Ukrajinský portrét na pozadí Prahy

Tereza Chlaňová

Dlouhou dobu uta­­­­jované a tudíž ne­pro­bá­dané „zóny“ ukrajinské kulturní historie stále za­bí­­rají žalostně mno­ho místa. Proto se každý nový objev, každá nová studie nebo interpretace stá­vá nadšeně vítanou udá­lostí. Mezi ta­kové patří bezesporu i publikace Oksany Pe­lenské Ukrajinský port­rét na pozadí Pra­hy.

Peripetie příchodu ukrajinské emigrace na české území po neúspěšných bojích za nezávislost již nepatří k neznámým kapi­tolám. Činnost a osudy tisíců Ukrajinců v meziválečných a válečných letech již zpra­covala a zdokumentovala z různých po­hledů řada autorů. Publikace O. Pelen­ské je ovšem první publikací, jež se vě­­nuje v tomto kontextu ukrajinskému výtvarnému umění.

Pro nezasvěceného jistě vyvstane otázka, zda mohla být v emigrantském prostředí umělecká činnost natolik výrazná a kom­plexní, aby si zasloužila samostatnou mo­nografii. Zasvěcenec ovšem ví, že Praha nebyla v tomto období pro Ukrajince jen místem, kde mohli „fyzicky“ relativně dobře existovat, ale stala se skutečnou vzdělá­vací a kulturní oázou, v níž se tehdy sou­středila nejsilnější skupina ukrajinských vědců a učenců za hranicemi Ukrajiny. Díky vládní podpoře a přímé iniciativě Masaryka získala tvůrčí energie emigrantů i výrazně organizovanou podobu. Od roku 1921 zde existovala první ukrajinská vyso­ká škola za hranicemi – Ukrajinská svo­bodná univerzita; o dva roky později vznikl Ukrajinský pedagogický institut M. Dra­ho­manova; studium vybraných nehuma­nit­ních oborů umožňovala od roku 1922 Ukrajinská hospodářská akademie v Po­­děbradech. Právě toto podhoubí vzniku pražské umělecké školy vykresluje autorka v první kapitole.

Ve druhé kapitole zaměřuje svůj objektiv na Ukrajinské studio výtvarných umění, které výrazně rozšířilo paletu zmiňo­va­ných vzdělávacích institucí. Toto studio zalo­žené roku 1923 a současníky nazývané „Ukrajinská akademie“ pracovalo s různou in­tenzitou téměř 30 let. Stalo se jednou z nejuznávanějších uměleckých institucí v tehdejším Československu, nabízelo vzdě­­lání v oblasti výtvarného i užitého umění a architektury. Na pestrosti studia se nepodílely jen odlišnosti vkusu, ži­vot­ních zkušeností a tvůrčích priorit studentů a profesorů, ale i rozmanité národnostní složení (kromě Ukrajinců zde studovali i Po­láci, Bulhaři, Bělorusové, Židé, Ru­sové, Němci, Francouzi…). Diplom Studia získalo rovněž 59 českých a slovenských umělců. V roce 1924 Studio započalo tra­­­dici každoročních výstav a ukrajinští uměl­ci se v meziválečné Praze účastnili i řady českých a mezinárodních výstav, zvláště grafické kultury a umění knihy.

Se Studiem úzce spolupracovalo Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny, na nějž se autorka soustředí ve třetí kapitole. Bylo založeno v roce 1925 skupinou významných ukrajinských vědců v čele s I. Hor­bačevským a D. Antonovyčem a velmi brzy k sobě přivábilo v podstatě veškerou in­telektuální a tvůrčí elitu ukrajinské emig­race. Z Muzea se velmi rychle stala důle­žitá instituce, centrum uchování památek historie, kultury a umění ukrajinské emigrace. Mimo jiné se zde shromažďovaly historické materiály z dob po prohraných osvobozeneckých bojích spolu s archiv­ními dokumenty z táborů internovaných ukrajinských vojáků v Německém Jab­­lonném, Liberci a Josefově. Právě kultur­ními aktivitami v táborech a výtvarnými počiny internovaných umělců se zabývá O. Pelenská ve čtvrté kapitole.

