Přeložila Alexandra Skorvid
Sbírka Lito-ATO (Léto-ATO) vyšla v ukrajinském nakladatelství Ljuta Sprava v roce 2015. Jejím autorem je prozaik, básník a výtvarník Olaf Clemensen, vlastním jménem Oleksandr Klymenko. Povídky svérázným poetickým způsobem zachycují vzrušené období Majdanu i atmosféru bojů na východě Ukrajiny.
Šperky Hoholovy matky
Když byl Mykola Hohol malý kluk, musela jeho rodina utéct z Doněcka obsazeného DLRáky. U kontrolního stanoviště zastavili jejich auto vojáci a začala šťára. Při prohlídce utečencům zabavili všechny cenné věci, včetně šperkovnice, která patřila matce budoucího spisovatele.
Události onoho léta se Hoholovi vryly do paměti na celý život. Šperky, které malého Mykolu vždycky tak neuvěřitelně fascinovaly, pro něj byly symbolem předválečného štěstí, čehosi dětsky čistého, byl to velkolepý poklad, který jim vzala ta příšerná saň, co vylezla z chtonických hlubin doněckého podzemí.
O matčiných rodinných špercích se nesčetněkrát zmiňuje ve svých dopisech.
Hlídka
Jednou si tak za úsvitu sedím tiše jako myš na předsunutém stanovišti, když v tom najednou vystrčí zpod lopuchu svůj zvědavý čumáček malý myšák:
„Jé! Kdo jste?“
„Míša ze sedmdesáté deváté.“
„Já jsem taky myš.“
Seznámili jsme se. Dozvěděl jsem se jeho jméno. Myslím, že se jmenoval Mykola. Pak mi myšák Mykola pověděl, že myš v těchto končinách nezůstala ani jedna.
„Jenom my dva.“
„To víte, válka, pořád se střílí. Tak se všichni sebrali a odešli na západ. Tam je prý klid. Ale já jsem zůstal. Vlastně mě tu zapomněli. Našel jsem starý vojenský suchar a pomalu z něj ukusoval, hryzal jsem ho několik dní. Pak jsem vylezl z úkrytu, kde schovávám dobroty, a on už tady nikdo nebyl. Zmizeli… Samozřejmě jsem si potom vzpomněl, že se o něčem takovém mluvilo. Že se fakt chystali. Nebýt té mojí hamižnosti…“
Ukázalo se, že polní myšák je ještě upovídanější než můj známý Olaf. A tak mi ještě dlouho pisklavě vyprávěl o svém osamoceném myším životě, o tom, že si dodnes nemůže zvyknout na ostřelování, pouštěl se do odhadů ohledně války, mluvil o našem prezidentovi, Nejvyšší radě, separatistech a Putinovi. Nakonec zazpíval známou lidovou píseň, kterou si pamatují všichni, i myši…
Samozřejmě že na předsunutém stanovišti se člověk nesmí s nikým bavit… Vždyť je to ale jenom myšák. A mluvíme taky jenom myšáčtinou. Mluvil ostatně skoro jenom Mykola. Poslouchal jsem ho, ani ne moc pozorně; ale hlavně jsem zkoumal terén, pozoroval mlhu, rosu a trávu, čekal na případného nepřítele a mhouřil oči v paprscích ranního slunce…
Ráno bylo tak pokojné, klidné a jasné, že peří starého havrana letícího kolem v jeho tichu skřípalo jako pérování starého Moskviče.
Myšák se havraního skřípotu samozřejmě lekl a upaloval pryč.
Havran usedl poblíž a začal se hrabat ve skřípajícím peří.
„Asi má nějakou poruchu,“ došlo mi.
Havran se dával do pořádku snad hodinu. Pak odkudsi vytáhl útržek novin a hrst tabáku, ubalil si z toho žváro, stařecky si odkašlal a zapálil si.
Zavanul lehký, neuvěřitelně příjemný kouř.
Božínku! Jak já bych kouřil!
Pták ke mně otočil zobák. Naše oči se setkaly. Z těch mých havran asi něco vyčetl…
„Chceš si zapálit?“
„Nemůžu. Jsem na předsunutém stanovišti,“ krákl jsem šeptem.
„Neboj, separatisti tu nejsou. Celé jsem to tady obletěl, všechno je v pořádku. Na, dej si aspoň šluka,“ havran ke mně se skřípěním pružin přilétl a usedl mi na rameno.
