Letošní 65. výročí tzv. maďarských událostí, kdy se na přelomu října a listopadu 1956 v tehdejší Maďarské lidové republice v důsledku tlaku obrovských demonstrací, ozbrojeného boje protikomunistických povstaleckých skupin i vývoje uvnitř Nagyova kabinetu zhroutil stalinistický režim, je příležitostí připomenout, jakým způsobem ústřední tiskový orgán československých komunistů Rudé právo informoval své čtenáře o překotném politickém vývoji v zemi našich tehdejších jižních sousedů, respektive jak se vyrovnával se skutečností, že předseda maďarské vlády Imre Nagy přešel během několika dní z pozice obránce komunistického režimu na opačnou stranu pomyslné politické barikády.
Začátek povstání
Za počátek tzv. maďarských událostí, které budou označovány následujících 33 let v zemích „tábora socialismu“ za „kontrarevoluci“, aby na konci komunistické moci v Maďarsku byly zcela přehodnoceny (včetně právní rehabilitace v roce 1958 popraveného Imreho Nagye) a označeny za „lidové povstání“, bývá považován 23. říjen 1956, kdy patnáct tisíc vysokoškolských studentů zahájilo v Budapešti demonstraci solidarity s událostmi v Polsku, kde se k moci vrátil Wlodyslaw Gomulka, považovaný tehdy za reformního komunistu a symbol určité nezávislosti „lidového“ Polska na Sovětském svazu.
K demonstrujícím vysokoškolákům se ovšem začali připojovat další obyvatelé Budapešti, a tak počet účastníků této původně zakázané, později ale povolené demonstrace dosáhl počtu asi dvou set tisíc. Demonstranti požadovali návrat Imreho Nagye do funkce předsedy vlády, kterou vykonával jako představitel umírněného „nového kursu“ již v letech 1953–1955, dále odchod sovětských jednotek ze země a potrestání osob, které se podílely na stalinských represích, zvláště pak bývalého stranického vůdce Mátyáse Rákosiho.
Původně poklidný charakter demonstrace se změnil v násilný poté, co u budovy státního rozhlasu padly ze strany bezpečnostních sil první výstřely a mezi demonstranty se objevili první mrtví a ranění. Rozhořčení účastníci protestů začali obsazovat veřejné budovy a na jejich stranu se přidala i část příslušníků budapešťské vojenské posádky. Velitel Bémových kasáren v Budapešti nechal dokonce otevřít mobilizační sklady a přikázal svým podřízeným rozdělit zbraně a střelivo mezi obyvatele hlavního města, což svědčilo o naprostém rozkladu autority komunistické moci nejen v ulicích Budapešti, ale i přímo v jejích nejdůležitějších mocenských strukturách.
O těchto skutečnostech se však čtenáři Rudého práva nedozvěděli ovšem vůbec nic, neboť redakce nejvýznamnějšího československého listu zveřejňovala o tzv. maďarských událostech pouze tendenční a dosti zkreslující až zatemňující zprávy a komentáře, v nichž jednoznačně převažovaly ideologické floskule a politické fráze nad reálnými fakty.
Vypuknutí nepokojů zaznamenalo Rudé právo až 25. října 1956 v článku Vážné události v Maďarsku, a to tímto tendenčním způsobem:
Dne 23. října v odpoledních a večerních hodinách došlo v Budapešti k vážným nepokojům, jež vyvrcholily útokem proti některým veřejným budovám a které měly za následek ztráty na životech. Nepokoje byly inspirovány kontrarevolučními živly, jež se pokusily o zvrat lidově demokratického zřízení v Maďarsku.
V současné době úspěšně probíhá likvidace kontrarevolučních band. Podle zprávy rozhlasu z odpoledních hodin část kontrarevolučních živlů již složila zbraně. Ve velkých závodech vytvořili dělníci ozbrojené sbory na ochranu svých závodů a jejich zařízení.
Pozornost věnovalo Rudé právo v témže textu i osobě Imreho Nagye, když informovalo o výsledcích mimořádného zasedání Ústředního výboru Maďarské strany pracujících (MSP):
Soudruh Imre Nagy byl pověřen funkcí předsedy vlády. Vláda MLR byla ve středu nucena k obraně pořádku vyhlásit stanné právo, a aby zabránila řádění kontrarevolučních band, požádala sovětské jednotky, které se na základě Varšavské dohody zdržují v Maďarsku, aby pomohly při obnově pořádku a klidu v zemi.