Bohužel, příznivou atmosféru, ve které Muzeum i další instituce zahájily svou čin­nost, ve 30. letech vystřídala nejistá per­spektiva. Studio a Muzeum se sice ještě nějakou dobu udržely při životě, ale i je čekal nevyhnutelný konec. Studio defi­ni­tivně ukon­čilo svoji činnost v roce 1952. Muzeum a jeho fondy čítající asi milion exponátů utrpěly první ničivou ránu při bombardování Prahy v roce 1945, kdy byla budova Muzea citelně poškozena. Druhá rána přišla po převratu v roce 1948 v po­době zrušení Muzea z politických důvodů. Následné rozptýlení sbírky mezi Prahou, Kyjevem a Moskvou bylo poslední ničivou ranou. Dodnes není zřejmé, kde všude se zbytky muzejních fondů nacházejí.

Je tedy možné doufat, že nečekaný objev, ke kterému došlo v roce 1998 v budově Klementina, nebude poslední. Tehdy pra­covníci Slovanské knihovny při zpraco­vá­vání tajných fondů objevili více než ti­síc exponátů děl převážně ukrajinského gra­fického umění 68 ukrajinských umělců. Díla byla kdysi majetkem Muzea, o čemž svědčí muzejní značky. Tato nejrozsáhlejší dochovaná sbírka ukrajinského výtvarného umění v České republice a jedna z největších za hranicemi Ukrajiny ležela více než půlstoletí nepovšimnuta ve sklepeních Klementina.

Pelenská nejenže zpracovala nale­ze­nou sbírku a zanalyzovala detailně kontext vzniku pražské školy ukrajinských umělců, ale v dalších kapitolách svá bá­dání rozšířila i o zmapování ukrajinského umění ve sbírkách českých a slovenských muzeí a archivů a jednu kapitolu věnovala pomníkům a památníkům na českém území. Sama autorka pokládá za velmi dů­ležitou rozsáhlou část publikace nazva­nou Nové objevy,která obsahuje bio­grafické a bibliografické údaje jednotlivých umělců a představuje katalog objevené sbírky. Kniha je doplněna soupisem bibliografie, seznamem ukrajinských památníků a pa­- mátných míst v České republice a sez­na­mem adres významných osob ukrajinské emigrace, redakcí a nakladatelství v mezi­válečném Československu.

Publikace o výtvarném umění by jistě čás­­tečně ztratila na přitažlivosti bez ob­razo­vého materiálu. Ten zde nechybí: naopak rozpětí i množství umístěných výtvar­ných děl i dokumentačních fotografií skvěle do­plňuje teoretickou část knihy.

Kniha je cenná nejen tím, že průkopnickým způsobem mapuje dosud neprobádanou kapitolu ukrajinského výtvarného umění za hranicemi Ukrajiny, ale všímá si i ukra­jinsko-českých kontaktů, a to jak v základních rysech, tak i v drobných detailech. Tím jednoznačně přesahuje ukrajinský rámec. Ovšem v této souvislosti je třeba vyslovit lítost nad tím, že českému čtenáři zůstane kniha, napsaná v ukrajinštině, nedostupná.

Je sice možné, že český čtenář blíže ne­seznámený s problematikou ukrajinské emigrace by nedocenil všechny výsledky bádání, ale je nesporné, že by jej mohla zaujmout minimálně pestrost informací spojujících ukrajinskou emigraci s čes­kým prostředím, ať již se jedná o osobní zná­mosti T. G. Masaryka s významnými ukra­jinskými osobnostmi jako byl M. Hru­šev­skyj či I. Horbačevskyj (v letech 1902-1903 rektor Karlovy Univerzity) či fakt, že jed­ním z prvních archeologů Pražského hradu byl Ukrajinec I. Borkovskyj. Bez zájmu by jistě nezůstal ani fakt, že ukrajinští umělci spolupracovali jako ilustrátoři s českými nakladatelstvími, M. Andrijenko-Nečytajlo spoluvytvářel divadelní dekorace pro Ná­rodní divadlo, S. Mako navrhoval interiér kavárny v Poděbradech a nejvyšší oce­nění v národním konkurzu na nejkrásnější grafický portrét F. Palackého získal v roce 1925 Ukrajinec V. Cymbal.