrojené bolševické oddíly nakonec kongres rozehnaly a vůdčí osobnosti pozatýkaly.
Po dočasném odchodu bolševiků z mírových jednání v Brestu začalo Německo v únoru 1918 postupovat na východní frontě. Vzápětí bolševické struktury uprchly z Minsku a běloruští činitelé byli propuštěni. Jejich prvním krokem bylo založení Výkonného výboru rady všeběloruského kongresu a jmenování členů jeho prezidia. Tak vznikla první podoba běloruské vlády a 20. února 1918 byla vydána první ústavní listina, která tuto vládu legalizovala. Druhá ústavní listina, která již obsahovala zmínku o Běloruské lidové republice a jejím ústavním zřízení, byla schválena 9. března 1918. Dne 25. března 1918 pak byla přijata třetí ústavní listina, která vyhlásila nezávislost Běloruské národní republiky a stala se v podstatě předobrazem běloruské ústavy.
Nezávislost BNR nebyla v té době v souladu se zájmy sousedních států – všechny ruské politické proudy, od monarchistů přes demokraty až po bolševiky, považovaly území Běloruska za součást Ruska; polská politická uskupení si na Bělorusko rovněž činila nároky. Názory se lišily pouze v otázce rozsahu tohoto území – buď se jednalo o celé Bělorusko, nebo pouze o jeho západní a centrální část. Své územní nároky prosazovaly také Litva, Lotyšsko a Ukrajina. Německo vidělo okupované běloruské území jako zálohu na budoucí kontribuce od Ruska.
V těchto nepříznivých podmínkách se Radě BNR podařilo mimo jiné položit základy běloruského školství, fungování sdělovacích prostředků a dosáhla i jistých diplomatických úspěchů. Jako první uznala BNR v červnu 1918 Ukrajina. Diplomatické mise BNR byly otevřeny ve Varšavě, Berlíně, Kodani a Bernu. Během následujících let uznaly BNR de iure nebo de facto Německo, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Československo, Bulharsko, Finsko a Turecko. Takový vývoj donutil bolševiky k založení vlastního běloruského „státu“ – Běloruské sovětské socialistické republiky na principu autonomie v hranicích Ruska, později SSSR. Nebýt BNR, završila by nejspíš následná ruská okupace a rusifikace asimilaci Bělorusů a dnešní mapa Evropy by zřejmě vypadala jinak.
Následující události dalšímu rozvoji běloruského státu nepřály už vůbec. Během let 1919–1922 bylo běloruské území rozděleno mezi Polsko a Rusko a první běloruská vláda – Rada BNR, odešla do exilu. Nejprve do Litvy, poté do Československa. Po 2. světové válce žili její představitelé převážně v USA, v Kanadě nebo v jiných západních zemích, kde se podíleli na informování místních vlád o situaci v Bělorusku, na založení Rádia Svobodná Evropa a věnovali se kulturní a vědecké práci v zájmu nezávislého Běloruska.
Související
Lukašenkova vyhasínající hvězda aneb o běloruských prezidentských volbách 2020Zapomenutý stát
V samotném Bělorusku byly v dobách Sovětského svazu jakékoliv informace o BNR tabu. V učebnicích o ní nebylo ani zmínky, ve vysokoškolských skriptech jí bylo věnováno pár odstavců označujících BNR za buržoazní útvar pod plnou kontrolou císařského Německa, vytvořený za účelem útlaku běloruského národa světovým imperializmem. Sovětské zdroje také vždy uváděly název Běloruské lidové republiky z přívlastkem „takzvaná“.
O Běloruské lidové republice se začalo více hovořit až se začínající perestrojkou a s šířením samizdatu. Po vyhlášení běloruské nezávislosti a následném rozpadu SSSR se už i bývalí představitelé komunistické nomenklatury občas zmiňovali o BNR jako o základu běloruské státnosti. Současně začala nová běloruská diplomacie jednat s Radou BNR v exilu o symbolickém předání pravomocí a uznání Minsku jako jediného centra a nositele běloruské státnosti. Podobný krok se v té době podařil ukrajinským oficiálním orgánům a Rada Ukrajinské lidové republiky v exilu předala svoje pravomoci Kyjevu. Běloruským exilovým představitelům však nestačila ujištění tehdejší minské diplomacie a jako podmínku předání pravomocí stanovili konání svobodných voleb, jmenování nezávislé běloruské vlády a dalších státních institucí a záruky běloruské nezávislosti. Další vývoj v Bělorusku po prezidentských volbách v roce 1994 ukázal předvídavost požadavků Rady BNR a za Lukašenkovy vlády se ministerstvo zahraničí o jednání s exilovou vládou už ani nepokoušelo.
Centrem oslav Praha
Každou oslavu výročí vyhlášení BNR po roce 1994 doprovázely v Minsku tvrdé zákroky policie proti demonstrantům, kteří vyšli do ulic uctít památku svobody a nezávislosti. Oficiální běloruská média se ve svých vyjádřeních k 25. březnu 1918 znovu blíží těm z období komunizmu.
Nyní, před 90. výročím vyhlášení BNR, byl založen organizační výbor oslav této události. Členy výboru se staly významné běloruské osobnosti, představitelé opozičních stran a demokratických organizací. Výbor se obrátil na běloruský parlament s výzvou vyhlásit rok 2008 rokem běloruské státnosti, na což jeden z parlamentních výborů odpověděl, že události toho komplikovaného období nejsou jednoznačné a iniciovat vyhlášení roku běloruské státnosti tedy nemůže. Jako výsměch znělo i první letošní nařízení prezidenta Lukašenka, jímž vyhlásil rok 2008 rokem sportu a tělovýchovy.
Centrem oslav 90. výročí vzniku BNR v Evropě se tak stane Praha. Je to pochopitelné, vezmeme-li v potaz fungování exilové běloruské vlády v Praze od poloviny 20. let 20. století až do konce druhé světové války, podporu meziválečného Československa běloruským studentům a dnešní politiku České republiky vůči Lukašenkovu režimu. Konference věnovaná tomuto výročí proběhne 23. března v prostorách Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda a jejími hosty budou dnešní předsedkyně Rady BNR Ivonka Survila, bývalý předseda parlamentní opozice Zianon Paźniak a další významné osobnosti. Ani po 90 letech se Bělorusům bohužel nepodařilo plně uskutečnit myšlenky, které byly vyhlášeny ve třetí ústavní listině. Narozdíl kupříkladu od Čechů a Slováků, jejichž Československo vyhlásilo samostatnost rovněž v témže roce.
autor je koordinátorem projektů společnosti Člověk v tísni