Bělorusové – hobiti evropského lesa

Ivana Skálová

Již z názvu knihy Ne­známé Bě­lo­rus­ko lze usoudit, že její hlavní snahou je představit nám něco, co neznáme. Je pro nás Bělo­rusko právě tako­vým? Nejsme spíš přes­vědčeni, že ho známe docela důvěrně? Určitě, vždyť jsme pár desítek let žili téměř pod jednou stře­chou. Možná právě proto je však naše po­vědomí o této zemi značně pokřiveno, je plné stereotypů a ni­čím nepod­ložených unáhlených závěrů a soudů. Možná také právě proto jsme si téměř jisti, že Bě­lo­rusko je něčím, co se nás dokonce až ci­vilizačně netýká, a že to, co o něm víme, nám naprosto stačí. Pří­spěvky devíti au­torů knihy by nás rády přesvěd­čily o tom, že toho víme velmi málo a že se nás to přitom velmi týká.

Na nevelkém prostoru 179 stran se nám na­skýtá vcelku komplexní pohled na „bě­loruský problém“. V krátkém výletu do his­torie se dozvídáme o úspěších Bělorusů na mnoha polích. O tradici budování bě­lo­rus­kého státu již na konci 10. století, o úrovni vzdělání, literatury a architektury srov­na­telné ve své době se sousedními evrop­skými státy, o vojenských úspěších a síle ducha. V kostce získáme přehled o puto­vání Bělorusů a jejich území ději­nami. O jeho existenci v rámci Velkokní­žectví li­tevského, kdy zcela nepochybně ná­le­želo k evropskému prostoru a bylo jeho vý­chodní výspou, později v rámci Rzecz­­pos­polity, po jejím dělení jako „ne­volníka“ car­ského Ruska, kdy se z evropského kontextu dostává do „jiné Evropy“, až po vy­hlá­­šení Běloruské lidové republiky, následné fatální včlenění do rodiny so­větských republik a dnešní realitu Bělo­ruské republiky, která se pokouší o návrat na mapu Evropy.

Příspěvky nemají být a nejsou jen „výstavou úspěchů národního hospodářství“, ne­jsou nekritickou apoteózou vlastního ná­roda. Většina au­torů se snaží být objektivní a předkládá nám ob­raz Bělorusa ne jako bezbranné oběti jím neřízených dějinných procesů, ale naopak jako činitele aktivně zasahujícího do osudu svého i celého ná­roda. V textech tedy nechybí ani zmínky o kolaborantství, pře­vlé­kání kabátů, ali­­bis­mu, pasivitě a dnešní ne­ochotě zbavit se nánosů komunistické mi­nulosti. Někdy se dokonce zdá, že sami autoři nene­chají na svých spoluobčanech nit suchou. Je však zřejmé, že bez kri­tic­kého přístupu lze jen těžko cokoliv po­zi­tivně změnit.

„Bělorusové v 21. století, v počítačové a glo­balizované civilizaci, nejsou vyvrženci ani odpadlíky. Také chtějí žít jako všichni prostí lidé a svou vlastní cestu směrují k důs­tojnému životu. Aby se sžil s novými podmínkami, k tomu reálnému Bělorusovi pomáhají jeho přirozené vlastnosti jako hou­ževnatost, pragmatismus, odolnost, vy­na­lézavost v myšlení, umění skryté exis­tence. (…) Bělorusové jsou hobiti evrop­ského lesa, kteří se schovávají do stínu před sebou samými. Spoléhají na to, že je ten stín ukryje. A že jim ten stín potom po­může vyjít ze stínu. Pro ně je totiž výhod­nější, aby si nikdo nevšímal jejich reálného bytí…,“ takto nám současného Bělorusa přibližuje Piatro Vasiučenka ve svém pří­spěvku Bělorus očima Bělorusa.

O zřejmé nejistotě a tápání dnešních Bě­lorusů vypovídají slova Andreje Dyńka, je­hož příspěvek Bělorusko dnes a zítra srší sebeironií a je střízlivým a výstižným hod­nocením situace zároveň: „Dvě třetiny Bělorusů by chtěly, aby se země připojila k Evropské unii, avšak pouze jedna třetina je připravena na eurointegraci i za cenu zřeknutí se jednotného ekonomického pros­toru s Ruskem. Přitom také dvě tře­­tiny Bělorusů chtějí zachování svazo­vých vztahů s Ruskem a čtyři pětiny jsou pře­svědčení zastánci nezávislosti. Tyto cifry vypadají napoprvé jako šifra k těžké diagnóze… Bělorusové by chtěli neslučitelné – vstoupit do Evropské unie a zároveň mít úplnou nezávislost i svaz s Ruskem…“

Na zřejmě největší problém dnešní bě­lo­ruské společnosti narazíme v textu se­s­taveném z rozhovorů významného spi­so­va­tele a politika Vasila Bykava, a tím je komunistická mentalita celé společnosti, kterou je podle Bykava v podstatě ne­možné vymýtit jinak, než výměnou gene­rací. Bykav považuje běloruskou společ­nost za nedozrálou a je toho názoru, že žádnou její vývojovou fázi nelze přeskočit, a i k demokracii musí tedy dospět sama. Pokud k tomu přidáme jeho názor, že zá­padní demokracie je pro běloruskou spo­lečnost ještě méně přijatelná než ta ruská, musíme si nutně položit otázku, zda je tedy vůbec něco, co bychom my mohli pro sou­časné Bělorusko udělat.

Bělorusko je dnes na pomezí dvou světů, na hranici dvou civilizací. Nemůžeme mu diktovat, kterým směrem se má vydat. Po­kud zvolí směr východní, nezbude nám, než to respektovat. Bude-li to orientace zá­padní, měli bychom být připraveni mu vyjít vstříc a podat pomocnou ruku. Mů­žeme za­čít třeba tím, že se o něj začneme zají­mat. Kniha Neznámé Bělorusko nám v tomto může být erudovaným, poučným a zároveň zábavným průvodcem a pomoc­níkem.