Ruská federace očima Jaroslava Bašty

Dne 20. září 2005 uspořádala Rada pro mezinárodní vztahy v Praze přednášku bývalého velvyslance ČR v Moskvě a sou­čas­ného prvního náměstka mi­ni­stra zahraničních věcí ČR Jaroslava Bašty na téma Východní dimenze české politiky. Jak sám přednášející v úvodu zdůraznil, název přednášky byl zvolen možná až příliš vzletně, a vy­slovil obavu, že vzhledem k jeho nedávnému návratu z Ruska se přednáška bude týkat spíše jen této země a její současné situace. Na následujících stranách při­nášíme přepis této přednášky.

Díváme-li se dnes na Ruskou federaci, měli bychom ji vidět z jednoho zásadního úhlu, a to z hlediska toho, co se změnilo za pos­lední rok. Ruská federace je největším sou­sedem Evropské unie a zájem, který v ní teď máme, není zájmem, jenž by byl moti­vo­­ván jen historicky nebo našimi pří­padnými ne­ga­tivními zkušenostmi. Ten zá­­jem by měl být orientován především do budoucna. Nás musí zajímat to, co se děje ve velké sousední zemi, nás musí zajímat to, jakým směrem se ubírá a co se od ní dá očekávat.

Je třeba říci, že význam Ruské federace pro Evropskou unii stoupl v pos­ledních letech především v ekonomické rovině a s ohledem na situaci, která je na trhu s uhlovodíkovými palivy, bude stoupat i nadále. Zároveň v loňském roce po roz­šíření EU došlo k jedné věci, která nemá v ruských dějinách obdoby a která je nová i pro Evropu, a tím, kdo se s ní ještě ne zcela vyrovnal, je právě Ruská federace. Je to skutečnost, že více než polovina za­hraničního obchodu Ruské federace je právě s Evropskou unií. Podíváme-li se tedy na ruskou politiku z tohoto úhlu poh­ledu, zjistíme, že ona toto zatím vůbec ne­reflektuje. Souvisí to možná i s poměrně slabým postavením Evropské unie jako po­litického celku, ale může to také souviset s tím, že ruské politické elity zatím tento nový fakt vzaly ne zcela na vědomí.

Ekonomická situace

Co se týče ekonomiky, Rusko zažívá po­­měrně hojná léta po tom strašlivém pádu v roce 1998, kdy došlo k drastickému ome­­zení jak výroby, tak dovozu, ke krachu mnoha podniků, k odlivu investic a k od­- chodu části ekonomické elity do zahra­ničí. Léta 1999, 2000 a následující pak zname­nala obrat. Ukázalo se, že hluboká fi­nanční krize Ruské federaci pomohla, protože po­mohla na­startovat domácí výrobu, pře­devším v ze­mědělství a zpracovatelském prů­myslu. Také skutečnost, že od roku 2000 nepřetržitě rostou ceny především ropy, ale také zemního plynu, vedla k tomu, že ruská ekonomika a zejména ruský roz­po­­čet zažívají naprosto netušená léta. Dostávají se pak do podobných problémů v jakých byly arabské země v době ropného boomu před třiceti lety a obávám se, že v některých případech se Rusové k prostředkům, které získali, chovají po­­­dobně jako Arabové. Většinu z nich zatím nedokázali rozumně investovat, ale uklá­dají je do zvláštního fondu, což je pokrok, protože v těch předcházejících letech je utráceli stejným způsobem jako arabské státy. Mluvím o tom schválně, protože když jsem dělal fotografie sibiřského města Sur­gutu, divil jsem se, odkud znám jeho architekturu – a ona je z Perského zálivu. Stavěly ji turecké firmy stejně jako v tom Zálivu a své projekty použily i na Sibiři. Musím říct, že kontrast zeleného lesa, metru a půl sněhu a arabské architektury je velmi působivý.

Nicméně v současné době existuje re­zervní fond, který má ruská vláda a pře­de­vším ruský prezident k dispozici. Z tohoto fondu začalo Rusko platit zahraniční dluhy. Jak známo, letos zaplatilo předčasně 15,5 miliardy dolarů pařížskému klubu věřitelů a vyřešili dluhovou otázku téměř se všemi zeměmi. Před dvěma, třemi týdny jsem za­znamenal první použití těchto peněz zaměřené do budoucnosti, a to investice do školství a vědy.

