Martin Mikeska
„Zabiji se dřív, než mě uvězní, toto je můj vzkaz na rozloučenou,“ vykřikoval pár dní po svém volebním úspěchu Amdi Bajram, jeden z nejviditelnějších politických zástupců makedonských Romů. Důvodem Bajramových pohnutek mysli byl rozsudek soudu, který jej místo na šutoorizarskou radnici nasměroval na čtyři roky do vězení za spoluúčast na krádeži látky v hodnotě zhruba 20 milionů korun ve štipské textilce. Obdobnými teatrálními kousky se Bajram vyznamenal i ve vězení Idrizovo, kde zorganizoval protest skupinky patnácti romských vzbouřenců na střeše vězení, či v soudní síni, kde na protest proti nedávnému nepřehodnocení svého rozsudku vyskočil z lavice a dvakrát hlavou udeřil o zeď, pročež musel být odvezen k ošetření.
Amdi Bajram, bývalý poslanec makedonského parlamentu a předseda Svazu Romů v Makedonii (Sojuz na Romite vo Makedonija) vyšel vítězně z druhého kola komunálních voleb konaných v Makedonii letos v březnu a nebýt onoho majetkového prohřešku, byl by dnes starostou v Šuto Orizari, samostatné obci na okraji Skopje obývané převážně romskou komunitou, jejíž nikterak stará historie se začala psát těsně po zemětřesení, které postihlo makedonskou metropoli v červenci 1963.
Po katastrofě, jež zničila dvě třetiny města, došlo k přesídlení velké části ve městě usazených Romů na periferii nad Skopje, do Šuto Orizari (zřejmě „chudé rýžoviště“, možná obecněji „chudé pole“). V této lokalitě, v blízkosti skládky, začaly za tímto účelem stavět vlády cizích států domy pro Romy. K nedobrovolné vlně „městských“ se přidal i větší počet romských rodin z nedaleké Topany, čtvrti tradičně osídlené Romy. V sedmdesátých letech pak došlo v Šuto Orizari k další podpoře stavebního ruchu, a to prostřednictvím poskytování stavebních parcel zdarma a „zflexibilnění pravidel“ městského stavitelství, což obec dále velmi výrazně rozšířilo. Další zhruba čtyři tisíce převážně Romů přišly po roce 1999 z nedalekého Kosova.
Výsledkem je tak dnes patrně největší romské osídlení v Evropě (je možno setkat se i se zřejmě dosti nadhodnoceným tvrzením o největším sídle na světě, pomineme-li Indii), jemuž co do počtu obyvatel šlape na paty snad jen bulharský Sliven. Podle sčítání obyvatel z roku 2002 zde na ploše 135 hektarů žije necelých devatenáct tisíc obyvatel, z nichž se k romské národnosti hlásí bezmála 80 % a k albánské téměř 12 % obyvatel. Podle sčítání provedeného nevládními organizacemi zde bydlí však zhruba třicet tisíc obyvatel. Neoficiální odhady hovoří dokonce o čtyřiceti tisících. Obdobné nesrovnalosti v počtu Romů nejsou ničím neobvyklým – například podle sčítání z roku 1994 jich v Makedonii žije 42 tisíc, běžně se však hovoří o nejméně dvousettisícové menšině. Jedním z problémů národnostního sebeurčení Romů je i víra – většina z makedonských Romů jsou totiž muslimové a někteří z nich se údajně hlásí k albánské národnosti právě jen na základě své konfese.
Na bývalých chudých rýžovištích mají Romové od roku 1996 podle zákona o decentralizaci své sedmnáctičlenné zastupitelstvo s předsedou v čele, jemuž je za vykonání jím přijatých rozhodnutí odpovědný starosta obce. Tím je v současné době Erduan Iseni ze Sjednocené strany pro emancipaci Romů (Obedineta partija za emancipacija na Romite), vítěz vzešlý až z druhého kola mimořádných voleb konaných letos na přelomu srpna a září. Tyto mimořádné volby se podle místních i zahraničních pozorovatelů obešly bez „větších nepravostí“ a krom víceméně ojedinělých drobných výtržností a pokusů o volební podvod proběhly poměrně v klidu (na rozdíl od jarního celomakedonského hlasování, v souvislosti s nímž hovořili pozorovatelé o „vážných neregulérnostech“ v některých volebních okrscích, mezi nimiž zmiňovali i Šuto Orizari). Poslední volební výsledky prvního i druhého kola poukázaly na nízkou volební účast – ani Isenimu, ani jeho nejsilnějšímu protivníkovi Šabanu Saliuovi se totiž ani vzájemnými slovními výpady a obviňováním ze špinavostí nepodařilo přivést k volbám větší počet voličů – z téměř dvaceti tisíc oprávněných přišla volit jen zhruba čtvrtina (v prvním kole) a třetina (v druhém kole). Že na šutoorizarskou starostovskou židli po své březnové prohře s Amdim Bajramem usedne Erduan Iseni tak nakonec rozhodlo 257 hlasů.
