Před sto lety – 16. 8. 1921 – zemřel ve věku třiadvaceti let násilnou smrtí Nikola Šuhaj (1898 – 1921), čímž se uzavřel nedlouhý život tohoto nejznámějšího, i když ne jediného, podkarpatoruského zbojníka. Avšak již pouhých dvanáct let po jeho fyzické smrti mu zajistil svým románem Nikola Šuhaj loupežník levicový spisovatel Ivan Olbracht (1882 – 1952) literární a uměleckou nesmrtelnost – alespoň tedy v českém prostředí, byť většina příslušníků českého národa území Podkarpatské Rusi nikdy nenavštívila.
Podkarpatská Rus
V době, kdy se Nikola Šuhaj narodil, byla Podkarpatská Rus ekonomicky a kulturně zaostalou oblastí Uherského království, jež tvořilo východní polovinu habsburské monarchie. Po rozpadu Rakouska – Uherska byla Podkarpatská Rus roku 1919 připojena k Československé republice.
Připojení tohoto území k ČSR – na rozdíl od Slovenska – ovšem nebylo možné legitimovat jazykovými, kulturními či politickými vazbami tohoto regionu k českým zemím, jež představovaly geograficko – politický základ nové československé státnosti. Rozhodujícím důvodem začlenění Podkarpatské Rusi k Československu bylo vytvoření společné hranice s Rumunským královstvím – jediným spřáteleným (a později i spojeneckým) sousedním státem Československé republiky.
Národnostní a náboženské složení tohoto specifického regionu bylo vždy velmi pestré – kromě slovanského obyvatelstva (národnostně nevyhraněných Rusínů převážně řecko – katolické víry a pravoslavných Ukrajinců) zde žili rovněž Maďaři, dále židé a v nejvýchodnější části Podkarpatské Rusi také Rumuni. Po roce 1919 sem začali přicházet čeští úředníci, železničáři, učitelé a především četníci.
Na podzim roku 1938 byly jižní oblasti Podkarpatské Rusi připojeny k Maďarsku, a její zbývající území bylo obsazeno maďarskou armádou v březnu 1939. Po skončení druhé světové války již československá suverenita na Podkarpatské Rusi obnovena nebyla a tento region byl pod názvem Zakarpatská Ukrajina (coby součást Ukrajinské sovětské socialistické republiky) připojen k Sovětskému svazu. Po rozpadu SSSR v srpnu 1991 se někdejší nejvýchodnější území první ČSR stalo součástí samostatné Ukrajiny.
Kdo byl Nikola Šuhaj?
Nikola Šuhaj (ukrajinsky Mykola Sjuhaj) se narodil 3. dubna 1898 jako nejstarší syn Petrovi a Hafii Šuhajovým v Koločavě na severovýchodě Podkarpatské Rusi. V době první světové války byl devatenáctiletý Šuhaj povolán k 85. uherskému pluku, na frontu se ale nikdy nedostal, neboť z vojska zběhl a skrýval se v lesích a horách své domoviny – především v údolí řeky Terebly. Obživu si obstarával převážně trestnou činností.
Později vytvořil pod svým vedením lupičskou skupinu, která čítala maximálně deset členů, přičemž její řady se postupně zmenšovaly. Šuhaj byl nepochybně zlodějem i lupičem, je však sporné, zda se někdy dopustil i loupežné vraždy. Ze msty ale zabil 13. 8. 1921 Ivana Derbačoka, kterému předtím vypálil usedlost.
V závěru Šuhajova života jej doprovázel na loupežných výpravách již jen jeho šestnáctiletý bratr Juraj, který pravděpodobně spáchal některé zločiny, které byly připisovány Nikolovi. Lidová fantazie však mocně navyšovala počet Šuhajových druhů, jichž mělo být i padesát, někdy dokonce i sto. Skutky obou bratrů měly jednoznačně kriminální charakter, avšak v chudé a politicky nestabilní zemi, kterou tehdy Podkarpatská Rus nepochybně byla, se Nikola Šuhaj těšil určitým sympatiím (ale i vynucenému respektu) části místních obyvatel, kteří v něm mohli spatřovat mstitele jejich vlastní bídy, zaviněné „cizími pány“ – buď židovskými obchodníky, maďarskými grófy nebo českými četníky a úředníky, třebaže samotný Šuhaj se oním legendárním lidovým zbojníkem, kterým „bohatým bral a chudým dával“, nikdy nestal.