Pokud jde o další odvětví kromě těžby, zpracování a dopravy ropy, je třeba říct, že vývoj je velmi pomalý. Především je ne­rovnoměrný, což je způsobeno hlavně po­litickou situací. V regionech je více než 90 % ekonomiky v rukou státu, resp. re­gio­nální moci nebo samosprávy. To, že je velmi silně ovlivňována politikou a poli­­tic­kými rozhodnutími i na té lokální úrovni, je charakteristickým rysem ruské eko­no­miky, jenž se netýká pouze průřezových odvětví.

Nicméně Ruská federace se za­čala otevírat investorům a v tom hrají prim tři, možná čtyři regiony. Je to Moskva, Moskevská oblast a její bezprostřední okolí, zhruba do 200-250 km od Moskvy, dále severozápad – Petrohrad, Lenin­gradská oblast a výběrově některé regiony jako třeba Karélie nebo Novgorod, a pak také Ural – Jekatěrinburg a Sverdlovská oblast. Velké investice se objevily čás­tečně také na Sachalinu, ty však pocházejí z Ja­ponska a zcela evidentně souvisejí s těžbou ropy.

Já jsem se v Rusku pět let zabýval pře­devším tím, že jsem se snažil pomáhat na­šim firmám pronikat do ruských regionů, takže jsem ty regiony navštěvoval po­měrně často. Navštívil jsem jich celkem asi čtyřicet sedm, z toho pouze šest jed­nou, ostatní minimálně dvakrát, někdy také čtyřikrát.

Chtěl bych zmínit ještě jednu věc, o které se většinou nepíše a nemluví, protože se všichni soustřeďují na Moskvu a na dění v centru… Stačí odjet tři sta, čtyři sta ki­lo­metrů od Moskvy a máte pocit, že jste se z moderního Ruska vrátili někam do So­vět­ského svazu. Na regionální úrovni a na úrovni samosprávy totiž v podstatě ne­­došlo k výměně politických elit, kdežto na cen­­trální úrovni začalo k jejich výměně dochá­zet po roce 2000, po nástupu prezidenta Putina.

Formování Putinovy elity

Pokusil bych se charakterizovat zásadní rozdíly, které byly mezi Jelcinem a Pu­tinem právě z hlediska lidí, kteří se kolem nich sou­středili a kteří vytvářeli politické elity. Ten největší rozdíl vidím v psycho­logii. Jak Gorbačov, tak Jelcin byli staří pří­slušníci komunistické nomenklatury, kteří byli mimo jiné velice dobře naučeni nebrat v úvahu informace, které se jim nelíbí a nehodí. Po nich přišel člověk, který byl celý život cvičen v tom, aby sbíral pře­devším ty informace, které se nelíbí a nehodí a vyhodnocoval je, a je otázka, jak se s tím vyhodnocením nakládalo dál. Šlo tedy jiný styl myšlení. Bylo zajímavé sledovat, jak se postupně vytvářela a měnila ta elita, lidé, kteří byli v prezidentské ad­ministrativě a kteří byli dosazováni na nej­vyšší posty. Byli to většinou silovici, to znamená lidé, které Putin znal ze služeb, nebo lidé, kteří přišli z armády nebo z mi­nisterstva vnitra.

To je ovšem jen část pravdy, protože s Putinem přišla také velmi silná sku­pina liberálních ekonomů, kteří dokázali vy­myslet a občas i realizovat re­formy, ke kterým na západ od nich v Ev­ropě občas nikdo nenašel odvahu. Neje­nom u nás, ale i v jiných zemích velmi diskutujeme o rovné dani a nějak se zapo­míná na to, že Rusové ji mají od roku 2001. Zatím se týkala jen fyzických osob, ale bylo to ale­spoň nastartováno a nadále se v tom pokračuje. Původ těchto liberálních eko­nomů je také zajímavý. Většinou jsou z Petrohradu, a to z období, kdy tam Pu­tin pracoval jako náměstek prvního demokra­tického gubernátora Sobčaka. Při bližším sledování je zřejmé, že si do své admini­strativy přivedl lidi, s nimiž se potkal, když studoval na univerzitě, pracoval v roz­vědce KGB, v administrativě nebo jako ná­městek Sobčaka v ekonomické sekci, potom v Kremlu jako ekonom nebo jako osoba zodpovědná za ekonomický úsek, a následně když se stal ředitelem FSB a pak premiérem. Ze všech těchto etap života nakonec k sobě přitáhl lidi, kteří ho zaujali a o kterých si myslel, že by mu mohli pomoci.

