Radek Novák
Před deseti lety 25. června vyhlásilo Slovinsko na základě výsledků referenda nezávislost. V prosinci 1990 se vyslovilo 88% voličů pro plnou suverenitu země – došlo tak k potvrzení vývoje z předchozích let a vyústění sporu mezi konzervativními nacionalisty v Bělehradě a slovinskými demokraty. Rychlé vystoupení z federace bylo také cestou záchrany před vtažením do nacionálních konfliktů, protože ve Slovinsku nejsou silné národnostní menšiny.
Ještě před tím ale v květnu 1991 vyhlásila Jugoslávská lidová armáda (JLA) bojovou pohotovost s cílem zastrašit slovinskou republikovou vládu a 23. května 1991 obklíčila středisko Teritoriální obrany poblíž Mariboru. Slovinci reagovali přerušením dodávek energie a vody do kasáren JLA, aby tím dali najevo, že na vlastní půdě rozhodují sami.
Po vyhlášení nezávislosti začali Slovinci okamžitě podnikat další právní kroky. V reakci na události v Lublani vydala svazová vláda rozkaz o zvýšení bojové pohotovosti na hranicích s Itálií, Rakouskem a Maďarskem. V kasárnách JLA se žertovalo: „Jedinou závažnou překážkou pro naše tankové prapory mohou být silnice plné vylekaných Slovinců, kteří poběží do Rakouska v čele s Kučanem a Janšou.“
V noci na 26. června byl skutečně zahájen velký přesun tankových jednotek JLA, vojákům bylo řečeno, že Jugoslávie byla napadena zvenčí, a proto musí bránit její celistvost – začala válka! To, čeho se Evropa obávala celých 45 let, tedy přímého ozbrojeného konfliktu, bylo tady. Nebylo to jen nervózní napětí mezi Východem a Západem, kterému se říkalo „studená válka“, ale válka skutečná! Bleskovou vojenskou operaci, kterou by podle vyjádření vedení JLA svět 90 dní kritizoval a potom by na ni zapomněl, zkomplikovala podpora Slovinců jednotkám republikové Teritoriální obrany pod vedením tehdejšího slovinského ministra obrany Janeze Janši.
Zmatená evropská diplomacie se snažila zachránit co se dalo, a proto vyslala své zástupce do Záhřebu a Bělehradu. JLA porušila slib daný svazovou vládou a znovu zaútočila ve Slovinsku. Rozkazy vydané Stipem Mesićem, který byl 1. července zvolen do funkce předsedy předsednictva Socialistické federativní republiky Jugoslávie, byly zbytečné. Druhý den generálplukovník Adžić odmítl zastavení bojů a prohlásil, že válka bude přivedena k definitivnímu vítězství. Teprve 7. července bylo jasné, že se Slovinci nevzdají. Zvláště když se vojáci JLA, kteří nebyli připraveni na přímou odezvu, hromadně vzdávali nebo dezertovali. Válka, dnes Slovinci nazývaná „desetidenní“, byla sice u vítězného konce, ale na straně Slovinců. Toto bylo stvrzeno konferencí na Brionských ostrovech, kde byla pod tlakem evropských emisarů podepsána společná deklarace o mírovém řešení jugoslávské krize.
Slovinský parlament, který deklaraci schválil 10. července s odporem, se utěšoval myšlenkou, že Slovinsko je touto smlouvou zároveň pod mezinárodní ochranou, aniž by se zřeklo nezávislosti. Srbové se později smířili se snahou o vytvoření nového státu bez účasti Slovinců a ke všeobecnému překvapení byla uzavřena dohoda o stažení JLA ze Slovinska. Poslední voják JLA opustil území Slovinska 26. října 1991.
K mezinárodnímu uznání samostatného nezávislého Slovinska přistoupilo jako první Německo 15. ledna 1992, které zároveň otevřelo své diplomatické zastoupení v Lublani. Další státy na sebe nenechaly dlouho čekat. Tak mohla být zahájena nová etapa v dějinách Slovinska…