Eliška Sláviková
Do poměrně pokojné atmosféry ve Střední Evropě trochu disharmonicky vstoupil zákon o zahraničních Maďarech a ukázal, jak křehká je její stabilita a jak málo stačí, aby se dal průchod skrytým vášním. I když ani v časech zakonzervovaných komunistickými režimy ve střední Evropě nacionalistické projevy docela nevymizely, po jejich postupném pádu se ukázalo, že nacionalismus znovu hojně živený odkrýváním mýtů a polopravd z dávné i nedávné minulosti jednotlivých středoevropských národů jenom odpočíval, aby se v nových podmínkách vydal strašit napříč celým regionem.
Maďarsko si nikdy nevyléčilo své rány zasazené Trianonskou smlouvou podepsanou 4. června 1920, která byla a zůstává klíčovým momentem determinujícím cítění lidí v této zemi, a následně činy politiků. Rakousko-uherská monarchie se v říjnu 1918 rozpadla a na jejích troskách si mnohé národy vytvořily nové státy argumentujíc právem národa na sebeurčení. Zejména uherské národy v sobě nesly hořkost posledních desetiletí potlačování jakýchkoli projevů národní emancipace a tvrdé maďarizace. Na troskách Uherska vzniklo Maďarsko, přičemž za jeho hranicemi v nových státech zůstala třetina maďarské etnické populace. Problém, který je dodnes patrný, vyplývá zejména z odlišného pohledu Maďarska a jeho sousedů na tento historický okamžik i na pozdější události. V Maďarech zůstal pocit historické nespravedlnosti a dnešní události jsou jenom důsledkem těchto strašících duchů, kteří obcházejí celý region. V Trianonu musíme tedy při pohledu dovnitř Maďarska hledat příčiny a potřeby přijetí zákona, o kterém bude řeč, v rozsahu, v jakém byl přijat, a stejně tak bouřlivých reakcí, které následovaly.
Maďarsko věnovalo svým menšinám za hranicemi po celá devadesátá léta obrovskou pozornost a zájem o ně vždy hrál prim ve vztazích se sousedy. Maďaři za hranicemi se stali prioritou a konstantou maďarské vnější a vnitřní politiky a v této otázce aspoň co se týče definice (méně už co do formy a realizace) se shodují politické strany napříč spektrem. Akcentace této problematiky proto po více než deseti letech s novou pravicovou vládou jako by symbolicky našla naplnění nebo zhmotnění v zákoně o Maďarech žijících v sousedních zemích č. XII. (dále jen Zákon) přijatém 16. června 2001. Podle maďarských politiků už Maďarsko dokázalo, že má své místo v Západní Evropě a je stabilizujícím prvkem v regionu, proto je strach z jeho iniciativ neopodstatněný. Zákon byl podle jednoho z odůvodnění parlamentu přijat „v zájmu zabezpečení příslušnosti v sousedních státech žijících Maďarů k jednotnému maďarskému národu, jejich uplatnění se v rodišti, i v zájmu zabezpečení jejich vědomí národní identity“. Jak již název napovídá, jeho účinnost je omezena jenom na Maďary v šesti sousedních zemích (Chorvatsko, Jugoslávie, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Ukrajina – Rakousko bylo se Zákona vyňato, protože mezi občany EU nelze dělat rozdíly, a už vůbec ne na etnickém principu.), „kteří státní občanství neztratili dobrovolným zřeknutím se“, přičemž se vycházelo z principu, že Maďarem je každý, kdo se za Maďara považuje. Zákon byl schválen 92,4% většinou, hlasovalo pro něj 306 poslanců, proti bylo 17 a 8 se hlasování neúčastnilo, což svědčí o národním konsensu v otázce zájmu o menšiny. Proti zákonu se odvážili nakonec hlasovat jenom poslanci opozičního Svazu svobodných demokratů (SZDSZ).
