Hana Gladkova
Tento článek je jednou z reakcí, které vyvolal rozhovor s dr. Giuseppem Maiellem, uveřejněný v minulém čísle.
Existuje věda o vědě. Zkoumá její vznik, principy vývoje, logiku strukturace, důvody vzestupu nebo útlumu jednotlivých disciplín, postavení vědy ve společnosti, předpokládané vývojové tendence atd. atp. Jedním z výstupů je také taxonomie vědních oborů a vymýšlení optimální organizace vědeckého bádání, obé se od inherentní logiky vědeckého myšlení může dosti významně lišit. [1] Je to zřejmě docela dobré bydlo býti takovým vědeckým bidelníkem, co všechno řídí. Já se však tímto bidlem nezabývám, sedím na jednom z velmi nepatrných bidel vědeckého stromu a jsem tedy nucena řadu povýtce teoretických problémů nahlížet z výše své životní zkušenosti české hospodyně, případně počítat s paralaxí (i já jsem se šla podívat na to slovo do slovníku), kterou vyvolává pozice mého bidla vzhledem k sousedním / blízkým / ostatním vědeckým bidlům a světu. Kuchyň je mým bydlem daleko spíše než fyzika, volím proto hledisko kuchařky (jako osoby i knihy).
Pizza napoletana, v mé kuchařce neapolský koláč, vstupuje minimálně do dvou kontextů: Neapol a pizza. Oba pohledy, řekli by současní žurnalisté, jsou legitimní: odpovídají na dvě různé, avšak zcela logické a poměrně praktické otázky: 1) čím je specifická neapolská kuchyně vzhledem ke všem ostatním kuchyním nebo jen k některým, vybraným podle aktuálního kritéria, např. jiným regionálním na Apeninském poloostrově, nebo k české kuchyni, neboť jde o kuchařku českou, 2) jak se liší neapolská pizza od jiných pizz (není náhodou pro nás, Neitaly, tomu se říká identifikace negací, pizza vždycky italská?) a dalších jim podobných pokrmů. Dobré kuchařky proto mívají dva rejstříky: podle národních / regionálních / lokálních kuchyní (v našem případě např.: evropská / italská / neapolská – cítíte tu paralaxi?) a podle druhů pokrmů (polévky, předkrmy…, slané pečivo, cítíte tu paralaxi: pro nás je to pečivo, ale není to jako houska, nejbližší tvarově i principem náplně je tomu asi koláč, nejspíš domažlický, ale je to slané…). Přiznám ovšem, že když jsem potřebovala poprvé udělat pizzu, tak mě stálo hodně času a nervů identifikovat ji jako slaný koláč a najít recept, ačkoli logiku českým Neitalům tu nelze upřít (např. ruští Neitalové by z toho asi udělali pirožky). Vím-li, že na tu pizzu patří sardelky, pak bych jako praktická žena uvítala ještě rejstřík podle použitých specifických potravin, také jistě občas nevíte, co se zbylými sardelkami v ledničce. [2] Zřejmé však je, že ani jedno z uvedených třídění chuť pravé neapolské pizzy nezmění.