Nikola Šuhaj byl neúspěšně pronásledován po své dezerci uherským četnictvem, přičemž dva maďarské četníky usmrtil. Později byl stíhán i rumunskými ozbrojenými silami, které přechodně obsadily roku 1919 část území Podkarpatské Rusi. Nejvíce jej však patrně „proslavily“ střety s četnictvem nově utvořeného československého státu v letech 1920 – 1921, jež si vyžádaly celkem čtyři mrtvé, z nichž dva zavraždil Šuhaj.
Šuhajovy oběti z řad československých četníků
Prvním čs. četníkem, který byl zastřelen Šuhajem, byl bývalý příslušník italských legií Vojtěch Kubín. Stalo se tak 24. 10. 1920 nedaleko Koločavy. Tělo třiadvacetiletého V. Kubína bylo převezeno do rodné Příbrami, kde bylo pohřbeno na místním hřbitově. Další vraždu spáchal Nikola Šuhaj 16. 5. 1921, kdy zastřelil velitele hlídky strážmistra Ondřeje Hrabala. Tehdy během přestřelky byl zastřelen jedním z Šuhajových kompliců také strážmistr J. Zelenka a záchvatu mrtvice, vyvolané stresem z psychického napětí, podlehl strážmistr J. Hoffmann.
Zatímco tělesné ostatky V. Kubína byly převezeny do rodného města, těla dalších četníků byla pohřbena v Koločavě. Místo jejich posledního odpočinku popsal průvodce Klubu československých turistů z roku 1936 takto :
…u staré cerkve jsou 3 hroby četníků, strážmistra Oldřicha Hrabala, zastřeleného Nikolou Šuhajem, strážmistra Josefa Zelenky, zastřeleného vojenským zběhem Vasilem Rišincem z Negrovce, a strážmistra Josefa Hoffmanna, raněn byv mrtvicí.
Tragické události z 16. 5. 1921 měly za následek zvýšené úsilí československé moci o dopadení Nikoly Šuhaje a jeho pomocníků. Dne 20. 5. 1921 zveřejnil přednosta civilní správy Podkarpatské Rusi v Užhorodu prohlášení o vypsání odměny tří tisíc korun za dopadení N. Šuhaje :
V chustském, volovském a v sousedních horských okresech řádí již delší dobu lupič a vrah Nikola Šuhaj se svými společníky. Banda tato, zejména její vůdce Šuhaj, má na svědomí několik loupežných vražd provedených s obzvláštní drzostí a surovostí. Dosud podařilo se členům této bandy, kteří mají mezi lidmi své přívržence, uniknout rukám spravedlnosti. Vybízím všechny, kdož mohou o členech této bandy podati nějaké informace, aby tak učinili v zájmu klidných občanů neprodleně na nejbližší četnické stanici nebo politického úřadu.
Tomu pak, kdo účinně se zaslouží o to, aby hlava této bandy, lupič Šuhaj, byl dopaden, třeba přivedením na jeho stopu, bude vyplacena odměna Kč 3000 (citace dle knihy Oty Holuba Věc: Loupežník Nikola Šuhaj, Praha 1983, s. 112)
Zatímco výše citovaný dokument toliko popisuje skutky Nikoly Šuhaje, další úřední dokument vydaný užhorodskou civilní správou 13. 7. 1921 – tedy měsíc před Šuhajovým násilným skonem – si již všímá růstu šuhajovského mýtu:
Postava tohoto vůdce opřádána jest pověstmi buď s pravdivým, nebo vybájeným podkladem – však vykládá se o něm, že byl legionářem, že své činy provádí jen proto, aby podporoval lid rusínský a zbavil jej nenáviděného živlu židovského. Pověsti tyto činí v očích lidu ze Šuhaje osobu hrdinnou, takže je zde nebo onde mezi lidem považován za jakéhosi národního hrdinu, metlu bohatých. Občanstvo v okresech, kde Šuhaj řádí, jemu i jeho společníkům nadržuje tím, že neprozrazuje jeho pobytu, dává mu výstrahy, zanáší mu potravu do jeho skrýší, takže bezpečnostním úřadům nedostává se žádné pomoci ze strany obyvatelstva k jeho dopadení…(Ota Holub, Věc: Loupežník Nikola Šuhaj, Praha 1983, s. 89)
Jak zemřeli bratři Šuhajové?