Já jsem měl další čtyři roky možnost sledovat, jakým způsobem se tříbí tento okruh a jakým způsobem začíná zpětně ovlivňovat prezidenta a ruskou po­litiku. Byl to proces, který podle mého ná­zoru dosáhl svého vrcholu a obratu právě na podzim roku 2003 před volbami do státní dumy a který pak pokračoval samozřejmě po prezidentských volbách v roce 2004 a nějakým způsobem pokračuje dodnes. Je třeba říci, že od podzimu 2003 dochází spíše k utužování režimu, který se stává – jak to Rusové celkem trefně nazývají – „ří­zenou demokracií“.

Nesmrtelnost regionálních elit

Na druhou stranu regionální elity zůstaly v podstatě neměnné. Když jsem sledoval životopisy gubernátorů, našel jsem tam jednu či dvě čestné výjimky, kdy se jed­nalo o úspěšné podnikatele. Jinak jsou to vět­ši­nou lidé, kteří na své posty přešli buď z funkce prvního tajemníka republikového nebo oblastního výboru komunistické strany, anebo – asi tak ze dvou třetin – se jedná o lidi, kteří byli prvními tajemníky oblastního výboru komsomolu. Lidé kolem nich jsou z podobné společenské vrstvy, s podobnými zkušenostmi. Navíc se z toho komsomolu velmi dobře znají, takže tam vznikají snadno a rychle neformální kontakty na horizontální úrovni.

Docela zajímavé je podívat se na fungo­vání ruského státu právě z tohoto úhlu, pro­tože to, že se dostali do čela regionů právě lidé s touto minulostí, nebyla náhoda. V době, kdy Rusové tvořili ústavu a vymýšleli, jak bude pro­ve­dena regionalizace státu a jak bude vypadat regionální moc, měli před sebou kromě některých ideálů a inspirací – jako třeba americkou ústavu a guver­néry – pouze jednu zkušenost, a to byl právě tajemník komunistické strany. Na­konec se jim po­dařilo funkci gubernátora vytvořit tak, že měl a doposud má ještě o něco více pravomocí, než mívali ko­munisté. Navíc nad sebou nemá kontrolu. Kontrola ze strany federální moci ve vztahu ke gu­ber­nátorům totiž zcela selhávala, a pokud vím, nikdy nebyl jediný případ ús­pěšného im­peach­mentu guber­nátora. Proto také byli na tento post voleni lidé, kteří na něm se­děli už předtím a kteří se prostě uměli v tomto prostředí chovat.

Další problém byl v tom, že všech 89 před­stavitelů regionů bylo voleno přímou vol­bou, stejně jako prezident a stejně jako všichni starostové. V praxi to znamenalo, že se tam vytvořily tři složky státní správy, které spolu příliš nespolupracují. Já jsem to poznával při každé cestě do regionů. Když jsme se třeba potřebovali sejít se sta­rostou sídelního města, nebylo možné to zařídit přes administraci gubernátora – většinou platí takové pravidlo, že starosta milionového města se prostě nebaví s gubernátorem půlmilionové oblasti, jejich vztahy jsou špatné a nespolupracují. Na druhé straně je nutné říci, že jde o jev obecný. Když jsem mluvil s lidmi z regio­nální správy, stěžovali si, že se s nimi sa­mo­správa nebaví, že nemají páky, jakým způsobem s ní zacházet. A když jsem se bavil s těmi „federály“, ti zase říkali: nás regionální správa vůbec neposlouchá, my máme pravomoc jen vůči federálním orgánům. To mimo jiné vysvětlovalo i to, proč některé ty tlaky na regiony byly ve­deny přes orgány činné v trestním řízení, a ne politickým způsobem. Na rozdíl od řady jiných se proto nedomnívám, že krok, který byl učiněn nyní, je z hlediska dal­šího fungo­vání Ruské federace jako celistvého státu kro­kem nepromyšleným, nebo že vy­jadřuje pouze mocenské ambice.