Všechna práva, která zákon o Maďarech žijících v sousedních zemích poskytuje, se vztahují na držitele Maďarského průkazu a Maďarského příbuzenského průkazu, který bude zájemcům, kteří prokáží maďarskou národnost, na požádání vydáván. Vyplývají jim z něho výhody a podpory v oblasti vzdělávání, kultury a vědy, poskytování stipendií, sociální a zdravotní ochrany, cestovních slev, výhody pro studenty, pro zaměstnávání, podpora maďarských organizací za hranicemi a jiné. Osoba, která získá tento průkaz, může využívat výhody a podpory na území Maďarské republiky, respektive v místě bydliště v sousedním státě. K těm druhým patří například nárok na podporu výchovy a vzdělávání dítěte pro domácnosti vychovávající nejméně dvě děti, které se vzdělávají v maďarském jazyku. O tento příspěvek je možné požádat veřejně prospěšné organizace založené za tímto účelem v jednotlivých zemích. Dále je umožněno zaměstnání držitelů průkazů v Maďarské republice na tři měsíce, přičemž ale není nutné prověření situace na trhu pracovních sil. Z uvedeného je jasné, že Zákon klade na maďarský rozpočet značné finanční nároky.
Zsolt Németh, státní tajemník ministerstva vnitra, vzápětí ubezpečil, že Zákon nechce v žádném případě nikoho diskriminovat ani podpořit imigraci do mateřské země, spíš předejít migraci do Maďarska ze sousedních zemí (které jsou většinou ekonomicky slabší) poté, co se Maďarsko připojí k EU. Vyjádřil se, že „nabízí Maďarům žijícím v sousedních zemích preferenční zacházení v Maďarsku a zároveň podporu v zemi, kde žijí, s cílem zachování jejich identity a zabránění jejich asimilaci a imigraci do země (Maďarska). Rádi bychom totiž viděli, jak maďarské komunity, které existují ve velkých množstvích v Rumunsku, na Slovensku a jiných sousedních zemích, prosperují.“ I když podle průzkumu si po připojení země k EU přeje emigrovat do Maďarska 25 % Maďarů, Zákon bude mít podle maďarské vlády opačné účinky.
Pro Zákon projevili nadšení političtí představitelé Maďarů v sousedních zemích. Má pro ně symbolickou hodnotu, protože umožní lidem zůstat občany zemí, kde se narodili, a zároveň, když navštíví mateřskou zemi, nebudou se cítit jako cizinci. Přijetí zákona vládami okolních států bylo ale rozhodně méně vstřícné než od představitelů maďarských menšin. Mnozí politici tam Zákon přirovnávají k dobře maskované maďarizaci, kdy se lidé nebudou pro svoji národnost rozhodovat dobrovolně, ale pod vlivem finanční „odměny“ nebo s vidinou výdělku v Maďarsku. Nejvášnivější reakce ze zahraničí přišly ze Slovenska a Rumunska, kde mají protimaďarské nálady svou silnou tradici a samozřejmě jsou – zejména v současné situaci v Evropě – často původu silně iracionálního.
Ostatní zainteresované země se se Zákonem bez hlasnějších výhrad smířily. Polemiky však vzhledem k „dotčeným stranám“ a jejich integračním vztahům přesáhla hranice středoevropské veřejnosti a chtě-nechtě byly do ní zatáhnuty i evropské instituce. Zásadní problém ve vztahu k sousedům, kterých se Zákon týká, protože – podle argumentů mnohých – jeho účinnost zasahuje na jejich území, byl v tom, že deklarace o ochotě rokovat se sousedními zeměmi přišly až po jeho přijetí, což Maďarsku vyčítala i Evropská komise ve své Pravidelné zprávě. Přičemž předem projevenou ochotou bylo možné předejít mnohým nedorozuměním a obavám, že se v maďarské zavřené kuchyni vaří něco příliš pikantního a nestravitelného. K rokování byla maďarská strana nakonec nemalou mírou dotlačena až po přijetí Zákona stanovisky a výzvami ze strany evropských institucí.