Usuzuji, že nějak tak se to má i se slavistikou. Jmenuje se to různě z různých úhlů, z některých je to logické, z jiných méně…, ale voní stále stejně. Je zřejmé, že společné této vědní oblasti (jak opatrný termín) je jistá vlastnost – slavinita – jejího předmětu. Nejprve tedy co je slovanské? Chybí tomu substantivum, že. To je ta potíž, předmětem mohl být jazyk, kultura, náboženství, zvyky, ale také dějiny, státy, instituce, materiální památky, mince, kuchyně … (co jsou vlastně zač ti Italové?). Od svého vzniku se její předmět měnil, nejprve výrazně rozšiřoval (typicky italské může být ostatně téměř cokoli, nejlépe všechno) a poté významně zužoval (italská kuchyně je kuchyně Italů, názory Italů nejsou italské názory). Zkoumalo se to podle obecné metody příslušné vědecké disciplíny a když ne (když se např. někomu zdálo, že důležitější je, že je to slovanské, než co to je), obvykle to přestala být věda (z pizzy se stal koláč nebo piroh, srov. též Ján Kollár, Staroitalia slavjanská). V každém případě vždy šlo o soubor různých vědeckých disciplín. Jsou o tom popsány slušné stohy papíru, takže v tom asi nějaký háček bude: přemýšleli mnozí, přemýšleli různě, přemýšleli z různých důvodů a v různém kontextu a došli k různým závěrům. My si dneska také můžeme myslet různé věci: množství fakt nutí ke specializaci oborů, vývoj metod nutí k obecnější teorii a ke kombinaci výzkumných postupů napříč vědními obory. Teorie se tak může vzdalovat od aplikace, aplikační princip se jeví jako druhořadý (není slovanská historie, ale jsou dějiny Slovanů). Dle kuchařské analogie je účelné však každý takový předmět zkoumat podle různých parametrů, z nichž slavinita jako princip aplikace může nepochybně také být legitimní. Že je to historicky a společensky podmíněné – ale no jistě, je to věda společenská! Lze to tedy považovat za nějaký nosný jednotící princip? No přijde na to: někdy docela úspěšně (ve vrcholném obrození se vymýšlela i slovanská móda), někdy (např. v současné době) člověk asi narazí. Leč problém tu netkví ve vědě, nýbrž ve společenské objednávce. Koho dnes zajímá, že s kravatou přišli Chorvati?
Zbývá druhá část problému: co je slovanské? Termín ukazuje na etnocentrické pojetí, ale kde je takové etnikum, kdy a kde bylo takové etnikum, jak s ním lze identifikovat jevy, které jsou historicky prokazatelně pozdější, kdy už zřejmě existovalo jen prostřednictvím rozrůzněných entit. Otázka zda jsou Neapolitáni Italové se jeví v tomto kontextu prostě. Neapolitán se Italem cítit může a nemusí, jde o subjektivní hierarchii identit. Pro nás, Neitaly je Neapolitán rozhodně Italem: identita italská (současná, reálná, podpořená státem, kulturou…) se nám jeví jako nadřazená, pokud vůbec jsme schopni identifikovat ji dále a podrobněji (tedy pokud pro nás Neapolitán, kromě „obyvatele Neapole“ není relativně prázdným pojmem). Neapolská pizza je prostě pro nás italská. [3] Neslované tedy docela dobře budou vědět, co je slovanské, Slované budou umět diferencovat dále a je otázka vědecké taxonomie (pro nás vědce) a subjektivní reflexe (pro prostý lid), zda bude pro ně důležité, že v jistém kontextu je to (také) slovanské. Tato identifikace může a nemusí být aktuální, nadřazená nebo ne. Aplikační přístup tedy není z hlediska třídění věd bez zajímavosti: zkuste se zeptat historika, co jsou to české dějiny – dějiny Čechů, českého státu, zemí Koruny české? Kdo jsou to Češi – ti, co žijí v českém státě, kdo mluví česky, kdo se cítí být Čechy? Je Česká republika česká? [4] Je Morava česká? Odpovědi nejspíš ukáží, že to také není úplně jasné (teoreticky jde o závažný problém) a potvrdí se (v praxi) aktuálnost identifikace se současným českým národem, s nímž se ovšem identifikuje všechno, z čeho se formoval (nářečí, etnikum, území, kultura, stát).
