Anežka Kindlerová
Dne 27.9. se v Praze uskutečnilo setkání veřejnosti s polským spisovatelem Tadeuszem Różewiczem. Tento známý polský básník a dramatik se narodil 9. října 1921 v Radomsku. Během 2. světové války v letech 1943 – 1944 bojoval jako partyzán proti německým okupantům. A již v této době začal přispívat do polského konspiračního tisku. Zážitky z války měly na jeho pozdější tvorbu velký vliv a on sám se k tomuto tématu vrací i nyní. Po skončení druhé světové války vystudoval na Jagellonské univerzitě v Krakově dějiny umění. Roku 1947 vydal svou první sbírku básní „Nepokoj“. Od roku 1949 žil v Gliwicích a od roku 1968 pak ve Vratislavi.
Różewicz je jedním z čelných současných polských básníků a dramatiků, mluvčím generace silně poznamenané válečnými hrůzami. Jeho tvorbu je možno nazvat svědomím tohoto pokolení. Po tragických prožitcích a zkušenostech 2. světové války ztratil básník důvěru k dřívějším estetickým soudům, neboť tváří v tvář dané zkušenosti byly neúčinné. Proto zdůrazňoval etiku. Snažil se najít nové východisko poezie a její funkce, odpoetizovat ji, všechny jevy pojmenovávat nanovo. Oprošťoval básnickou řeč, odmítal důmyslné metafory, tropy a konvence, prostým, konkrétním jazykem citlivě reagoval na soudobou problematiku. Rózewiczovy básně i dramata náleží k uměleckým vrcholům poválečné polské literatury a přinesly mu řadu poct i vysoké uznání nejen doma v Polsku, ale i v zahraničí.
Setkání s básníkem proběhlo v prostorách Maďarského kulturního střediska v Rytířské ulici. Hlavním organizátorem byl Polský institut, jehož zástupce toto setkání moderoval. V první části setkání bylo předneseno v českém překladu několik básní, z nichž je podstatné jmenovat báseň „Poeta emerytus“, která je věnována polskému velikánovi Czesławu Miłoszovi. Vedle této pak stojí za zmínku báseň „Dvě sekyrky“, kterou autor věnoval svému otci při příležitosti jeho sedmasedmdesátých narozenin. V jakémsi tematickém rozporu vedle nich zazněla i báseň „Viděl jsem ho“, kde se autor zamýšlí nad náhodným setkáním s neznámým bezdomovcem kdesi na polském nádraží. Na závěr českého přednesu zazněla část z rozsáhlé poemy „Recycling“ pod názvem „Zlatý věk“. V této poémě se autor vrací k věčnému tématu 2. světové války a k holocaustu.
Po krátké přestávce, kterou si vyžádal sám pozvaný host, následovalo autorské čtení výše jmenovaných básní. Pro člověka, který již o Tadeuszi Różewiczovi mnoho četl a který si představoval opravdového velikána polské literatury, musel toto setkání být do jisté míry zklamáním. Różewicz působil jako starý a nemocný člověk, který je z podobných akcí velmi znechucen. Svou nechuť dal najevo již na začátku, kdy si až s dětinskostí postěžoval na organizační nedostatky, jelikož se nemohl rozhodnout, z čeho své básně bude recitovat. Poté začal stařeckým roztřeseným hlasem recitovat básně, které byly v první polovině večera předneseny česky. Často se v řeči zarážel, vracel se či přeskakoval slova. Ke konci se však jakoby uklidnil a tu a tam pronesl i krátký žert. Na závěr pak přečetl s jistým pohnutím v hlase báseň „Na návštěvě u Henrika Tomaszewsého v muzeu hraček“ Henrik Tomaszewski, divadelní umělec a zakladatel vratislavského Divadla pantomimy, zemřel v září tohoto roku. Touto básní se chtěl Różewicz se svým přítelem rozloučit.
Po autorském čtení dostala slovo paní Vlasta Dvořáčková, která přeložila řadu básní tohoto autora, které pak vyšly roku 1995 ve sbírce pod názvem „Jak světlo pavučinou“. Z této sbírky básní je zde vybrána jedna báseň. Celé autorské čtení bylo posléze zakončeno poděkováním básníkovi za návštěvu zástupcem Polského institutu.