Rudé právo ve stejném vydání také přineslo zprávu ČTK o projevu I. Nagye v maďarském rozhlase 24. října 1956:
Ve středu v poledních hodinách promluvil v budapešťském rozhlase předseda Rady ministrů Maďarské lidové republiky Imre Nagy. V projevu vyzval obyvatele hlavního města, aby zachovali klid a pořádek. Současně oznámil, že ti účastníci kontrarevolučních nepokojů, kteří v nejbližších hodinách složí zbraně, nebudou postaveni před stanný soud (…) Vyzval všechny obyvatele Maďarska, všechny dělníky, rolníky a inteligenci, aby pevně obstáli, zachovali klid, postavili se na odpor provokatérům, aby pomáhali při obnovení pořádku.
Zatímco zprávy z prvního dne povstání byly v Rudém právu informačně dosti omezené, o to rozsáhlejší byl ideologicky zaměřený úvodník Rozhodně s jistotou, který nepokoje v Budapešti jednoznačně odsoudil jako nebezpečnou kontrarevoluci.
Vývoj po 23. říjnu
Proti demonstracím i ozbrojeným povstalcům od 24. října 1956 zasahovala v Budapešti (i na jiných místech) sovětská vojska, která navzdory své početnosti nedokázala využít ani své technické převahy, neboť postup sovětských tankových kolon byl účinně ztěžován nejrůznějšími formami odporu povstalců – většinou mladých dělníků, studentů i vojáků, jejichž počet bývá odhadován na dvacet tisíc. Rudé právo, které nemělo původně zájem maďarské události jakkoliv dramatizovat, proto o pouličních bojích v Budapešti informovalo spíše v omezené míře a své čtenáře zahrnovalo především zprávami o postupně zklidňující se situaci a o pokračujícím odhodlání maďarských pracujících udržet socialistické zřízení.
Lidé v Československu se tak například nedozvěděli nic o tragických událostech před budovou parlamentu 25. října, kde neznámí ozbrojenci (pravděpodobně příslušníci maďarské státní bezpečnosti) zahájili střelbu do demonstrujících zástupů. Jejím výsledkem bylo na sedmdesát mrtvých a tři sta zraněných, přičemž jiné údaje hovoří až o dvou stech zabitých. V následujících dnech byli proto příslušníci tajné policie – skuteční či domnělí – nezřídka lynčováni rozhořčenými demonstranty.
Rudé právo ve svém vydání z 26. 10. 1956 vyhrocenou situaci v hlavním městě ovšem popisovalo jako relativně klidnou:
I když v průběhu dne pokračovaly boje se zbytky ozbrojených kontrarevolučních skupin, život v některých čtvrtích Budapešti přichází do normálních kolejí. Pracuje elektrárna, plynárna, městská telefonní síť a velké pekařské závody.
O masakru na Kossuthově náměstí Rudé právo neinformovalo ani v následujících dnech a tato pro další radikalizaci maďarského povstání závažná událost tak byla před československou veřejností zamlčena. Stranou pozornosti tohoto listu zůstalo pochopitelně také stávkové hnutí, které se rychle šířilo z Budapešti do dalších měst, stejně tak vytváření nejrůznějších dělnických či národních rad (často antikomunistického politického zaměření), které přebíraly v době kolapsu státní moci funkci místních samospráv. Velkou pozornost naopak věnoval tento deník nejrůznějším shromážděním a výzvám československých pracujících na podporu stranického a státního vedení ČSR.
Rudé právo ještě 28. října – tedy pátý den povstání – ubezpečovalo občany, že …všechny zprávy docházející z Maďarska svědčí o tom, že lidově demokratické zřízení, díky odhodlanému vystoupení všech sil oddaných věci dělnické třídy a maďarského pracujícího lidu, se stále upevňuje. Ve skutečnosti téhož dne došlo k prvnímu zásadnímu zlomu ve vývoji situace v Maďarsku, neboť premiér Nagy – po určitém váhání – označil povstání nikoliv již za kontrarevoluci, ale za …národní demokratické hnutí, které vypuklo jako reakce na zločiny minulého historického období.