V červnu, hned po přijetí Zákona maďarským parlamentem, poslalo Rumunsko Benátské komisi (Komise Rady Evropy pro demokracii prostřednictvím práva) svoje oficiální stanovisko opatřené právní argumentací, ve které zpracovalo svoje námitky. Požádalo ji o prozkoumání, zejména jestli je Zákon kompatibilní se současnými mezinárodními standardy. Bez ohledu na tento rumunský krok zahájily obě země již na sklonku června hned po přijetí Zákona rokování o jeho zavedení do praxe v Rumunsku. O nastartování dialogu i o jeho zdárný průběh ukončený prosincovou dohodou se v rozhodné míře zasloužila Demokratická aliance Maďarů v Rumunsku (RMDSZ), která sehrála roli zprostředkovatele a v tomto krizovém momentě skutečně fungovala jako stabilizující faktor a most mezi oběma zeměmi. Benátská komise přijala stanovisko na svém 48. plenárním zasedání 19. – 20. října 2001 v rezoluci o Preferenčním zacházení s národními menšinami jejich mateřským státem (kin State). Z dokumentu vyplývá, že odpovědnost za ochranu práv menšin leží primárně na domovském státě (státě občanství, home State), i když přijímání zákonů, které umožňují určité preferenční zacházení v oblasti kultury a vzdělání s příslušníky vlastní národnosti s jiným občanstvím na území mateřského státu (kin State), je běžnou a legitimní praxí v mnoha evropských státech. Rozhodně ale musí být v těchto případech zachována teritoriální suverenita státu, respektovány platné dohody, přátelské vztahy mezi státy, lidská práva a základní svobody. Státy by se měly vyhnout přijímání opatření s extrateritoriální působností bez předešlého svolení dotyčné země, protože žádný stát nemůže přenášet svou jurisdikci na území jiného státu, například tím, že pověří kvazioficiální funkcí nevládní organizace zapsané v jiném státě. Dokumenty by měly vydávat konzuláty té které země a neměla by na nich být uvedena národnost. Všechny kroky musí být prováděny na základě dohod mezi státy. Na tuto rezoluci se odvolává i Evropská komise ve své Pravidelné zprávě o Maďarsku. Vyplývá z ní, že Maďarsko v některých bodech Zákona překročilo evropské standardy, a proto je nutné, aby sporné pasáže upravilo v dohodě se sousedy.
Podstatný je fakt, že po rezoluci Benátské komise se jednání mezi Maďarskem a Rumunskem zintenzivnila, až bylo nakonec v Budapešti 22. prosince 2001 podepsáno Memorandum o porozumění. Rumunské diplomacii se podařilo vyjednat, že nejen etničtí Maďaři, ale všichni obyvatelé Rumunska, se budou moci v Maďarsku ucházet o sezónní práci. V dohodě se dále upravuje pasáž týkající se rodinných příslušníků etnických Maďarů, kterým se podle této dohody ruší právo na cestovní a vzdělávací podpory v Maďarsku.
Slovenské výhrady se týkaly v podstatě stejných bodů jako u Rumunska. Na Slovensku pokřik zintenzivnil poté, co se začaly od ledna vydávat slovenským Maďarům průkazy, i navzdory tomu, že se oficiální slovenské stanovisko nezměnilo. I když už v únoru byla dohoda na spadnutí, zatím se k ní nepodařilo dospět. Dnes se zdá jako by ve sporu s Maďarskem stálo Slovensko osamocené, i když spoléhá na to, že za ním stojí EU. Pravdou však je, že se začínají ozývat i hlasy politiků a diplomatů například z Ukrajiny a Jugoslávie, že se budou snažit s Maďarskem vyjednat podobnou dohodu jaká se podařila Rumunsku. Zdá se tedy, že ani pro ostatní země, stejně jako pro Slovensko, Zákon o zahraničních Maďarech není uzavřenou kapitolou.