Pavel Trojan
Letošní letní školy v Bělehradě jsme se zúčastnili z ČR celkem tři, dva posluchači pražské serbistiky a jeden z Brna. Na cestu do jugoslávské metropole jsme s Hankou a Vlastou zvolili bus mířící z Prahy do Bulharska, který nás o půlnoci na 31.srpna vysadil u benzínové pumpy někde v Novém Bělehradě. Odtamtud nás odvezl až do našeho hotelu Toplice v centru města za drobnou úplatu jakýsi mužík, který se nám nabídl coby taxikář. V hotelu jsme si dali lahvinku místního vína na dobrou noc a šli jsme na kutě.
Druhý den jsme zahájili prohlídkou tohoto dvoumilionového balkánského velkoměsta. Prošli jsme se po slavné Knez-Mihailově ulici, Náměstí Republiky a samotným centrem města, staré turecké pevnosti Kalemegdanu a večer jsme zašli na pivo na známou Skadarskou ulici plnou restaurací a hospůdek. Počasí nebylo zrovna nejteplejší, ale slunko svítilo seč mu síly stačily.
Další den nás čekalo oficiální zahájení 30.mezinárodního srazu slavistů pořádaného MSC – mezinárodním slavistickým centrem. Všichni jsme si napsali testíček a diktátek, po kterém jsme byli roztříděni do jednotlivých skupin vedených lektory. Já jsem se dostal do skupiny vedené dvěma mladými a sympatickými lektory Željkou a Božkem, ve které vedli Polky, Bulharky, Rusové a Rakušané. Celkově se tento rok sjelo do Jugoslávie na sto lidí ze 24 zemí světa, nejvíce z Polska, Ruska, Ukrajiny, Bulharska a Rumunska, ale také ze západní Evropy a dokonce i z Koreje. Možná proto jsme se všichni stali středem zájmu místních novin i TV stanic, které nás natáčeli po celé tři týdny našeho pobytu.
Náš denní program vypadal tak, že po snídani v hotelu jsme se (někteří) vydali na první přednášku od 9 hodin, následovala hojně navštěvovaná lektorská cvičení po skupinkách a po poledni jsme pravidelně obcházeli místní muzea a galerie. Večer nás čekal ještě jeden – ač nepovinný, o to více oblíbený – kurz národních písní a tanců.
Neméně zajímavý program nás čekal každý den po soumraku. Objevovali jsme místní hospůdky a kluby, procházeli se nočním Bělehradem a pařili na splavu „Kolos“ umístěném na řece Sávě. Noční život tu začíná nejdříve ve 23 hodin, takže ještě okolo druhé třetí ráno jsme se občerstvovali všudypřítomnou pizzou za směšný peníz. Ano, ceny mírné, spíše směšné: kafe v samotném centru za cenu nějakých patnácti korun, pivko podobně, rakija kolem třiceti pěti. Ve volném čase jsme také poznávali okolí, seznámili se se studenty bohemistiky na bělehradské “Fildě” a navštívili s nimi výletní místečko na kraji metropole – Zemun. Nevynechali jsme ani českou ambasádu, kde nás velmi mile přijali a pohostili.
Konec každého týdne korunovaly víkendové výlety do centrálního Srbska, například ke starým srbským pravoslavným klášterům Ravanica či Manasija nebo k bosenským hranicím do městečka Tršić, kde se narodil známý srbský obrozenec Vuk Karadžić. Závěrečným výletem byl třídenní pobyt v Novém Sadu a okolí. Tam už vládla, stejně jako v Bělehradě, napjatá atmosféra očekávaných prezidentských voleb, viděli jsme demonstrace i obří koncerty na podporu opozice.
Na konec letošního “skupu slavista” nám MSC připravilo slavnostní oběd o několika chodech, na kterém jsme bohatě zúročili své taneční a pěvecké zkušenosti z kurzů. Průběh oběda se protáhl do pozdních odpoledních hodin, na které si mnohý z nás nemohl druhý den bohužel vzpomenout…
Většina studentů opustila Jugoslávii okolo 21. září, jen několik z nás zůstalo ještě další tři dny, aby na vlastní oči vidělo prezidentské volby. To už je ale zase jiný příběh.