Jde o to, že gubernátoři pře­s­tanou být v té první fázi voleni, jsou na­vrhováni před­sta­vitelem prezidenta, prezident je jmenuje a místní parlament jmenování potvrzuje. Má možnost tak neučinit, ale pokud tak ne­učiní třikrát, bude rozpuštěn a budou vy­psány nové volby. Myslím, že za celou tu dobu, kdy teď znovu potvrdili ve funkci třicet gubernátorů, se v místních parlamentech dva poslanci zdrželi hlasování a nikdo nebyl v těch třiceti hlasováních v třiceti regionech proti. A jenom v šesti případech z těch třiceti došlo k tomu, že byl původní gubernátor vyměněn a nahrazen někým novým. Když budu ty výměny sledovat z politického hlediska, tak vy­mě­něni byli ti, kteří byli neloajální vůči pre­zidentovi a zdá se, že za neloajální jsou po­važováni především komunisté, kteří jsou v současné době jedinou opoziční silou ve státní dumě. Mimochodem, existoval tak­zvaný rudý půlměsíc gubernátorů od Kamčatky až po Brjansk. Jednalo se o chudé regiony a osobně se domnívám, že většinou ty re­giony byly chudé, protože měly ta­ko­vé gu­bernátory, a nikoliv že měly takové gu­ber­nátory, protože byly chudé.

Když už dojde k výměně, je zajímavé, koho Putin dosazuje na místa bývalých tajem­níků. Jsou to lidé naprosto neznámí a mají za sebou kariéru v ekonomice, například jako vedoucí konstrukční kanceláře nebo náměstek ředitele Východosibiřské dráhy. Člověk, kterému je jednačtyřicet let, nikdy nebyl v politice, celý život dělal jenom na té dráze a má návyky slušného, úspěšného manažera. Zdá se, že postupné výměny regionálních elit budou motivovány snahou spíše pozvednout ekonomiku, než snahou získat loajálního člověka. Současný zákon totiž dává prezidentovi právo gubernátora bez udání důvodu kdykoliv odvolat, takže loajalita je zaručena zákonem, nikoliv vol­bou. Domnívám se, že v důsledku tohoto ještě dojde ve spojení s novým zákonem o politických stranách k efektu, který jak prezident Putin, tak lidé kolem něj asi ne­­museli mít tak úplně v úmyslu.

Zákon o politických stranách

Ruský zákon o politických stranách je kon­ipován především tak, aby zabránil jakýmkoliv regionálním seskupe­ním v jakékoliv snaze o separatismus, alespoň tedy v po­litické rovině. Podle tohoto zákona musí mít politická strana minimálně deset tisíc členů, musí být přítomna minimálně ve 49 z 89 regionů Ruské federace a v každém tom regionu musí mít organizaci s mini­málně sto členy. Všechna regionální ses­ku­pení, která jsou pro regionální politiku běžná, podle to­hoto zákona musejí zmizet a zůstávají jen politické strany. Ty tak po­prvé za čtyři roky dostaly alespoň jednou nějaký smysl, to znamená, že mohou po­tvrzovat a možná v budoucnu volit gu­ber­nátora. Jeden ze slibů Kremlu totiž byl, že se napříště při výběru gubernátora bude brát ohled na volby do regionálních par­lamentů a nej­sil­nější strana bude nominovat svého kandi­dáta.

S ohledem na to, že zatím suverénně nejsilnější politickou stranou je Jednotné Rusko, které je pro­putinovské, tento návrh chápu. Nicméně to vytvořilo prostor, který v Rusku dříve nebyl a který přímá volba gu­bernátorů nebo prezidentů republik neu­mož­ňovala. Zároveň se počítá s tím, že zmizí prvky přímé volby prakticky ze všech úrovní, zůstane snad jen přímá volba sta­rostů, avšak o tom se zatím nemluví. Na­konec to může mít nečekaný efekt, kdy se zač­nou měnit regionální elity a svou roli v ruské politice začnou hrát politické strany, což prozatím absentuje. Proběhlo několik po­kusů o vytvoření klasické politické strany, ale myslím si, že tu definici splňuje jen Jabloko, už méně Svaz pravých sil. Kupo­divu definici politické strany dnes splnili také ruští komunisté. Co se týká nejsilnější strany Jednotné Rusko, to je dosti zvláštní kombinace jakéhosi sdružení stát­ních úřed­níků a volební strany americ­kého typu. Oba tyto prvky dokáže velmi úspěšně kombinovat, proto také získala ve volbách do státní dumy více než ústavní většinu.