Smrt bratří Šuhajů nebyla důsledkem přímé bezpečnostní akce koločavských četníků, kteří dopadení Nikoly Šuhaje nepochybně chápali jako věc své profesní i osobní cti, nýbrž zrady jeho „přátel“, kteří očekávali vyplacení vysoké finanční odměny vypsané na Šuhajovo dopadení. Pro četníky v Koločavě a především jejich velitele vrchního strážmistra Karla Třesku bylo ale pochopitelně lákavé vydávat smrt obou Šuhajů za výsledek své vlastní služební aktivity a statečnosti, a proto v původním hlášení si zásluhu na likvidaci nebezpečných zbojníků připsali sami sobě.
Především z tohoto důvodu se objevily v tisku informace, že Nikola Šuhaj a jeho bratr Juraj byli zastřeleni přímo četníky. Dokladem této skutečnosti je článek Pověstný lupič Nikola Šuhaj mrtev týdeníku Podkarpatská Rus ze dne 18. 8. 1921:
Četníci zastřelil 16.t.m. Nikolaje Šuhaje i 17ti letého bratra jeho poblíž Koločavy na silnici vedoucí z Drahovu v Marmarošské župě. (…) Uvedeného dne potkali četníci Šuhaje a kule jejich pronikly jeho tělo dřív, než se připravil ke střelbě. (…) Tak skončil nešťastník natropivší mnoho zla. Jinak by ovšem bylo, kdyby se byl dostal do rukou našich soudů. Jestli by jim neutekl z vyšetřovací vazby, dostal by něco bezpodmínečně. V každém případě hrozila by tu možnost obavy pořádných lidí před takovým netvorem.
Po prošetření celé události jsou ale již ve zprávě zemského četnického velitelství v Užhorodu ze dne 3. 9. 1921 údajné aktivity četnictva spjaté s likvidací bratrů Šuhajů popsány zcela odlišným způsobem:
Na místě činu, když se byli blížili k mrtvolám na sto padesát kroků, rozestoupila se četnická hlídka a počala střílet do vzduchu, předstírajíc tak boj s lupičem Nikolou a Jurou Šuhajem, a z toho důvodu, aby vzbuzen byl dojem, že dotyční lupiči byli četnictvem zastřeleni. Mrtvoly usmrcených bratří Šuhajů byly potom převezeny na četnickou stanici do Nižní Kaloče. (Ota Holub, Věc: Loupežník Nikola Šuhaj, Praha 1983, s. 133)
Skutečné okolnosti smrti obou rusínských zbojníků, kteří byli zavražděni sedláky z Koločavy Adamem Ivaničem, Ivanem Burkalou a Danilo Markusem na polonině Žalopka, popsal v již několikrát citované knize Věc: Nikola Šuhaj loupežník, vydané roku 1983, autor literatury faktu Ota Holub (1930 – 1992):
Jura zarytě mlčel, mluvil jen Nikola – a vyptával se, kolik je v Koločavě četníků a jak se chovají. A vyhrožoval, Derbačokova oběť mu nestačila. Počítal na prstech, koho ještě zastřelí. Tak alespoň tvrdili rolníci.
Pak se zvedl Adam Ivanič – je prý čas jít, musí spěchat. Zvedl sekeru, ale dříve, než se otočil k odchodu, zasvištělo vzduchem ostří a Ivanič ťal staršího Šuhaje přímo do hlavy. Nikola se okamžitě skácel k zemi. Danilo Markus se bleskurychle zmocnil jeho pušky, která se svezla z kolen, a do těla smrtelně zraněného Nikoly vypálil čtyři rány. Jura si ani nestačil uvědomit, co se stalo – Ivan Burkalo mu vytrhl pušku. Dříve než vystřelil, dopadlo i na Jurovu hlavu ostří sekery, a děsivě poznamenalo jeho hruď. Pak se ozval výstřel.
Všichni tři vrazi vyprávěli o těchto otřesných jatkách na Žalopce po několika měsících u soudu v Berehově. Bylo to hrůzné vylíčení dvojnásobné vraždy, stejně děsivé, jako byly vraždy a přepady, které měly na svědomí Šuhajové. (s. 132)
Související
Michail Gorbačov v Československu na jaře 1987Po usmrcení obou bratrů byly jejich mrtvoly pachateli okradeny o 6000 korun, což byla na svou dobu velmi vysoká finanční částka. Ještě téhož večera v Koločavě informovali o krvavé události četníky. Těla bratrů Šuhajových byla později převezena na četnickou stanici a tam posmrtně vyfotografována. Slíbená odměna za dopadení Nikoly Šuhaje ovšem trojici vrahů vyplacena nebyla a oni sami byli za svůj skutek postaveni před soud – roku 1922 byli však osvobozeni.