Toto prohlášení nebylo jedinou výraznou změnou v činnosti Nagyova kabinetu, neboť o den dříve se stal ve funkci státního ministra členem vlády také první prezident poválečného Maďarska Zoltán Tildy, představitel zakázané Malorolnické strany, která v parlamentních volbách v listopadu 1945 získala 57 procent hlasů, zatímco až druhá komunistická strana pouhých sedmnáct. Ale i tak za výrazné pomoci sovětské okupační správy roku 1947 maďarští komunisté získali absolutní moc, která ovšem v maďarské společnosti, jež byla vždy výrazně protirusky a později protisovětsky a antikomunisticky orientována, měla pochopitelně jen minimální podporu, což byla hlavní příčina jejího rychlého rozkladu na podzim roku 1956. Vstup Zoltána Tildyho do Nagyova kabinetu se stal předzvěstí vytvoření čtyřkoaliční vlády 30. 10. 1956.
Rudé právo se ale ještě 29. října o Imrem Nagyovi zmiňovalo – byť nepřímo – celkem pozitivně, když zveřejnilo redakční komentář moskevské Pravdy Politické dobrodružství v Maďarsku ztroskotalo. List sovětských komunistů o tehdejším maďarském premiérovi tehdy napsal:
Lidově demokratický řád prošel tvrdou zkouškou a potvrdil obrovskou životní sílu. Budapešťský rozhlas 27. října oznámil, že byla na širokém demokratickém základě vytvořena nová národní vláda v čele se soudruhem Imrem Nagyem.
Tento text ústředního sovětského deníku byl pozoruhodný ale především tím, že opatrně připouštěl, že ona kontrarevoluce v Maďarsku má vlastně poměrně širokou podporu dělnictva, když uvedl:
Nepřátelé maďarského lidu, vedeni kořistnickými zájmy, pokusili se však využít těžkostí země k odstranění lidového řádu a obnovení reakční nadvlády. Vystoupili se zbraní v ruce a podařilo se jim zatáhnout do svého dobrodružství jistou část maďarských pracujících, kteří zřejmě neměli jasno o těchto záměrech.
Rudé právo proti Imrem Nagyovi
Ke změně hodnocení činnosti premiéra Imreho Nagye na stránkách Rudého práva dochází až 31. 10. 1956, kdy v Budapešti byla předchozího dne vytvořena široká koaliční vláda za účasti čtyř stran (postkomunistické MSDS, malorolnické, národní rolnické a sociálně demokratické) a opuštěn dosavadní princip vlády jedné strany (tj. Maďarské strany pracujících), která se v té době již fakticky rozpadla a byla nahrazena nově vytvářenou Maďarskou socialistickou dělnickou stranou (MSDS). Tehdy také dochází k poměrně nečekanému – avšak jen taktickému a velmi dočasnému – stažení sovětských vojsk z Budapešti. Zdálo se, že povstání dosáhlo svého vítězství, avšak již o několik málo dní později se situace v hlavním městě tragicky změnila.
Rudé právo v článku Zpráva o situaci v Maďarsku o vzniku nové vlády uvedlo:
Dne 30. října v odpoledních hodinách promluvil do budapešťského rozhlasu premiér Rady ministrů Maďarské lidové republiky Imre Nagy a oznámil rozhodnutí vlády, že její řízení bylo postaveno na systému koalice z roku 1945 (…) Je zcela jasné, že vytvořením této koaliční vlády dospěla vláda k rozhodnutí, která je pro věc maďarské dělnické třídy i všeho pracujícího lidu Maďarska krokem zpět, neboť oslabuje pracně a s velkými oběťmi budovanou jednotu lidu, jež byla základem výsledků dosažených v Maďarsku na jeho cestě k socialismu a v boji za mír.
Kriticky se vůči nejnovějšímu vývoji postavil téhož dne i redakční komentář Nový obrat ve vývoji v Maďarsku, který byl znepokojen především obnovou sociální demokracie a jejím vstupem do vlády:
Oznámení nové vlády o účasti představitele sociálně demokratické strany v novém užším kabinetu znamená záměr, že má být politicky i organizačně narušena jednota maďarské dělnické třídy, která je jednou ze základních podmínek budování socialistické společnosti. O tom, jaké jsou perspektivy budování socialismu v Maďarsku, se v Nagyově projevu nehovoří.
Zatímco ještě na sklonku října 1956 se Rudé právo snažilo své čtenáře při líčení maďarských událostí spíše uklidňovat, po vytvoření koaliční vlády naopak nasadilo burcující tón, který se projevoval především v dramatizujících titulcích – Fašistické síly se aktivizují. Reakční vojenská klika se dere k moci (RP 1. 11. 1956) či Gróf Esterházy v Budapešti. Síly proti obnově kapitalismu se aktivizují. Maďarská vláda ustupuje reakčním silám (RP 2. 11. 1956).