Ruské reformy

Mezitím Rusko čekají velmi vážné reformy, vše co probíhalo doposud, byla jakási pře­dehra. Rusko čeká především reforma ozbrojených sil a přechod k profesionální ar­mádě, což je záležitost, která je několik let úspěšně brz­děna ruským ministerstvem obrany. Pak ho čekají sociální reformy. Právě ty jsou dobrým přík­ladem toho, jak se věci dělat nemají a jak se také v Rusku nevyplatí počítat s tím, že někdo má situaci pevně v rukou.

Již asi před dvěma lety se začalo mluvit o tom, že v Rusku existuje velmi nepře­hledný systém sociálních dávek a kom­pen­­zací, na který jsou všichni zvyklí a který se někdy obchází, někdy zneužívá, někdy nefunguje. Liberální ekonomové v čele s Larionovem vymysleli celkem logický postup a logický zákon, který by nahradil bezplatné léky, bezplatnou dopravu a bezplatné zdravotnictví peněžní kompenzací. Ve všem ostatním by vládly tržní vztahy a začaly by se posunovat od té sovětské tradice k po­měrně – ve vztahu k občanům – nelítostnému kapitalismu, který už de facto funguje.

Nicméně nastaly s tím dva problémy. Zaprvé, kompenzace byly stano­veny asi na 1400 rublů, což třeba v Dagestánu znamená polovinu měsíčního platu, ale v Moskvě to nevystačí ani na měsíční sí­ťovou jízdenku. Druhým zádrhelem bylo, že ne zcela domysleli systém financování. Ten zákon připravovali dva roky a pů­vodně byl nastaven tak, aby trochu zatížil guber­nátory, kteří byli z hlediska centra příliš sa­mostatní, a připravil je o prostředky. Před­pokládalo se, že vše bude financo­váno z prostředků regionů, a když na to ne­budou peníze, vina padne na přísluš­ného gubernátora a bude možné mluvit o jeho odvolání nebo o nějakých reformách. Je­nomže než ten zákon přišel na stůl, změnil se zákon o volbě gubernátorů a aspoň v chápaní prostých Rusů se všechny pra­vomoci přenesly na prezidenta, včetně starosti o rozpočet v guberniích.

Další kom­plikací bylo, že se Kreml sice připravil na protesty a ještě před přijetím zákona o zpe­něžnění sociálních služeb přijal zá­kon, který v pod­­statě zakazoval, případně velmi ztěžoval jakékoliv demonstrace, jenže poté, co kompenzační zákon vstoupil v platnost, vypukly protesty po celém Rusku, především důchodců. A protože to lidé, kteří zákon dávali dohromady, vzali opravdu z gruntu, ve stejný okamžik odebrali výhody také policistům a vojákům. Ti sice nešli demonstrovat, ale nechali de­monstrovat všechny ostatní a prostě ne­zasahovali. Skončilo to tím, že se jakousi jinou formou museli vrátit zpátky ke sta­rému systému, jenom to stojí třikrát tolik.

Byl to mimochodem i důsledek paralelně probíhající administrativní reformy. Ta v ruském pojetí znamenala například to, že jsme se tři čtvrtě roku při jednáních nemohli domlouvat s náměstky ministrů, pro­tože nebylo vyjasněno jejich portfolio. O ředitelích od­borů a dalších nemluvě. Rušila se celá řada ministerstev, vytvářely se federální agen­tury a ukázalo se, že provést adminis­trativní reformu v Rusku je asi to nej­slo­žitější.

Z toho pro mě vyplynuly dvě pozoruhodné zkušenosti. První, že všichni plakali nad absencí občanské společnosti. Ve všech výzkumech veřejného mínění při dotazu, zda jsou ruští občané ochotni se smířit s tím, že se sníží míra jejich svobod nebo životní úroveň, odpovídali všichni kladně. V okamžiku, kdy k tomu došlo, šli do ulic demonstrovat, a to tím způsobem, že ne­byl rozdíl mezi mladými anarchisty a dů­chodci. Demonstrovali v dvacetistupňových mra­zech a demonstrovali tak dlouho, až dostali to co chtěli zpátky, a dokonce dostali třikrát tolik. Takže mám pocit, že šlo o po­učení pro obě strany, jak pro ruskou po­li­tickou elitu a pro prezidenta, tak i pro ob­čany. V tomto ohledu nejsem až tak skeptický k dalšímu vývoji v Rusku, protože se ukazuje, že těch patnáct let relativní svobody přece jen zapustilo hluboké kořeny.