Ohlas v dobovém tisku
Smrt Nikoly Šuhaje měla v tehdejší publicistice poměrně značný ohlas, a to nejen v listech, které vycházely na Podkarpatské Rusi, ale i v českých denících. Za všechny připomeňme alespoň úvodní část komentáře „Šuhajův případ“, který byl zveřejněn v Lidových novinách již 21. 8. 1921:
Šuhajův případ upozornil nebo aspoň by měl upozornit na leccos zajímavého ze soudobého života československého. Z nejzajímavějších jeho stránek je poučení, jak málo stačí za naší doby, aby se nabylo pověsti romantického hrdiny. A to nejen mezi podkarpatskými analfabety. Zpustlý výrostek se zmocní pušky a nábojů a má několikrát štěstí, že unikne bezpečnostním orgánům a že lépe míří než jeho pronásledovatelé.
V kraji málo dotčeném civilizací, z něhož je blízko na trojí hranice, má snadnou hru a může krást, loupit a vraždit tak dlouho, až se sám stane známým. Ohlas zbojnických legend a zakoketování s komunistickou agitací, více méně bezděčné, obstará všechno ostatní. Za chvilku se ví, že přepadává jen pány a že dává chudým, co pánům sebere, a hrdina je tu. Nevzdělaný lid, znechucený již radikálními tlachaly, má muže, který nemluví, ale jedná. Neřeční proti pánům, ale bije je, nehlásá revoluce proti republice, ale zabíjí její četníky, nebouří proti soukromému vlastnictví, ale krade a loupí.
To je tedy ten, kterého je potřebí. A sláva se šíří, komunisté z jedné a maďarská iredenta z druhé podloží kurážnému zloději mravní pohnutky, o kterých se mu nikdy ani nesnilo…
Na tomto textu, který potvrzuje existenci „šuhajovské“ legendy již v roce 1921, je pozoruhodné především to, že do jisté míry předjímá umělecko – myšlenkové konstrukce Olbrachtovy knihy o Nikolu Šuhajovi, která však byla vydána až v první polovině let třicátých.
Román Nikola Šuhaj loupežník
Ivan Olbracht začal psát své bezesporu nejznámější dílo během letního pobytu roku 1932 v Koločavě. Podklady k této románové baladě sbíral především mezi místními pamětníky a tehdy se seznámil i s rodinou Nikoly Šuhaje. V omezené míře čerpal informace i z dokumentů policejního archivu v Chustu.
První vydání románu Nikola Šuhaj loupežník vyšlo v létě 1933 a v říjnu téhož roku mu byla udělena Státní cena za slovesné umění za rok 1933. Tato kniha se stala jedním z nejčtenějších beletristických děl novodobé české literatury a jen do nacistické okupace byla vydána jedenáctkrát. Pozitivní přijetí Olbrachtovy knihy mezi čtenářskou veřejností převažovalo, avšak některé četnické časopisy i pravicové (především agrární) listy vyjadřovaly údiv nad tím, že státní cenou byl oceněn román, který s určitou mírou autorského porozumění zobrazoval vraha československých četníků.
Těsně před udělením Státní ceny například list Podkarpatské hlasy 11. 10. 1933 odsoudil – kromě textů S. K. Neumanna o Podkarpatské Rusi – především Olbrachtovu knihu jako snůšku nepravdivých a zavádějících literárních fabulací:
Tak jsme zde měli kromě zahraničních komunistických velikánů i tuzemská světla z řad komunisticko – sociálně demokratických romanopisců, Ivana Olbrachta a St. K. Neumanna, kteří většinou z babských povídaček zkonstruovali si báchorky, jimiž ohromovali čtoucí publikum, kterému stav zdejších věcí není znám a které následkem toho muselo fantastické objevy těchto levých koryfejů bráti za bernou minci.
