Karel Sládek
Vladimir Solovjov se narodil 16. ledna 1853 v Moskvě v rodině známého ruského historika Sergeje Solovjova, který se proslavil zejména knihou Dějiny Ruska o 29 dílech. Velmi dobrý vliv měl na dětství Solovjova jeho dědeček, protojerej Michail Solovjov.
Již v deseti letech měl Vladimir první mystické vidění, které se potom ještě několikrát opakovalo a které zároveň ovlivnilo celý jeho nábožensko-filozofický systém. Zachvácen žárlivostí ze zklamané první lásky stál při liturgii v chrámu, ponořil se do zpěvu serafínů a ve zlomku sekundy mu vše z vědomí zmizelo. Prožil první mystickou zkušenost Božské Sofie, která mu se zářným úsměvem pokynula a pak se zahalila mlhou. Malé zjevení měl v devatenácti letech – po krizi víry – kdy se nad ním ve vlaku skláněla tvář tajemné ženy. Druhou velkou vizi zjevující se Velemoudrosti měl v Londýně, kam odjel studovat středověkou filosofii, gnosi a kabalu, indická a orientální náboženství. Sofia ho v ní vyslala do Egypta. Následné třetí zjevení, samozřejmě v Egyptě, zažil poté, co ho v poušti okradli beduíni a v noci za zvuku vytí šakalů ležel na zemi. Nazíral náhle na vesmír jako na jeden živoucí celek. Sám tuto mystickou zkušenost popsal v básni Tři setkání:
„A v purpuru nebeského lesku / očima plnýma blankytného ohně, hleděla jsi ty, jakožto první záře / kosmického a tvůrčího dne (…) Vše viděl jsem a vše jen jedno bylo, – Jeden to pouhý obraz ženské krásy / Nesmírné vstoupilo v rozměr jeho, – přede mnou, ve mně – jediná ty.“
Základním předpokladem pro jeho systém je nabyté poznání, že „člověk nebo lidstvo je bytost, která v sobě zahrnuje (v absolutním řádu) božskou ideu, tj. všejednotu neboli bezpodmínečnou plnost bytí.“
Moudrost-Sofia se v pojetí Solovjova liší od moudrosti starých antických mýtů a přístupu novoplatoniků, jelikož získává osobní biblický charakter. Sofia je jakýmsi „prostředníkem“ mezi Bohem a světem, jelikož je plně obrácena k nekonečnu, ale zjevuje se též člověku.
Když se Moudrost-Sofia Solovjova trochu provokativně zeptala – jak píše ve svých zápiscích z Káhiry – zda ji zná jen vnějškově, odpověděl mystickými slovy, kterými objasnil filozofický problém vztahu mezi fenoménem a bytím:
„Když se dívám do modři tvých očí, když slyším hudbu tvého hlasu, jsou to snad vnější fenomény zraku a sluchu, které vnímám? Proboha! Já znám tvé myšlenky a pocity, a skrze tvé myšlenky a pocity, poznávám tvé vnitřní bytí.“
Názory na Solovjovovy vize Věčné Ženskosti a pozdějších ďábelských přeludů se různí. Věřící autoři v nich většinou vidí záblesky autentické náboženské zkušenosti, ale někteří myslitelé je považují za halucinační plod Solovjovových psychických chorob a neuróz. Domnívám se, že bez zajímavosti a jistého tajemství nezůstane skutečnost vlivu období jeho stavů nešťastné zamilovanosti do konkrétních žen a následných zjevení ženy-Sofie, která ho vždy osvobodila z trápení a plně zaujala svou Moudrostí. Odvrátil tak svou mysl od nenaplněných tužeb a jako poutník zaměřil svůj pohled k věčným kosmickým principům.
Ponechme tyto úvahy stranou a vraťme se k období jeho dospívání. Ve třinácti letech začala v Solovjovově životě náboženská krize, která vyústila v radikální rozchod s vírou. Všechny své ikony vyházel do zahrady, zavrhl katechizmus i náboženskou praxi. Stal se zaníceným obdivovatelem Darwinova vývoje a evolucionizmu. Avšak díky vlivu Chomjakova se k víře navrátil.
