Jakub Hloušek
Ačkoli se oblast Vojvodiny bezesporu stále řadí mezi etnicky nejpestřejší území Evropy, některé zdejší komunity byly následkem historického vývoje odsouzeny k zániku. Jednu takovou představují i novosadští Arméni.
Jejich masovější příliv se datuje do 18. století, přičemž mezní letopočet tvoří rok 1739, kdy se Bělehrad opět ocitnul pod tureckou správou. Odtud také směřoval hlavní migrační proud, ze značné části zastoupený vrstvou bohatých obchodníků. Nejprve osídlili civilní okrsek v areálu petrovaradinské pevnosti a následně levý břeh Dunaje s Novým Sadem. Na pozdějším zániku menšiny se pravděpodobně podílelo především pozvolné rozptýlení, ale i asimilace. Dnešní statistické údaje žádný podíl arménského obyvatelstva neudávají, dodnes se tu ovšem lze setkat se skromnými stopami hmotných fragmentů někdejší arménské přítomnosti.
Až do druhé půle dvacátého století (1963) existoval v Novém Sadu objekt arménského kostela, postaveného v roce 1746. Nacházel se na nároží ulic Železnička a nynějšího bulváru Mihajla Pupina. Bohužel, překážel místním urbanistům v rozšíření komunikace, tudíž byl zcela plánovaně zbořen. Půdorys bývalého chrámu nyní vyznačují bílé kachličky zapuštěné do tmavého chodníku těsně v blízkosti vstupu do podchodu pod rušnou třídou.
K církevní stavbě přiléhal hřbitov. Zde, u boční stěny hlavní pošty, je možné spatřit jediného svědka kdysi početné menšiny – barokní náhrobek rodiny Čenazi. Svojí podobou se podstatně vymyká z běžné škály náhrobních kamenů: na rozměrnou masivní krychli nasedají čtyři plastiky v podobě lidských lebek, které nesou kamennou desku s plastikou čtyř spojených srdcí, přičemž boční strany krychle vyplňují údaje o zemřelých, provedené v německém jazyce. Pochází z druhé půle 18. století a roku 1998 byl prohlášen kulturní památkou.
Arménie: země žijící ozvěnou dávné slávyV sousedství náhrobku se tyčí nepřehlédnutelný památník, zhotovený z červené vulkanické horniny, inspirovaný arménskými „chačkary“ – kameny s reliéfy kříže a křesťanskou tématikou. Coby symbol díkuvzdání městu, které v minulosti poskytlo útočiště Arménům a současně na památku sedmi jugoslávských pilotů, kteří zahynuli při dopravě humanitární pomoci katastrofálním zemětřesením postihnuté Arménii (1989), jej odhalili členové kulturního spolku Jerevan z Bělehradu.
Takřka shodný osud jako vojvodinské Armény postihnul také zdejší řeckou minoritu, která, díky pravoslavné víře, splynula se Srby. Pamětní deska na historickém objektu v Grčkoškolské ulici, pocházejícím z roku 1780, připomíná původní využití stavby: v letech 1783 až 1869 sloužila jako škola pro novosadské Řeky a Arumuny – Cincary.