Kauza Chodorkovskij

Při té příležitosti bych se chtěl ještě vrátit k tomu zlomu, k němuž došlo na podzim 2003, a kterým byl případ Chodorkovskij. Pokud na to budeme nahlížet objektivně, je třeba vzít v úvahu několik věcí. To, co je možné vytknout na jedné straně, je pře­devším účelové využití práva. To, co kladli za vinu Chodorkovskému, by mohli klást za vinu dalším sto lidem, kteří byli na seznamu dolarových miliardářů v časopise Forbes. Všichni přišli ke svým těm majetkům za Jelcina přibližně stejným způso­bem, takže se domnívám, a všichni to tak chápou, že toto nebyla pravá příčina. Dokonce si mys­lím, že důvodem k takto tvrdému postupu, který Rusku značně zkomplikoval situaci spíše venku nežli uvnitř, nebyly ani politické ambice, které Chodorkovskij v té době měl, ani to, že před volbami začal podporovat opoziční politické strany – on sponzoroval nejen demokratické politické strany, ale také komunistickou stranu a po pravdě řečeno se de facto stal třetí nej­silnější stranou v parlamentu, protože měl na své straně asi 105 poslanců. Ale to také nebylo tím hlavním důvodem.

Hlavním důvodem toho, proč Kreml zakro­čil tak ostře a s vědomím všech rizik, byla skutečnost, že se Chodorkovskij rozhodl narušit státní monopol v obchodu s ener­getickými su­rovinami. Začal totiž stavět soukromý ropovod do Číny, což byl přesně ten oka­mžik, kdy moc zareagovala tímto způso­bem. Dnes je totiž ruská zahraniční politika stavěna na několika principech a jedním z nejdůležitějších je právě využí­vání skutečnosti, že Rusko je jedním z nej­větších světových dodavatelů ropy a zemního plynu. Toto hraje a bude hrát v ruské zahraniční politice stejnou roli, jakou dříve hrávala síla armád. To je záležitost, se kte­rou je třeba počítat, je třeba ji brát rea­listicky a netýká se to samozřejmě jen Ruska, týká se to i arabských zemí a všech dalších. Je to jeden z důvodů, proč bychom se jako členové Evropské unie měli zajímat o svého největšího východního sou­seda a abychom se snažili tamní vývoj pozitivně ovlivňovat. Například tím, že bu­deme klást důraz na ekonomickou kooperaci.

Rusko mezi Amerikou a Čínou

Ještě bych rád poznamenal, že pokud jde o dnešní geopolitickou orientaci Ruska, je zcela jednoznačně zaměřena na Spo­jené státy. Pro Rusy jsou do budoucna je­­­di­ným partnerem Spojené státy, nikoliv Ev­ropská unie. Ta je pro ně partnerem eko­­nomickým, ale politicky je vnímána nikoli jako unie, ale jako soubor států, z nichž každý chce něco jiného. Jak říkají oni sami, když se potřebují domluvit s Američany, tak jejich prezident se domluví s americ­kým prezidentem a to platí. Když se chtějí domluvit v Evropě, tak musí na osm růz­ných míst a uslyší osm různých verzí. Fak­ticky, když vycházíme z ruských zájmů, tak s Evropskou unií mají společný zájem pouze na Blízkém Východě a se Spoje­nými státy také na Blízkém Východě, ve Střední Asii a v Tichomoří.

Kapito­lou, která bude hrát do budoucna čím dál tím větší roli a která bude Rusko přitahovat na jedné straně ke kooperaci se Spojenými státy, na druhé straně také více k Evropě, je Čína. Z krátkodobého hle­diska mohou mít s Číňany společná vo­jenská cvičení, ale z hle­diska dlouhodo­bého vnímají velmi silně, ač o tom ne­mluví, že na tom obrovském teritoriu při hra­ni­cích s Čínou žije 20 milionů Rusů a bez­prostředně na druhé straně hranice žije 400 milionů Číňanů. A když se podíváte do Přímořského kraje do Vladivostoku, tam žijí na stejném území na ruské straně necelé 2 miliony obyvatel, a na druhé straně, což je čínské Mandžusko a pak také Severní Korea, žije 120 milionů lidí. Když jste tam déle a bavíte se s lidmi, zjistíte, že ten strach a nepříjemný pocit z nich čiší.