Vystudoval přírodovědeckou a historicko-filologickou fakultu Moskevské univerzity a jeden rok se věnoval Moskevské duchovní akademii v Trojicko-Sergijevské lávře. Magistra filozofie obhájil roku 1874 díky práci Krize západní filosofie, Proti pozitivistům. Vývoj filozofie – jak ho popisuje v tomto díle – vyústí v nové univerzální řešení otázek, které dosud byly řešeny velmi jednostranně a tendenčně:
„Západní filosofie vychází jednak z danosti pozitivní vědy, jednak vychází vstříc náboženství. Realizace této universální syntézy vědy, filosofie a náboženství, jejíž první a ještě poměrně nedokonalé základy vidíme ve „filosofii nadvědomého“, by se měla stát nejvyšším cílem a definitivním výsledkem rozumového vývoje.“ Důležitost tohoto díla spočívá v představení možnosti sjednocení racionálního Západu a mystického Východu, a to v nové filozofii.
V období svého působení na univerzitě v Moskvě se Solovjov spřátelil s Dostojevským. Společně na týden navštívili známou poustevnu v Optinu, kde ještě setrvával duch Pasije Veličkovského. Zároveň se seznámil se Sofií Petrovnou Chitrovovou, která se stala jeho velikou a tragickou pozemskou láskou. Vdaná Chitrovová dlouho nežila s manželem, a proto doufal ve sňatek. Nikdy k němu však nedošlo.
V roce 1880 Solovjov obdržel doktorát filozofie za hodnotnou práci Kritika abstraktních principů, která dále rozvíjí teze jeho magisterské práce. Solovjov se opět snažil připravit dobu na přijetí nových principů, které nahradí již existující.
V Petrohradu dostal možnost kurzů na Vyšší ženské škole, ze které vyšly knižně jeho přednášky Čtení o boholidství. Na počátku charakterizuje ztrátu paměti současníků, rozdělení náboženství a religiozity, postavení lidských práv ovlivněné blahobytem. V další přednášce rozebírá katolicizmus a protestantizmus a velmi podnětné jsou poslední věty:
„Stará tradiční forma náboženství staví na víře v Boha, ale nedovádí tuto víru do konce. Současná nenáboženská civilizace vychází z víry v člověka, ale také ona je nedůsledná a nejde se svou vírou do konce; do důsledků dovedené a uskutečněné se obě tyto víry (víra v Boha a víra v člověka) setkávají v jediné úplné a celistvé pravdě boholidství.“
Následně seznamuje s historickým procesem odkrývání božské pravdy v lidstvu. Medituje nad Boží Trojicí a promýšlí vtělení Ježíše Krista pod zorným úhlem evoluce. K otázkám kosmologie se ještě později vrátil v druhé části díla La Russie et l´Egliselle universelle (Rusko a univerzální Církev). Solovjovova kosmologie je nicméně velmi obšírná a komplexní, proto bych se pro další pochopení souvislostí kosmogonického a teogonického evolučního procesu odvolal na svůj článek v Teologických textech č. 4/2005 Kosmické aspekty svátostí v pojetí V. Solovjova.
Novočerkasský masakr 1962Po díle Čtení o boholidství Solovjov vydal Tři rozmluvy k památce Dostojevského a velmi zdařilou knihu o křesťanské spiritualitě Duchovní základy života. Posledně jmenované dílo velmi precizním způsobem představuje duchovní rozměr křesťana v jeho kosmickém světle. V hlubinách člověka – i po Kristově vtělení – působí dvě kosmické síly:
„A tak z jedné strany je tu egoismus jako snaha oddělit se a osamostatnit a vládnout životem výlučně pro sebe, z čehož vyplývá napětí a rozpor všech, vesmírné zlo, tma, chaos a nesmyslnost, a z druhé strany je tu nedobrovolná přitažlivost sjednocující síly, jejímž prostřednictvím má všechno vztah ke všemu, a v tomto vztahu nachází svůj smysl i rozum.“
Člověk je tudíž makrokosmem, jelikož uvnitř jeho srdce působí stejné síly jako při vývoji celého univerza. Jednotlivé fáze očisty srdce od svodů zlého principu mají své paralely s vítězstvím Krista nad pokušeními na poušti.
Po atentátu na cara Alexandra II. žádal Solovjov milost pro carovrahy, což ukončilo jeho profesorskou činnost na Vyšší ženské škole. Odsoudil samotný atentát, ale vystoupil i proti trestu smrti, který je dle jeho svědomí neslučitelný s křesťanskou vírou.
