Vážený pane Vaculíku…

Anežka Kindlerová

Reakce na článek Ludvíka Vaculíka Řeč pospolitá, který vyšel v Literárních novinách dne 6. prosince 2000. Tato reakce, jež byla zaslána přímo Literárním novinám, nebyla otištěna.

Vážený pane Vaculíku, v Literárních novinách, které vyšly 6. 12., byla otištěna vaše reflexe o vaší návštěvě Polska, které jste tento podzim navštívil na několik dní. Jedná se pravděpodobně o reflexi, založenou na velmi malém a vratkém základě. Jak sám v úvodu článku upozorňujete, pouštíte se do něčeho, čemu nerozumíte a tím pádem také riskujete. To, že to přesto může být zajímavá zpráva o vás samém je samo o sobě vypovídající.

Doporučujete „šafářům Evropské unie“, aby se zajeli podívat do Polska. Nejlépe pak vlakem. Ať se podívají na tu zem, kterou vlastně chtějí přijmout do EU, místo toho, aby seděli nad statistikami v Bruselu. Patrně jste pane Vaculíku velice dlouho necestoval vlakem či nepozoroval okolí, které vás obklopuje. Divíte se, dokonce žasnete, že je vše v Polsku a v Maďarsku, které jste také na několik dní navštívil, otlučené a zchátralé, města a vesnice neopravené, železniční značení zrezavělé. Spekulujete nad tím, že je jejich bohatství pravděpodobně ukryté, jinak by se nemohli ucházet o členství v EU, ani by se nemohlo tvrdit, že jsou hospodářsky před námi.

My, kteří své bohatství na rozdíl od svých sousedů veřejně ukazujeme tak, že si natřeme oprýskané ploty, nahodíme domy novou omítkou nebo vymě-níme zrezavělou železniční signalizaci, jsme na tom přeci s přijetím do EU o něco lépe. Popisujete vaše zastávky v Polsku, kam jste jel na univerzity reprezentovat vaší tvorbu a tím i českou kulturu. Zastavujete se nad krátkým pobytem ve Vratislavi. Rozjímáte nad tím, že toto město založili Češi. Poláci jej přebrali po Němcích. Tím pádem se podle vás nemohou Poláky cítit. Odpověď si však nevědomě dáváte sám v následujících větách. Právě to „několikeré rvaní země, to přesouvání jejího tělesného ducha“ utvrdilo v Polácích jejich vlastenectví a národní vědomí. Ve Varšavě pro změnu kritizujete kosmopolitní hrůzy nového města, považujete proto její obyvatele za prodejné. Ve Vratislavi jste jim vyčítal přílišnou polskost. Dáváte nám na vědomí, že stará Varšava je sice nová, ale zde vám kosmopolitismus, ten evropský, zřejmě vyhovuje. Pro vysvětlení protikladu stará a nová Varšava připomínáte dějiny 2. světové války, kdy Němci podle vás „z celé své duše“ město zbořili a Rusové tomu přihlíželi. Pociťujete k těm „sviním“ nenávist. Nejste sice Polák, ale i tak cítíte na krátkou chvíli nenávist jak k Rusům, tak k Němcům. Pozastavujete se nad tím, co se vlastně Polákům na své zemi líbí. Jestli ta „vcelku nudná krajina, nebo idea polskosti“. Připomínáte, že tvarem země a její členitostí se nám Polsko nevyrovná, tím více litujete „ubohou Rus“. Rozplýváte se nad naší zemí a zároveň litujete naše sousedy. Neopomenete připomenout, že přeci jenom ti Poláci něco mají, když už ne geografickou členitost. „Autoritativní kombinát na zbožnost Čenstochovou“ a „Krakov, který Němci z upřímného srdce nestačili zbořit.“ Ubozí Poláci. Co jim to vlastně zbylo. Toto hodnocení je až povrchně primitivní.

Vaší pozornosti neunikne ani jazyk, kterým Poláci mluví. Srovnáváte ho s ostatními slovanskými jazyky. Zjišťujete, že slovanské jazyky jsou svojí příbuzností někdy až trapné a uvádíte několik otřepaných příkladů. Příklady, které jsou uváděny bez jakékoliv zjevné logické souvislosti s tím, co uvádíte výše, že „vyšší krajinou každé země je její jazyk“. Čtenářovi uniká souvislost, co tím chtěl vlastně autor říci. Ale v předešlé záplavě negativního hodnocení a protiřečení si, mu nyní nepřijde podivné, že tu chybí logika. Když už jste si, pane Vaculíku, pravděpodobně musel vytáhnout etymologický slovník, abyste mohl čtenáři vysvětlit, z čeho vznikl český vlak a z čeho polský počong (pociąg – pol. vlak), mohl jste si také vytáhnout naučný slovník, kde by vám vysvětlili, že slovanské jazyky vznikly z jednoho společného základu a vyvíjely se dlouhou dobu stejně, až teprve kulturní a politické prostředí mělo za následek samostatný vývoj každého z nich. Na závěr však čtenáře překvapujete svým tvrzením, kolik že se to polských studentů učí česky. Divíte se proč. Vždyť podle vás se sousedé nemají rádi. Je to váš starý vědecký názor. A když už se Poláci chtějí učit slovanský jazyk, tak pak asi nemají na výběr. Podle vašeho názoru pravděpodobně existují pouze dva slovanské jazyky. Vedle polského český a ruský. A ten se přeci ti Poláci učit nebudou. Divíte se, že přes to, že se Poláci o nás zajímají, tak my jim to oplácíme malým zájmem. V tom máte absolutní pravdu, jelikož váš článek tento malý zájem pouze potvrzuje. Popisujete jednu zemi neznale a negativně. Posmíváte se Polákům za jejich národní cítění. Považujete to za slabost, protože my Češi něčím takovým přece netrpíme. My na rozdíl od jejich cítění máme vztah podle vás ke tvaru, jelikož naše země, na rozdíl od ubohých sousedů, se nám tak pěkně vytvarovala. Národní cítění a tvar země spolu absolutně nesouvisí. To, jestli v některé zemi je rovina či kopec ještě neznamená, že její obyvatelé budou vlastenci či kosmopolité.

Za pár dní jste navštívil několik univerzit, zběžně poznal města Vratislav, Varšavu a Krakov, pobyl jste v několika kavárnách a máte jasný názor na to, s kým to vlastně na severu sousedíme. Nehodláte se tam již vracet. Ale těm ostatním dáváte radu, jak překonat antipatii a nedůvěru mezi sousedními národy, kterou jste tak důsledně vyjádřil ve vašem článku. „Násilím správné výchovy“.

Na závěr bych si dovolila jednu otázku, proč jste vlastně napsal tento článek? Z jakého důvodu? Co vás vedlo hodnotit něco, čemu opravdu nerozumíte? Byl jste tak rozladěn polskými vlaky, které se od našich vůbec ničím neliší? Či to měla na svědomí ta „nudná krajina“? Snad to polské vlastenectví? Nebo vám v hlavě ještě hučel „zvuk řeči, který doplňuje tělesný zjev mluvčích“?