Ukrajinská otázka

Ještě bych měl jednu poznámku k Ukra­jině, protože to je otázka, která nás jako členy EU bude v budoucnu trápit. Když došlo k Juščenkově vítězství v prezidentských volbách, velmi pozorně jsem četl komentáře ruských politologů, protože oni měli velmi dobrý náhled do problému. Jak jistě víte, část ruských politologů dělala pro Juščenka, druhá část pro Janukoviče. Když to takhle dopadlo a oni viděli, jak ta Ukrajina vypadá, najednou všichni začali mluvit o jednom a shrnuli to do jedné teze, že Ruská federace s Ukra­jinou má šanci, aby se stala znovu velmocí. Ruská federace bez Ukrajiny se stává velmocí regionálního řádu, která bude vět­šinu své energie tratit na tom, aby se za­chovala ve stávajících hranicích.

Je to názor, který asi nesdílejí úplně všichni, je formulován dosti extrémně, nicméně vy­světluje ten obrovský zájem a obrovskou energii, kterou Rusové věnují a budou vě­novat vývoji na Ukrajině a své snaze se tam prosadit. Nejde totiž jen o 20 milionů rusky hovořících občanů Ukrajiny, jde také o ruské zájmy, protože Rusové chtějí zůstat nějakým způsobem v kontaktu s Evropou a domnívají se, že ta nejlepší cesta je právě přes Ukrajinu.

Nicméně je třeba po­čítat s tím, že před ukrajinskými volbami vy­užijí všech chyb, kterých se bývalá vláda dopustila a kterých se dopustí i současná vláda, a myslím si, že nejsilnější kartou, kterou budou během zimy mít, budou roz­pory, které kupodivu nevyvolali Rusové, ale Ukrajinci, o dodávkách plynu, o platbě za tranzit plynu, o přechodu na peněžní plnění místo plnění naturálního… To je ten příběh o 8 milionech m³ plynu, které se ztratily během oranžové revoluce z pod­zemních zásobníků, což přičítali nové vládě, ač­koliv je více než pravděpodobné, že to udělala vláda stará. A pokud by došlo k tomu, že by se Rusové s Ukrajinci ne­dohodli, což je velmi pravděpodobné, tak na Ukrajině dojde buď k prudkému zdra­žení energie v průběhu zimy, anebo tam ta energie prostě nebude. A hned po zimě budou volby, takže si asi všichni dovedeme představit, jak by ty volby v takovém případě mohly dopadnout. Ale já to nepovažuji za něco zavrženíhodného, je třeba počítat s tím, že ruská zahraniční politika vždycky účinně využívala všechny nástroje, které měla k dispozici. A je chybou, že někteří ukrajinští politici, jako třeba Tymošenková, nedokážou některé věci před­vídat v několikaměsíčním před­stihu, o dlouhodobém výhledu nemluvě. Takže zřejmě dojde k tomu, že v ukrajinských parlamentních volbách bude opět velmi napjatá situace a ještě jednou se bude rozhodovat o tom, ke komu se Ukrajina přikloní, kam bude přitažena, jak to bude vypadat.

Co se pak týče Běloruska, tam je situace z mého pohledu velice zvláštní, protože to, co se občas povídá o velmi špatných vztazích Lukašenka s Putinem, je pravda. To se ukázalo několikrát, bylo několik ta­kových případů, kdy se Putin odmítl s Lukašenkem setkat. S nevolí Kremlu se také setkaly některé akce z běloruské strany, které byly namířeny proti ruským poli­ti­­kům. Na druhé straně Rusko pro svůj typ realpolitiky a pro svoji politiku vůči Bal­tům Bělorusko v této podobě potřebuje. A dá se předpokládat, že pokud bude Lu­kašenko vyměněn, tak až v situaci, kdy bude pro Rusko neúnosný. Optimističtější scénář vývoje tam zatím nevidím.