Peter Kolárik
„Skryté touhy a neřesti, obrazy, které zatím existují jen jako text a svérázný spisovatel, který se v autobiograficky laděném postmoderním románu vydává nezvyklou cestou za zhmotněním jednoho velice originálního plánu…“
První a zatím poslední román černohorského spisovatele Balši Brkoviće se řadí k tomu nejzajímavějšímu, co u nás ze současné literatury Černé Hory doposud vyšlo. Tento, dalo by se říci již etablovaný, spisovatel, ale především básník (jmenujme například sbírku Koně jedí broskve z r. 1985 nebo Mys svaté Marie, 1993), který bojoval za nezávislost Černé Hory i v době, kdy se prohlášení „Mluvím a sním černohorsky“ považovalo za kacířský výrok, nepřestává s tímto „bojem“ ani dnes, kdy je Černá Hora již nezávislým státem.
Soukromá galerie, tento fantaskně-autobiografický román, vyšel poprvé ve velmi vyhraněné době, kdy se rozhodovalo o nezávislosti Černé Hory na Srbsku. V roce 2002, kdy kniha vyšla, ještě nebylo nic jasné:
Aleks přečte nahlas jeden z novinových titulků a povídá: „Všichni politici jsou pokrytci. Tohle čekání na nezávislost získává jistou beckettovskou dimenzi.“
„Zešílím, jestli budeme muset čekat, čekat, čekat…“
„Mají strach.“
„Jejich strach je mi ukradený. Ostatně i Srbové jsou mi ukradení. Koneckonců, co jsme to za kretény, když jako jediní zůstáváme v jejich otroctví. Už bezmála sto let.“
Východní Evropa„To je fakt, ostatní se už trhli, zachránili se…“
O čtyři roky později končí referendum v poměru 50,4 % hlasů pro nezávislost Černé Hory. Toto téma, snaha vydobýt pro Černou Horu, a tudíž i černohorštinu (pro tento „společný jazyk čtyř názvů“ – jak o něm mluvil sám autor) „legální“ a nezávislé místo na zemi, se objevuje v celém prozaickém textu Soukromé galerie. Mozaika poetického textu, rozdělená do deseti kapitol, popisuje kulturní, společenské a politické zázemí tehdejší doby; svět intelektuálů i bohémů, politiků a podnikatelů i postaviček z podsvětí; minulost, budoucnost a přítomnost národa se tu prolíná s pisatelovým alter-egem – spisovatelem Braunovićem a jeho často až neúprosně pravdivým pohledem, jímž nešetří nikoho… a sebe nejméně.
Text napsaný s citem a lidsky, kdy se v hlavní postavě snoubí nebojácnost hovořit v osobní rovině o lidech, jejichž často kontroverzní názory jsou společností potírány. Zároveň striktně odmítá politické umění a názor blízkého člověka pro ni zůstává vždy důležitější než názor moci. B.B., jedno z označení hlavního hrdiny, klade důraz také na rodinu, zpochybňuje pravdivost lidského pohledu a nevyhýbá se zpracování ambivalentního vztahu k Bohu. V knížce jsou vykresleny vztahy k bývalé ženě, synovi, k práci v novinové redakci a ke psaní vůbec a také s lehkostí a humorem je líčen originální plán (uskutečňovaný se stejně originálním bratrem Kuzmou), který má vést k naplnění jejich společného snu – otevření vlastní galerie.
Snaha být co nejpravdivější sám k sobě i vůči druhým a naplňovat to, co pokládá za svoje poslání – být mužem, otcem a snad i dobrým tvůrcem, obhájcem národa a jeho jazyka – je krédem obou protagonistů – Braunoviće i jeho tvořitele – Balši Brkoviće, jehož román byl v Černé Hoře označen za knihu desetiletí.
(Balša Brković: Soukromá galerie. Přeložil a předmluvu napsal Jan Kravčík. Nakladatelství Mezera – Edice Moderní východoevropská literatura, Praha 2007, 166 stran)