Je zřejmé, že v otázce slavinity bude prostor pro rozdílná chápání ještě širší. Co tedy teď s tím ve vědě? V každém případě slavistika je soubor aplikovaných vědeckých disciplín, přičemž předmět se stále více zužuje podle toho, kde se slavinita opírá o nepochybné, objektivní specifické jevy (od pojetí slaného pečiva u Italů se přešlo na italskou pizzu, a to i přesto, že je různých druhů). Může jít jak o předmět (slovanský jazyk), tak o slavinitu jako historicky podmíněnou společenskou reflexi (slovanská spolupráce / vzájemnost / jednota / kulturní panslavismus) historického vývoje. Tam, kde byla někdy v historii přítomna, nelze ji již nikdy opomenout (jak vyložíme českou literaturu 19. století nebo cyrilometodějskou tradici bez pojmu slavinity?). Je nutno ji zkoumat ve vztahu k různým jiným jevům (nadřazeným, podřazením, analogickým, protikladným atd.), je nutno daleko výrazněji počítat s paralaxí (např. úloha slavinity v koncepcích Karla IV. nebo Alexandra III., úloha slavinity ve vývoji společenských věd u Slovanů). Je nutno také počítat se subjektivní úlohou symbolickou (viz např. pojem italský design). Vždycky se mohou najít společenské důvody ke zneužití (politický panslavismus), ale to nemůže být důvodem nereflektovat tyto jevy vědecky. Naopak musí to být důvodem k tomu, aby vědecká reflexe takovému zneužití zamezila: slavinita není nadřazený princip strukturace vědy, ale také ne opomenutelný: proč asi existuje slavistika všude v kulturním světě (jak by hledali domažlické koláče a masové pirohy?). Jako věda má svou historii, tradici, své místo ve společnosti a také perspektivu. Existují obory, u nichž je slavinita důvodem pro organizační vyčlenění (filologie) a obory, u nichž je pouze jednou z řady aplikačních oblastí, aktuálně pro společnost (nikoli pro vědu) třeba dosti nezajímavou (historie, archeologie, etnologie atd.). [5] Mimochodem, prázdný prostor, který institucionálně (pozor, nikoli meritorně, pracují tam lidé, kteří dosud vědecky působili bez sjednocující báze) vyplňuje ve výuce (zaplať Perun za to) fakulta humanitních věd, neuvolnili filologové, nýbrž historici, politologové, religionisté, etnologové, antropologové, pro něž přestala být slavinita jako princip strukturace vědeckého bádání nosná, a tedy postupně zanikly i institucionální podmínky slavisticky zaměřeného výzkumu. Jak jsem již podotkla, to bidlo ale drží někdo jiný.
Východní EvropaA poslední poznámka o referenční hodnotě pojmu slovanský. Co je italského na italské zmrzlině, je capuccino italská káva? Všichni ale víme, že jsou dobré, že jsou nejlepší (jak subjektivní!), jsou prostě pojmem. Tato hodnotící rovina pojmu slovanský v současnosti chybí. Vědecky jsme slavinitu chirurgicky zcela čistě odpreparovali. V běžném životě nám, jsouc pouhým preparátem, bohužel zmírá, či je stále častěji konotována s jevy zápornými, zhusta nemajícími se slavinitou zhola nic společného (že by existovala slovanská kriminalita?). Vědecká slavistika se nemůže opírat o zájem, empatii, ani o ekonomický prospěch většinové společnosti. Chce-li přežít v české společnosti, musí se starat daleko více o rovinu popularizační. Milý časopise Navýchod (co to je za identifikaci, jak neslovanské!), směle vpřed a hodně úspěchů!
Psáno v jarním opojení / opojení jarem 1. 4. 2001
P.S. Komu se to nezdá, ať to bere jako APRÍL!
[1] Viz třeba vyčleňování a začleňování rusistiky do slavistiky v českém kontextu. [2] Jak známo, průnik množin použitých potravin bývá problém, protože člověk sice potřebuje zrovna spotřebovat zbylé sardelky, ale podle zákona schválnosti mu zrovna došla majoránka či bazalka a oregano (v tom se mé kuchařky co do neapolského koláče liší). No jo, vím já vlastně jestli je to ještě po neapolsku, když tam dám tu českou majoránku, a které je vlastně to správné koření, když mi předepisují různé možnosti? To ví jen ten Neapolitán. A vůbec, můžu já, česká kuchta, upéci tu pravou italskou pizzu, nebo to už vždycky bude „ta se vám ale povedla, jako pravá italská“? [3] Giuseppe Maiello zastává názor, že neapolská pizza nemá nic společného s italskou kuchyní. Z osobního rozhovoru. [4] Mariáne Slobodo (viz minulé číslo časopisu Navýchod), existují české školy? Pokud ano, proč jsou české? [5] Srov. např. pojetí dějin Slovanského ústavu (Slovanský ústav v Praze. 70 let činnosti. Praha 2000)