Václav Štěpánek
V očekávání představení plánu zmocněnce OSN pro vyjednávání o dalším statusu Kosova Maartiho Ahtisaariho se v Srbsku 21. ledna 2007 uskutečnily předčasné parlamentní volby. Jejich výsledky ukázaly, že se nálady srbské voličské základny od posledních taktéž předčasných voleb v roce 2003 prakticky příliš nezměnily.
Radikální blok – extremistická Srbská radikální strana spolu s postmiloševićovskou Socialistickou stranou Srbska – získal téměř třetinu hlasů, což je prakticky identický výsledek jako při volbách předchozích a představuje zřejmě jeho maximum. Nízký koaliční potenciál radikálního bloku mu však i přes jeho volební vítězství s největší pravděpodobností (i když překvapení nejsou vyloučena) neumožní vytvořit životaschopnou vládu. Procento, které radikální blok ve volbách srbské postmiloševičovské éry stabilně získává, je ovšem i ve srovnání s okolními exjugoslávskými republikami neúměrně vysoké. To se samozřejmě odráží i v míře jeho vlivu na srbské politické klima. Tvrdá a nekompromisní rétorika ohledně Kosova, malá snaha o zadržení nejžádanějšího haagského klienta Ratka Mladiće, protahování a zpochybňování procesu s vrahy premiéra Zorana Đinđiće a absence úsilí o odhalení politického pozadí této vraždy, jakož i jiných politických atentátů, celková smířlivost k extremistickým projevům, neochota vyrovnat se s tíživou minulostí, to jsou jen některé důsledky vlivu radikálů na srbskou společnost.
K dusnému politickému ovzduší ovšem nemalou měrou přispívá i politické seskupení vedené odstupujícím srbským premiérem Vojislavem Koštunicou, reprezentované Srbskou demokratickou stranou (DSS) a stranou Nové Srbsko (NS), jež bývá ne nadarmo nazýváno seskupením „národoveckým“. Tato koalice, mimořádně vnímavá a otevřená klerikálním snahám ultrakonzervativního křídla Srbské pravoslavné církve, má totiž metodou politického boje, nekompromisním slovníkem často jako vystřiženým z počátků devadesátých let minulého století, mocenskou arogancí i nesmiřitelnými postoji, v mnoha ohledech daleko blíže k srbským radikálům než k liberální demokratické opci. Ta je v současnosti reprezentovaná především Demokratickou stranou (DS) vedenou aktuálním srbským prezidentem Borisem Tadićem, hlásící se k proevropskému reformnímu kurzu, nastolenému prvním postmiloševićovským premiérem Zoranem Đinđićem. Dále pak nově do parlamentu zvolenou koalicí kolem Liberálně demokratické strany (LDS) bývalého studentského vůdce a blízkého spolupracovníka Zorana Đinđiće Čedomira Jovanoviće. Tvrdá Koštunicova kosovská rétorika také DSS na Kosovu přinesla podporu a hlasy té časti voličů, kteří dříve tradičně sympatizovali s radikálními či socialistickými stranami, zároveň ji ale připravila o přízeň části liberálněji orientovaných voličů. V rámci onoho nekonsistentního srbského demokratického bloku došlo tedy v lednových volbách k přeskupení sil a namísto DSS si volební vítězství s převahou odnesla právě Demokratická strana.
V komentářích a analýzách se často zdůrazňuje, že bez ohledu na volební úspěch radikálů získal tzv. demokratický blok (DS, koalice DSS/NS a LDS, strana G 17 Plus, vyprofilovaná z expertní nevládní ekonomické organizace, a strany národnostních menšin, jimž nový volební systém umožnil vstup do parlamentu i bez splnění pětiprocentního volebního censu, tj. Svaz vojvodinských Maďarů v čele s Józsefem Kászou, Koalice Albánců Preševské doliny vedené umírněným albánským lídrem Rizou Halimim, sandžacká koalice dr. Sulejmana Ugljanina a dvě romské strany) přesvědčivou parlamentní většinu. A to i přesto, že pětiprocentní census nepřekročilo Srbské hnutí obnovy, strana dlouholetého lídra srbské opozice a odstupujícího ministra zahraničí Vuka Draškoviće. Zapomíná se přitom na to, že v rámci tohoto bloku existují, zejména mezi jeho nejsilnějšími subjekty – DS a DSS – jen těžko překonatelné rozpory a animozity. Sestavení skutečně funkční vlády, která by pokračovala v reformním úsilí, jež se po vraždě Zorana Đinđiće nebezpečně zadrhlo, bude tedy činností velmi bolestnou, vyžadující četné kompromisy. K těm má ale především DSS jen malou vůli. Svědčí o tom i její „platforma“, jíž zahájení koaličních rozhovorů o sestavení nové vlády podmiňuje: podle ní by jednací strany měly přijmout preambuli hovořící o tom, že nová vláda Srbska musí mít na paměti především fakt, že „Kosovo je navždy nedílnou a neodcizitelnou součástí srbského území“. Ztotožnit by se měly také s mimořádně tvrdým a nekompromisním postojem k těm zemím, které by se rozhodly případnou nezávislost Kosova uznat. Je zřejmé, že každá strana, která by na tyto podmínky přistoupila, by si na krk přivázala mlýnský kámen.