Hluboce zklamán ruskou společností požádal o odchod do výslužby, aby mohl v ústraní studovat problém Církve a sjednocení církví. Na základě pozvání katolického biskupa Josipa Juraje Strossmayera odjel v létě roku 1886 do chorvatského Záhřebu, kde vydal Historii a budoucnost teokracie. V Paříži vydal knihu La Russie et l´Egliselle universelle. V této knize se Solovjov vyjadřuje ve prospěch katolické církve, protože založila všesvětovou nad státní organizaci. Snažil se vytvořit platformu pro sjednocení katolické a pravoslavné církve, což je podle něj nezbytné pro evangelizaci světa. Solovjovova snaha po společném působení papeže a cara ve světě zůstala jen nerealizovatelným snem. V druhé částí knihy se zabýval kosmologií, a to z pohledu putování univerzální církve.
Stále velmi diskutabilní je příklon Solovjovova ke katolictví, jehož církev dříve považoval za církev „Antikristovy zrady“. Někteří katoličtí představitelé hodnotí jeho myšlenkový posun jako odvrat od pravoslaví, což skálopevně vyvrací pravoslavní věřící, pro které nikdy pravoslavnou církev neopustil. Solovjov ale sám sebe považoval za univerzálního křesťana duchovní, neviditelné Církve. Mystická jednota všesvětové Církve byla pro něho nerozdělena a nenarušena viditelným rozkolem. Zajímavým zůstává fakt, že kladný vztah ke katolictví získal Solovjov ve „věšteckém snu“, ve kterém kráčel moskevskými ulicemi a požádal katolického duchovního o požehnání. Sen se vyplnil do písmene a požehnání dostal přímo od papežského nuncia. Je zřejmé, že Solovjov svým viděním a snům dával prorockou váhu, jelikož pro něho byla jakýmsi „oknem“ do druhého světa.
Po určitém čase u Solovjova zájem o církevní otázky ochladl a začal se zabývat filozofickou publicistikou. Vrátil se k tématům estetiky a erosu. Vnímá velmi bolestivě přicházející stáří a velmi tragicky se rozhořel jeho vztah k Sofii Michalovně Martynové.
Další nešťastná láska nechala jistě svůj vliv v jeho knize Smysl lásky, kterému předcházela díla Krása v přírodě, Obecný smysl umění. Již úvodní citát Dostojevského „Krása spasí svět…“ napovídá o Solovjovově tušení role krásy ve světě. Krása směřuje a ukazuje na vtělení Bohočlověka a úlohou umění je „zduchov- ňovat“ a „přepodstatňovat“ náš skutečný život. Též v mezilidských vztazích můžeme spatřit záblesk nehmotné skutečnosti. Při zamilování lze v milované osobě odhalit její neporušený obraz Boží. Manželé pak překonávají vlastní egoismus a sebestředné tendence, aby upřeli svoji pozornost k druhému: „Cit lásky je sám o sobě pouze impulsem, který nám důtklivě připomíná, že můžeme a musíme obnovit celistvost lidské bytosti,“ jelikož láska nás „nutí, abychom opravdově a celou svou bytostí přiznali tomu druhému absolutní ústřední význam, který pod vlivem egoismu pociťujeme jen sami vůči sobě.“
V určitém pozitivním naladění, ve kterém Solovjov doufal, že historický proces povede k realizaci dobra ve formě vlády svobodné teokracie a rozšíření sociální spravedlnosti, píše velmi obsáhlé dílo Ospravedlnění dobra. V první části rozebírá dobro v lidské přirozenosti, které charakterizuje individuální mravnost s city studu, soucitu, solidarity a zbožné úcty. K obhájení přítomnosti těchto ctností v člověku si často poslouží výsledky Darwinova bádání. V druhé časti se zabývá dobrem od Boha a dokazuje možnost autentického náboženského pocitu. Bůh je podle Solovjovovy zkušenosti obsahem toho, co je pociťováno, tudíž existuje. Nejednou si vezme příklady z jiných náboženství. Historický proces je přechod od zvířecího lidství k boholidství, což analyzuje v části zabývající se dobrem vznikajícím prostřednictvím lidských dějin. Skrze významné umělce, literáty, filozofy hledá universální působení dobra v každém národě. Neopomíjí otázku trestní (sebenáprava proti odplatě a mučení), ekonomickou a právní. Zabývá se smyslem války (sjednocení lidstva pro nastolení míru postavil proti dobyvačnosti) a mravní organizací lidstva v jejím celku. Neustále skrytě doufal, že Království Boží se postupným vývojem „vtělí“ do světa a poslední století jsou ve vývojovém procesu blíže Kristovu poselství. Věnuje se též Církvi, která neustále „rozpadlý a hříšný svět smiřuje a slaďuje s Bohem“, jelikož v dějinném vývoji „skrze svátosti jedna svatá podstata, kterou církev sama o sobě je, se sebou reálně spojuje čili absorbuje do sebe vnitřní lidskou podstatu a činí lidský život boholidský.“
V roce 1894 se Solovjov začíná věnovat překladům Platóna do ruštiny a píše Teoretickou filosofii, kterou nikdy nedokončil. Dva roky před smrtí jel opět do Egypta, kde odolával ďábelským pokušením. Vyšla jeho kniha Drama Platónova života, ve které v krátkých formulacích zobrazuje velikost Sokrata, drama Platóna jako svědka Sokratovy smrti a zároveň nevyřešení problému absolutního dobra.