Když jsme mlčky a zádumčivě, s pohledem upřeným kamsi do hlubin vlastních očí, dokouřili a havran odletěl do ranní mlhy, z trsu trávy vykoukl vystrašený myší čumáček:
„Uf! Já už jsem si myslel, že tě zabil a snědl,“ kvíkl čumáček s respektem.
Slunce v břiše
Večerní střepina roztrhla břicho. Z břicha se vyvalily vojákovy vnitřnosti. I nebe na východě bylo roztržené večerní střepinou, a jako vnitřnosti po něm plula mračna.
Zabořil do soumraku hlavu a ležel, aniž by si uvědomoval, jak jsou si nebe a jeho břicho podobné. Po levé ruce, která ležela v trávě, mu lezli mravenci a slunce se mu zapletlo ve vlasech…
Slunce uvázlo v mracích, ponořené do surfování na Facebooku (nekupujte iPhony planetám, hvězdám a dětem), proto si spletlo nebe a břicho (vždyť jedno bylo k nerozeznání od druhého), zapadlo, zanořilo se do mračen břicha a za burácení dělostřelecké palby nastala noc.
Válka však nenechala slunce spát, a tak se pořád převalovalo, voják tím trpěl, blouznil a upadal do tmy ještě temnější než tma doněcké noci. Když se odtamtud vracel, noc mu připadala jako den; kdyby to tak bylo vždy, nepotřeboval by přístroje pro noční vidění, viděl nepřátelské zvědy, kteří procházeli poblíž opatrným a lehkým myším krokem. Voják znehybněl, ale pak se mu v břiše obrátilo slunce a on se propadal do tmy…
Za úsvitu na iPhonu zazvonil budík a slunce vzbudil.
Vylezlo z těla vojáka jako ze spacáku, udiveně, po psím způsobu se otřepalo, a zrudlé lidskou krví i studem za svůj omyl se odkutálelo nahoru do nebe, do nebe, za doprovodu cvrlikání ranního ptáka. Unavené zbraně konečně utichly a zdálo se, že usnuly. Tak v ranním tichu zemřel voják…
Křehké sklo
Lidé, které zasáhla palba ze salvových raketometů, mají někdy kůži a kosti jako skleněné.
Tělo je jako z křehkého skla.
Skleněné vojáky z bojiště odnášejí opatrně, aby se nerozbili.
Jako akvárium s rybami.
Myroslav LajukLékaři akvária opatrně operují.
Opatrně, aby ze skleněné nádrže nevytekly s vodou i ryby. Neboť jedna z těch ryb je pánem těla. Poznat, která to je přesně, není jen tak. A stává se, že uběhne spousta času, než se ryba stane znovu člověkem a skleněná nádrž tělem.
„Neste ho opatrně. Koukejte, jaká je tu prasklina. Dolijte tam vodu, vždyť vytéká tak rychle. Opatrně, aby ryba neuplavala do ranní mlhy.“
Co mají rádi obrněnci
Obrněnci mají ze všeho nejraději teplé kravské mléko. To dáš takhle večer na zápraží misku s mlékem a hned se slézají odevšad ze zahrady, postaví se kolem té misky, chlemtají mléko a přitom srandovně pomlaskávají, až mají celou pusu od mléka.
„Tys zase pil mléko, co?“ smějí se takovému obrněnci vojáci. „Ty jsi ale mlsoun!“
Jeden obrněnec ze sousedního praporu má rád čerstvé mléko z mlhy. Vydá se za soumraku k řece Doněc, stojí v mlze po pás a pije a pije a pije a pije… Pořád nemá dost…
Obrněncům chutná i kondenzované mléko. Nikdy neopomenou vylízat prázdné plechovky, které po sobě vojáci nechají.
Z kontrolního stanoviště občas zazní: „Nebuď hamoun, nech něco obrněnci!“
Moje máma dává vždycky do balíčků, které mi posílá z domova, pár plechovek kondenzovaného mléka pro našeho obrněnce. Ten to moc dobře ví a když mě vidí s krabicí, má vždycky strašnou radost. Něco tam je i pro něj… Běží ke mně, mává ocasem a kňučí radostí…
Pískové nebe
Celou noc hořel tank z plných plic a odlesky ohně ozářily noční nebe tak, že se zbarvilo do šeda, místy s odstíny fialové, sem a tam navíc se záblesky červené.