Za moderní urbánní obec
Naplnění Iseniho vize „vybudovat moderní urbánní obec“, jejíž dílčí hesla tvořila volební program nového starosty, nebude nijak jednoduché. V obci je stále ještě velké množství chatrčí slumového typu, obyvatele trápí „extrémní bída“ a zcela nedostatečná infrastruktura: bahnité ulice, domy bez kanalizace a elektřiny. Nemalým problémem je rovněž vzdělávání, neboť kapacita obou základních škol (se vzděláváním v makedonštině a výukou romského jazyka nabízenou fakultativně) je díky rychlému přírůstku obyvatel dramaticky překročena (nehledě na jejich zcela nevyhovující hygienické i učební podmínky). Nutno však dodat, že na výstavbě kanalizační i elektrické sítě, opravách škol a úklidech obce spolupracuje s místní komunitou několik nevládních organizací, jejichž zájem Šutka přitáhla ještě před svým osamostatněním v roce 1996.
Ze sídliště se zcela nevyhovujícími životními podmínkami vzešlo několik kulturních fenoménů šířících především tradiční romskou kulturu – ať už zpívající „cikánská královna“ Esma Redžepová, která vystupuje společně se svým manželem Stevem Teodosievským, či romský hudební, taneční a divadelní sbor Phralipen (z romštiny „bratrství“), založený v Šutce v roce 1971, jenž dnes čítá přes dvě stě členů a od roku 1990 působí v Německu. Zdejší prostředí si pro natáčení svého filmu Dom za vešanje (Dům k pověšení, 1988), za který dostal několik ocenění na mezinárodních filmových festivalech, vybral i režisér Emir Kusturica. Autentičtější prostředí mohl nalézt jen stěží.
Romové na Balkáně
Související
Na Balkáně to opět vřePrvní zmínky o Romech na území bývalé Jugoslávie pocházejí z druhé poloviny 13. století. Za osmanského impéria se živili převážně kočovným pastevectvím, ale i zemědělstvím, obchodem a horničinou. Za druhé světové války byli obdobně jako jiné národnosti vražděni „na oplátku“ za útoky na okupační a kolaborační vojáky či posíláni do koncentračních táborů (v ustašovském vyhlazovacím táboře v Jasenovci bylo povražděno nejméně 20 tisíc Romů). V poválečné Jugoslávii nebyli Romové na rozdíl od jiných východoevropských zemí ve svém tradičním způsobu života a tradičních řemeslech omezováni.
Dnešní makedonští Romové si za svůj jazyk, sloužící například ke vzdělávání na celkem pěti makedonských základních školách vybrali dialekt jazyka arlia či erlia (tj. jazyka dlouhodobě usazených městských romských populací na Balkáně), jímž hovoří zhruba 80 % zdejších Romů. Pro jeho zapisování pak byla zvolena latinka.
Podle odborníků zabývajících se romskou otázkou je kulturní život makedonských Romů ve srovnání s ostatními republikami bývalé Jugoslávie až na některé diskriminace nejživější – Romové zde mají své televizní pořady, několik regionálních rádií, na univerzitě ve Skopje existuje romská sekce.
Šutka očima turisty
Do Šutky Makedonci na výlety za „exotikou“ nejezdí, proto je turistův zájem o toto místo zřejmě překvapí. Pro Makedonce je hlavním zdejším lákadlem obrovský trh zajišťující obživu velké části obyvatel Šutky. Předností zdejšího tržiště je především láce a neuvěřitelná pestrost sortimentu – k mání je zde údajně téměř vše. Ze Skopje sem jezdí autobusy městské hromadné dopravy, lze využít i taxíky, a to za cenu přibližně dvou autobusových lístků. Tržiště lemuje hlavní třídu, kolem které se táhnou luxusní obytné domy s věžičkami a terasami patřící gastarbeitrům či jiným „živnostníkům“ působícím v západní Evropě. Absolutní, na Balkáně nijak neobvyklý zbohatlický kýč je pochopitelně dotvářen i nutnými strážnými těchto „pevnostních“ sídel – kamennými šelmami a nejrůznějším ptactvem.
Nám se poštěstilo do Šutky přijet v době, kdy se zde konala svatba. Ulicemi se za doprovodu cikánských dechovek ze všech stran valily zástupy svatebčanů. Auta luxusní i sotva jedoucí přivážela další a další svatební hosty. Zejména díky svým garderobám by se většina z přítomných žen neztratila mezi princeznami z pohádek Tisíce a jedné noci – šaty v co nejpestřejších barvách ještě více zeslavnostněné našitými korálky, třpytky na tvářích i ve vlasech nebo umělých příčescích… Jen to pocumlávání piv ze zelených a hnědých lahví, viděných u nás naposledy někdy v ranných devadesátých, jim jaksi ubíralo na noblese. Na udupaném travnatém plácku před bývalým kulturním domem, vedle nedostavěné mešity už na příchozí čekala hlavní sláva – jako had se vinoucí svatební oro. Zábava právě začínala.
Epilog
„V Makedonii, kdysi tak silné pod vládou Filipa a Alexandra Velikého, je víc Cikánů, než kdekoli jinde na světě. Každý druhý muž či žena je buď Cikán nebo přinejmenším cikánského původu. Je jich zde tolik, že zacpou cesty a vytlačí vše ostatní. Jsou v neustálém pohybu mezi Sýrií, Střední Asií, Egyptem, Kavkazem, Persií, Francií a Bulharskem. Mluví všemi jazyky, vládnou všemi řemesly, oblečeni jsou do krojů stovky národů. Zběhlí jsou v intrikách, politice a latentních neřestech a svéráznostech mocných,“ napsal ve dvacátých letech minulého století Konrad Bercovici ve své knize The Story of the Gypsies.