Jan Kravčík
Kdo se alespoň trochu zajímá o Kazachstán a jeho historii, nestačí se čas od času divit. Nejenže se hlavní město přesouvá každou chvíli na jiné místo, ale ono ještě mění jméno, zřejmě aby zmátlo případné pronásledovatele. Pro výrobce map a atlasů a některé studenty je zkrátka hlavní město Kazachstánu noční můrou.
Vůbec prvním správním střediskem Kazachstánu byl od roku 1920 Orenburg, jež se však dnes nachází na území Ruské federace. Roku 1925 bylo v rámci všeobecného územně-správního zmatku Sovětského svazu hlavní město přesunuto do města Kzyl-Orda. Již za dva roky bylo v Moskvě rozhodnuto o dalším přesunu, tentokrát do Alma-aty, kteréžto rozhodnutí bylo zrealizováno až roku 1929.
Od té doby byl v Kazašské sovětské socialistické republice klid. Alma-ata (či spíše Almaty, v překladu „Otec jablka“), velkoměsto vklíněné mezi horské štíty, se utěšeně rozrůstalo a počet jeho obyvatel začal dosahovat téměř jeden a půl milionu. Roku 1991 se rozpadl Sovětský svaz a Almaty se stala hlavním městem nezávislého Kazachstánu.
Ne však nadlouho. Zcela v duchu tradic rozhodl v prosinci roku 1997 kazašský prezident Nursultan Nazarbajev o přemístění centra celého Kazachstánu o tisíc kilometrů severněji, do provinčního městečka Akmola, rozkládajícího se na pravém břehu řeky Išim.
Důvody, které Nazarbajev uvedl k podpoře tohoto kroku, byly tyto: Almaty leží na samé hranici s Kyrgyzstánem, a nejenže je příliš vzdálena od geografického středu Kazachstánu, ale i od komerční osy spojující Evropu s Asií. Almaty je přelidněná a přírodní podmínky neumožňují její další urbanistický rozvoj. Navíc se nachází v seizmické zóně a není proto vhodné na tomto místě soustředit jakýkoliv kapitál.
I přes odpor mnohých politiků, intelektuálů a průmyslových magnátů, pro něž se Almaty stala skutečným tepajícím srdcem Kazachstánu, jehož amputace měla zemi vážně uškodit, prezident své rozhodnutí prosadil. Úřady se začaly stěhovat znovu, tentokrát do Akmoly.
Řekněme si o tomto městě něco víc. V současnosti jej obývá něco přes 280 000 obyvatel, z nichž 30% tvoří Kazaši a 70% Rusové. Bylo založena roku 1824 jako ruská pevnost jménem Akmolinsk. Až do období po II. světové válce to bylo hornické městečko bez většího významu. Avšak roku 1950 se situace změnila – Nikita Chruščov si tuto oblast vybral pro realizaci svého velkolepého projektu rozorávání celin. Cílem této akce bylo obrátit přes 150 000 km2 suché stepi v úrodnou půdu. Chruščovovým nařízením byl Akmolinsk ustanoven administrativním střediskem budoucí zemědělsky významné oblasti a, jak jinak, přejmenován na Celinograd. Celinogradská oblast se postupně stala kukuřičnou zásobárnou celého Sovětského svazu a v Celinogradu byly vybudovány obří metalurgické závody i továrna na automobily.
Jakmile Kazachstán získal nezávislost, jména měst byla přejmenována z ruštiny na svá mnohdy původní kazašská jména. Celinogradu bylo přiděleno původní poruštělé místní jméno Akmola. Aby bylo vše ještě komplikovanější, poté, co bylo roku 1997 rozhodnuto o tom, že Akmola převezme po Almaty úlohu hlavního města, muselo být jméno kazašské úplně a začalo se psát Aqmola.
Možná to zní až příliš neuvěřitelně, avšak ani tehdy nebyl všem slovním hříčkám konec. Jméno Aqmola se totiž skládá z kazašských slov ak – „bílý“ a mola – „hřbitov“. I když nám oficiální interpretace na webových stránkách kazašského prezidenta (www.president.kz) tvrdí, že Aqmola znamená „bílé posvátné místo“, nebudeme si nic nalhávat. Postupem času prostě začalo prezidentu Nazarbajevovi vadit, že zatímco se Bill Clinton se svými projevy obrací k Američanům z Bílého domu, on ke svému lidu promlouvá z Bílého hřbitova. Proto vydal roku 1998 další prezidentský dekret, jímž jméno hlavního města změnil potřetí. Zvítězil génius prostoty. Aby se předešlo všem dalším komplikacím, kazašské hlavní město se nyní jmenuje Astana. Kazašsky „hlavní město“…
Ačkoliv jméno může prezidentský dekret změnit, město samotné už ne. Infrastruktura města značně pokulhává, chybí moderní komunikační systémy i nová zařízení pro výrobu a distribuci vody i elektřiny. O mezinárodním letišti, koncertní hale či sportovních kolbištích ani nemluvě. Velvyslanectví, velké banky, obchodní střediska a centra dalších aktivit proto i nadále zůstávají v Almaty. Kazašský státní aparát se nyní soustředí na zajištění základních potřeb nového hlavního města a jen v letech 1998-99 bylo do Astany investováno 68 miliard tenge (okolo 19 miliard korun). Astanský akim (starosta) Adilbek Ryskeldinovič Džaksybekov si společně s prezidentem Nazarbajevem rozvoj svého města pochvaluje. Avšak už nyní je jasné, že Astanu čeká ještě spousta let, než se stane skutečnou astanou Kazachstánu.
Doufejme, že jí nezůstane dlouho. Na kazašské poměry by to byla přeci jen trochu nuda.