Poslední Solovjovova kniha Tři rozhovory o válce, pokroku a konci světových dějin se stala známou díky závěrečné krátké legendě o Antikristu. Na své filozoficko-náboženské cestě dospěl k apokalyptice, konečnému boji Dobra se Zlem na sklonku dějin. Rezignoval na svůj dřívější optimizmus a přestal věřit, že by se dobro mohlo vývojem plně uskutečnit v lidské společnosti. V rozhovoru mezi rozdílnými postavami Generála, Politika, Knížete, Dámy a Pana Z., kterým jako němý svědek naslouchá, vynikl Solovjovův apologetický a polemický styl. Shrnul zde veškeré životní zkušenosti. Pozemské hodnoty a události jako hmotné štěstí, kulturní tvorba, dějinný vývoj či nepřítomnost válek, pokud nejsou vztaženy k Bohočlověku Ježíši Kristu, odvádějí od smyslu života a v konečném důsledku vedou k setkání s ďáblem. Závěrečná krátká legenda o Antikristu má hlubokou ekumenickou dimenzi. Vlastně se jedná o aktualizovanou verzi části Apokalypsy.
Setkáváme se zde s velmi inteligentním Nadčlověkem (zřejmá narážka na Nietzscheho), který ve svém mystickém zážitku odmítne setkání s Kristem a postaví do centra své vlastní „já“. Stane se člověkem budoucnosti a doživotním císařem, který lidstvu zaručí mír, blahobyt, rozvoj vědy a křesťanskou kulturu – avšak bez Krista. Mnohde je již proklamován bohem a na pomoc si vezme kouzelníka Apollonia. Všichni, včetně mnohých křesťanů, mu nadšeně aplaudují. Svolá do Jeruzaléma ekumenický křesťanský koncil, který chce sám ovládnout. Proti němu se postaví jen malá skupinka vedená papežem Petrem II., tajemným starcem Janem a protestantským profesorem Ernstem Paulim. Stařec Jan vyzve císaře k vyznání víry v Ježíše Krista, Syna Božího. Niterné pekelné bouře uvnitř císaře, které v tuto chvíli nastaly, odhalily jeho pravou podstatu: „Stařec Jan neodvracel užaslý a vyděšený zrak od obličeje oněmělého císaře a najednou v hrůze odskočil na zpět, otočil se a přiškrceným hlasem vykřikl: „Dítky moje, Antikrist!“
Následně – mágovým přičiněním – kulový blesk zabil starce Jana. Povstal tedy papež Petr II. a označil císaře Kainem bratrovrahem. I on padl mrtev k zemi. Nakonec profesor Pauli sepsal dokument o vyobcování Antikrista. S hrstkou věrných utekl do pahorků u Jericha. Papežem byl zvolen Apollonius. Náhle se však objevily světélkující body, které se proměnily v světelné bytosti podivných tvarů. Došlo k zázračnému vzkříšení papeže Petra II. a starce Jana. Na nebi se ukázalo veliké znamení – žena oděná sluncem. Došlo k povstání Židů proti císaři, jelikož byli oddáni zaslíbenému Mesiáši a ne Nadčlověku. Náhle došlo k zemětřesení. Když se prchající Židé modlili za spásu, otevřelo se nebe. Přicházel Kristus s otevřenou náručí a hřeby na rukou. Pak došlo ke všeobecnému vzkříšení a tisícileté říši vlády Krista. Z legendy je patrná nejen otázka ekumenizmu, ale též velmi citlivě řeší spásu Židů. Tímto tématem se Solovjov důkladně zabýval, zejména když studoval kabalu.
Dne 18. července 1900 se Solovjov vyzpovídal a přijal při plném vědomí eucharistii z rukou pravoslavného kněze. Umřel pokojně večer o půl deváté 31. července na statku knížete Trubeckého nedaleko Moskvy. Jeho posledními slovy byla modlitba v hebrejštině za spásu židovského národa. Na jeho hrobě je pod jeho jménem napsáno „novinář“ a „filozof“.