Rudé právo 2. 11. pochopitelně odsoudilo i další krok premiéra Imreho Nagye, který oznámil vystoupení země z Varšavské smlouvy, čímž tento někdejší komunistický politik, který strávil mnoho let v emigraci v Sovětském svazu, pochopitelně osudově překročil nejen svůj prosovětský i komunistický stín, ale i možný dobový politický rámec, který by Chruščovovo vedení SSSR bylo – snad – ještě ochotno tolerovat. Vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy se stalo nepochybně hlavním důvodem nového zásahu sovětské armády, který byl zahájen v ranních hodinách 4. 11. 1956.
K rozhodnutí vlády Imreho Nagye o vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy Rudé právo 2. 11. uvedlo:
Dne 1. listopadu oznámil Imre Nagy ve své funkci zmocněného ministra zahraničních věcí, že maďarská vláda vypovídá Varšavskou smlouvu. Je to další politováníhodný krok maďarské vlády, která stále ustupuje reakčním silám v zemi a svým vystoupením z obranného společenství mírumilovných socialistických zemí zavléká Maďarsko na dobrodružnou cestu.
Porážka povstání
Zatímco na přelomu října a listopadu 1956 Rudé právo o premiéru Nagyovi psalo sice již kriticky, ale ještě bez nenávistných výpadů, tak styl Rudého práva v informování o tomto politikovi, který v samotném Maďarsku vyvolává spory vlastně ještě i dnes, se prudce změnil po 4. listopadu 1956, kdy sovětské tanky zahájily drtivý útok proti Budapešti a tak rozhodly o osudu povstání, třebaže někteří povstalci bojovali proti sovětským vojskům v Budapešti ještě další tři dny, přičemž poslední ozbrojený odpor v Maďarsku vyhasl v prostoru vrchoviny Mecsek severně od města Pesc dokonce až 20. 11. 1956. Protestní demonstrace a dělnické stávky, často krvavě potlačované, pak pokračovaly v zemi nejen v listopadu, ale ještě i v prosinci téhož roku.
Vydání Rudého práva 5. 11. 1956, tedy den po zahájení rozhodujícího sovětského útoku, dominoval nepřehlédnutelný titulek Maďarský pracující lid zvítězil nad kontrarevolucí. Graficky výrazný text pod tímto palcovým titulkem s neskrývanou úlevou pak oznamoval porážku povstání. O nástupu prosovětské vlády Jánoše Kadára, který Maďarsku bude vládnout až do doby Gorbačovovy přestavby, tento deník uvedl:
Maďarská revoluční dělnicko-rolnická vláda se v zájmu maďarského pracujícího lidu, v zájmu zachování klidu v zemi obrátila se žádostí k jednotkám sovětské armády, aby pomohly při zlikvidování temných kontrarevolučních živlů a pomohly udělat pořádek v zemi. Vyzvala rovněž všechny pracující k podpoře vlády.
Od rána a během dopoledních hodin se maďarská revoluční dělnicko-rolnická vláda za nadšené podpory všeho lidu a za pomoci sovětských jednotek stala pánem situace v zemi. Kontrarevoluce byla rozbita.
Toto vydání Rudého práva nenechalo pochopitelně rovněž ani nit suchou na Imrem Nagyovi, o kterém redakční komentář Velké vítězství maďarského lidu, jenž byl rovněž zveřejněn na titulní straně, mimo jiné uvedl:
V celé zemi byl rozpoután bezuzdný bílý teror, jemuž padly za oběť tisíce nejlepších synů dělnické třídy, komunisté i bezpartijní pokrokoví občané. Jako houby po dešti vyrůstaly ze země buržoasní politické strany s vyloženě zpátečnickým politickým programem (…) A to vše se dálo v době, kdy v čele vlády stál Imre Nagy, který měl tu drzost vydávat se stále ještě za komunistu a dovolávat se podpory pracujícího lidu, ačkoliv nečinně přihlížel k tomu, jak věrní komunisté jsou zvěrsky ubíjeni fašistickými tlupami, mučeni a věšeni za nohy na budapešťských ulicích i ve venkovských místech. Nagy se ukázal jako podlý zrádce lidu a likvidátor strany dělnické třídy. Místo aby se postavil na odpor stále postupující kontrarevoluci, přistupoval stále otevřeněji na jeden její požadavek za druhým.