Sám Ivan Olbracht ovšem chápal svoji knihu jako umělecké dílo, nikoliv historickou studii. Své pojetí Šuhaje jako literární postavy hájil v listopadu 1933 v společensko – kulturním časopise Čin takto:
Hledíme – li na postavu Šuhajovu staticky, zejména v době, kdy s ním měly co činiti úřady nově tvořícího se státu, a díváme – li se občansky, můžeme dáti četnickým orgánům klidně za pravdu, že Šuhaj byl bandita. Jenže literatura je něco jiného než bezpečnostní služba, oči umělcovy hledívají jinak než oči státních orgánů a Šuhaj z tvořící se legendy není Šuhajem z roku 1920 a 1921. Má kniha je román, a ne historická monografie a rozumí se samo sebou, že věci v ní se nedály tak jako ve skutečnosti a osoby v knize vystupující že nejsou lidé opravdoví.
Toto „olbrachtovské“ pojímání Nikoly Šuhaje ovlivnilo výrazně i nejznámější filmovou adaptaci této knihy – dosud stále populární filmový muzikál Balada pro banditu z roku 1978. Naopak televizní film Nikola Šuhaj loupežník režiséra Evžena Sokolovského, natočený o rok dříve, výraznější divácký ohlas nezaznamenal.
Osudy nejbližších příbuzných N. Šuhaje
Život Nikoly Šuhaje ukončili zrádní druhové v srpnu 1921, avšak jeho manželka Eržika (rozená Dračová) žila dalších 66 let. Po Šuhajově smrti se znovu provdala za koločavského občana Derbaka, s nímž měla dvě děti. Zemřela roku 1987 ve věku 82 let v Koločavě a je zde pohřbena.
Její dcera Anna (provdaná Štajerová) se narodila v prosinci 1921 v Chustu. V mládí pomáhala matce s výchovou dvou nevlastních sourozenců a později pracovala v zemědělském družstvu.
Anna Štajerová se pochopitelně těšila zájmu českých i slovenských turistů, kteří ji v Koločavě navštěvovali, i když ona pro jejich zvídavé otázky patrně přílišné pochopení neměla. Devět let před svou smrtí ale navštívila Prahu a tehdy poskytla České televizi rozhovor, v němž se ohlížela za svým životem na Podkarpatské Rusi. Tehdy se také setkala s hercem Miroslavem Donutilem, který v již zmíněném muzikálu Balada pro banditu vytvořil titulní roli. Jediná dcera Nikoly Šuhaje, kterého však nikdy nespatřila, zemřela v Koločavě roku 2006.
Dojmy ze své návštěvy Koločavy na počátku 90. let dvacátého století, kde tehdy ještě Anna Štajerová žila, shrnul Pavel Hubenka v deníku Svobodné slovo 10. 10. 1992:
Stál jsem na hřbitově u hrobu Nikolovy ženy a velké lásky, Eržiky. Prostý hrob, zarovnaný do zákrytu s ostatními, se starým prorezavělým kbelíkem, který chrání svíčku před větrem. A vítr fouká stále. Na štítku z hliníku velikosti tramvajenky města Prahy je vyryto jméno, rok úmrtí a nic víc (…) Prosté jméno s výhledem na řeku Tereblu, která údolím ubíhá do Chustu, největšího města oblasti. Touto cestou se často ubíraly kroky i Nikolovy a jeho bratra Jury, když šli loupit.
Touto cestou byla vezena, nebo šla, to už nikdo neví, do chustské nemocnice, aby tady porodila dceru, která dostala jméno Anna (podle současných informačních zdrojů se Anna ovšem narodila v chustském vězení, kde byla tehdy zadržována její matka – pozn. autora).
Narodila se už po smrti svého otce, který byl ubit 16. 8. 1921.
Dnes jednasedmdesátiletá paní po celý život pracovala v místním kolchozu a tato práce ji poznamenala. Je upracovaná a unavená.
Když jsme přišli do jejího domku, neměla vůbec chuť se s námi bavit, natož vyprávět. Zřejmě má stále pocit, že to byli Češi, kdo jí zabil otce, i když legenda o jeho životě jí musí být známa.
XXX
Třebaže od Šuhajovy smrti uplynulo rovné století, zájem o tuto postavu (respektive Olbrachtem stvořený mýtus) překvapivě nepolevuje, o čemž svědčí především trvalý zájem českých turistů o nejrůznější oblasti Podkarpatské Rusi – zvláště pak Koločavy.
K udržení povědomí české veřejnosti o tomto kdysi nejvýchodnějším cípu ČSR pak ve společensko – vědní sféře přispívá především Společnost přátel Podkarpatské Rusi a její bohatá publikační činnost, která mapuje historii i přítomnost této země, jež byla ve dvacátém století po dvacet let i naší zemí.