A na tom fialově šedém nebi mezi červeným žilkováním zanechal popálený tankista stopy čehosi, co vypadalo jako ptačí nožičky (odsud ovšem není vidět, jak přesně to udělal).
Z noci se stalo ráno a z rána den.
Nebe přišlo o svou noční šedavou barvu, tank dohořel, tankista buďto zemřel, anebo umírá někde v nemocnici či v zajetí, ale noční ptačí stopy na nebi bůhvíproč zůstaly. Ba co víc, když se podíváme pozorně, uvidíme, že celé, celičké nebe je pokryto drobnými ptačími stopami.
Nebe je jako písek na pláži pod vrbami. A po tom písku hopkali noční ptáci a zanechali po sobě stopy… A stepní řeka je chladná k neuvěření…
Myš ze zabitého tanku
Zabitý tank spadl do pelyňku. Smrt tam prý nevoní tolik smrtí, spíš pelyňkem a stepí. Hrudník tanku je otevřený dokořán jako dveře. A na prahu, tam, kde je srdce, stojí maličká šedá postavička – polní myš.
„Vítejte, hosté,“ zdraví nás spokojeně. „Pojďte dál do hrudníku.“
Jdeme.
Stepní medvěd, zabitý nepřítelem, spadl či snad se skutálel do pelyňku a lovec vyňal z hrudníku medvědí srdce, uřízl medvědí tlapu, ani kůži nestáhl a šel lovit dalšího.
„Teď dělám srdce uloveného medvěda já,“ usmívá se na nás polní myš. „Dáte si čaj? Víte, představa, že srdce tanku je motor, je naprosto nesprávná. Srdce je jinde.“
Pak se na chvíli zamyslí a rozpačitě dodá:
„Já, upřímně řečeno nevím, jaké to srdce je. Když jsem přišla, voják ho zrovna dojídal upečené na ohni. Ale motor srdce určitě není. Tím si jsem stoprocentně jistá.“
Protože srdce je vždycky v hrudníku.
Ještě dlouho jsem pak o tom přemýšlel (když jsem dopil čaj a vylezl z houští pelyňku). Jaké má stepní medvěd srdce? Je teď myš srdcem tanku? A pokud ano, jak se mu teď s takovým srdcem ve stepích žije?
Houfnice
Deset houfnic, deset krásných štíhlých fotomodelek. Když je vezmeš na pařížskou módní přehlídku, všichni se podiví, jaké jsou to krásky!
Stojí uprostřed nekonečného slunečnicového pole a usmívají se. Zkrášluje pole houfnice, nebo naopak přítomnost houfnic krášlí pole? Jednu z těch krásek si vycvaknu, po válce si pak fotku krasotinky pověsím na zeď a zůstane mi tam nadosmrti. A ať se mi podepíše… Olafovi s láskou, Tvá houfnice.
Takové tedy máme houfnice! Krásnější než slunečnice.
A jak duní! Jak hřmí!
Bylo jich deset, ale zůstala jen jedna. A když jsme proráželi obklíčení a ustupovali podél hranice, ponuře se táhla za námi, smutná jako uprchlice. V náručí nesla nemluvňátko, jež našla někde ve stepích, v křoví: někdo je tam nechal a houfnice se ho ujala. Sklonila se nad ním, utřela mu nos, nakrmila ho.
„Buďte zticha!“ syčí nervózně na vojáky, kteří se vedle ní začali o něčem nahlas bavit. „Probudíte dítě.“
Vojáci zmlknou. Nějak nám zpřísněla. Zůstala sama. Zpod šátku jí vyklouzl pramínek ušpiněných vlasů. Tvář má od sazí černou jako vypálená step. Jen zuby má bílé, lesknou se jí mezi rty popraskanými z horka, když se usměje na nemluvně… Matka…
Pták na stonku
Na suchý stonek usedl večerní pták, na jeden lístek pověsil samopal, na druhý přilbu, zul si vojenské boty a také je dal někam stranou.
Zafouká vítr a stonek se zachvěje, v kapse mu zacinkají náboje. Pták sedí na stonku, užívá si večerního chládku a pokuřuje. Ráno pod stonkem najdu jen maličké šedé pírko – to je všechno, co po ptákovi zbylo. No, možná ještě vítr. Všude praží slunce a tady je vánek jako potůček.
Sednu si na stonek, na větev si pověsím neprůstřelnou vestu a na jinou zase kevlarovou přilbu…