Tento úvodník Rudého práva, který – kromě jiných nepravd – lživě nadsazoval počet obětí tzv. bílého teroru, byl zakončen dosti zlověstným konstatováním, které je možno považovat za jakousi předzvěst tragického konce života Imreho Nagye o rok a půl později:
Kontrarevoluce v Maďarsku neprošla a neprojde nikdy (…) Lid má dosti síly, aby srazil ruku i hlavu kontrarevoluci, kdekoliv ji vystrčí.
Smrt na popravišti po potlačení povstání čekala nejen Imreho Nagye a jeho nejbližší spolupracovníky, ale také stovky dalších Maďarů, jejichž celkový počet je uváděn různě – od 277 do 800. Tito popravení občané nebyli samozřejmě jedinými mrtvými z podzimu 1956. Podle nejnižšího zveřejněného údaje bylo v nejrůznějších střetech usmrceno 2 652 maďarských povstalců (objevují se ale i údaje o 4000 padlých), kdežto sovětských vojáků zahynulo 722. Ztráty na životech měli rovněž maďarští důstojníci a policisté, kteří zůstali věrni komunistické straně a bojovali proti svým jinak smýšlejícím spoluobčanům. Dalších 40 stoupenců stalinistického režimu (většinou příslušníků a agentů státní bezpečnosti) padlo na ulicích za oběť lidovému hněvu.
Ohlédnutí za maďarskou revolucí
Maďarské události, které ukázaly, jak nečekaně rychle se může rozpadnout komunistický režim, pokud se octne v pro něj kritické situaci bez vojenské podpory sovětské velmoci, ovšem mezi veřejností v tehdejším Československu žádnou výraznější podporu nenašly – mimo jiné i z důvodu manipulativního a z části i zcela lživého informování československých sdělovacích prostředků.
Kromě historických a národnostních resentimentů, které Čechům a Slovákům nepochybně také zabraňovaly se solidarizovat s maďarskými povstalci, sehrály svou roli důvody především sociálně-ekonomické i politické, neboť životní úroveň Čechoslováků pod vládou KSČ byla v roce 1956 nepoměrně vyšší než Maďarů pod vládou MSP, a proto i míra ztotožnění československé společnosti s komunistickou mocí byla nesrovnatelně odlišná.
Rovněž oboustranné – a někdy i nesmyslně kruté – násilí, které bylo v maďarské revoluci také přítomno, československou veřejnost od projevů sympatií spíše odrazovalo.
Maďarské povstání v dlouhodobé historické perspektivě se ale nakonec stalo určitým předobrazem politických výsledků „roku zázraků“ 1989, kdy národy střední a východní Evropy po nečekaně rychlém zhroucení komunistických režimů (v důsledku zcela nové zahraniční politiky SSSR) přistoupily k vytváření systému parlamentní demokracie, což logicky znamenalo rychlé opuštění všech zásad marxisticko-leninské politické teorie i praxe.
Nejdůležitějším (třebaže postupně získávaným) poučením z událostí podzimu roku 1956 bylo pro maďarskou společnost odmítnutí ozbrojeného násilí jako prostředku udržení či získání moci, a proto zásadní politické změny na samém sklonku osmdesátých let 20. století v Maďarsku měly v rámci států tehdejší Varšavské smlouvy nejpokojnější charakter.
Třebaže i ostatní východoevropské národy maďarskou nenásilnou cestu následovaly (s neblahou výjimkou socialistického Rumunska), přesto změny politického systému byly v dalších státech Varšavské smlouvy o poznání bouřlivější a dramatičtější. Zatímco v Polsku byly vynuceny dlouhodobým stávkovým bojem, v NDR a v ČSSR mohutnými demonstracemi a v Bulharsku palácovým převratem uvnitř vedení komunistické strany, tak v Maďarsku došlo k mocenským změnám „pouze“ na základě vyjednávání zástupců demokratické opozice s vládnoucími reformními komunisty, kteří se ale tou dobou za komunisty již vlastně ani nepovažovali.
Odborná literatura a prameny:
Rudé právo 25. 10. – 5. 11. 1956
Nálevka, V., Maďarský podzim 1956, Historický obzor 11/1993
kol. autorů, Maďarská revoluce 1956, Soudobé dějiny 4/1996
Petz, D., Proti stalinistické diktatuře!, Válka Revue 5/2012
Adamec, J., Maďarsko 1956 – od reformy socialismu k národnímu povstání, sborník Securitas imperii 1/2014