Zneužívání Kosova k politickým cílům i samoizolacionismus, vyplývající z této platformy, se až příliš podobají politickým tahům Slobodana Miloševiće z posledních let jeho vlády. Je sice pravděpodobné, že z těchto vyhrocených pozic vyjednavači DSS časem ustoupí, přesto však je utvoření životaschopné a analytiky často předvídané vládní koalice mezi DSS/NS, G 17 Plus a DS, podporované stranami národnostních menšin (LDS Čedomira Jovanoviće předem vyloučila jakoukoli možnost své účasti ve vládě s DSS) vidinou vzdálenou a jen málo pravděpodobnou. A to i z toho důvodu, že si Vojislav Koštunica, ač vyšel z volebního klání až na třetím místě, nárokuje právo podržet premiérské místo. Demokratická strana jakožto vítězný subjekt v rámci demokratického bloku je naopak podobně rozhodná v tom, že Koštunica premiérem být nesmí. Za předsedu vlády prosazuje bývalého úspěšného ministra financí ve vládě Zorana Đinđiće Božidara Đeliće, jenž je opět prakticky nepřijatelný pro DSS.
Situace na srbské politické scéně po volbách tedy vypadá téměř beznadějně. Z hlediska současně probíhajících závěrečných jednání o konečném statusu Kosova jsou však možné i jiné politické kalkuly než pouhé mezistranické animozity. Již samotný termín voleb byl totiž vypsán s jen těžko skrývaným cílem, a to z důvodů předvolebního boje a z něj vyplývající politické nestability pokud možno co nejvíce oddálit představení Ahtisaariho plánu. Tento kalkul, na němž se shodla v podstatě většina srbské politické scény, také prakticky vyšel – plán byl představen až deset dní po volbách, zatímco původní termín počítal s listopadem, nejpozději s prosincem roku 2006 – byť není zcela zřejmé, čemu toto oddalování vlastně prospělo. Žádný z rozhodujících srbských politických aktérů, s výjimkou osobností seskupených kolem LDS, které ovšem zatím nejsou relevantními politickými činiteli, však nechce být tím, s jehož jménem by byla spojena (předpokládaná) definitivní ztráta Kosova. Vzhledem k tomu mohou být těžká jednání o sestavení vlády a jejich případný neúspěch ústící v nové volby tou záchranou, jež by stávající politickou elitu odpovědnosti za případnou ztrátu Kosova zbavila. S vynesení návrhu o konečném statusu Kosova a s následným rozhodováním v Radě bezpečnosti OSN se totiž počítá v nejbližších měsících, nejpozději pak do konce června. A do té doby by v případě opakovaných voleb Srbsko svou legitimní politickou reprezentaci rozhodně nemělo.
V tom, že Kosovo je třeba „teritoriálně“ zachovat uvnitř srbských hranic, se s výjimkou LDP vzácně shodují všechny srbské strany. A cílem i demokratických stran je prakticky tuto jednotu zachovat a tak zajistit, aby na případné ztrátě Kosova nesli svůj díl všichni, a nemohli z ní politicky profitovat. Tím je ale zejména DS dovedena do nepříjemné situace. V důsledku této snahy byla nucena i ona přijmout tvrdý, agresivní postoj, který ve skutečnosti není jejím přesvědčením, a začala dělat neprincipiální kompromisy vůči své politické linii. Jejich nejvýraznějším výstupem byla podpora podzimního referenda o přijetí nové nepovedené ústavy, jejíž preambule byla zcela v duchu aktuálního politického utilitarismu zaměřena na Kosovo a samotné Srbsko v ní bylo, v rozporu s evropským občanským pojetím, definováno jako stát „srbského národa a ostatních občanů“. Strach z nepřízně voličů a z toho plynoucí vyhýbání se odpovědnosti za nadcházející politický vývoj ovšem může být pro další politické směřování Srbska velice zhoubný. Navíc je jen těžko pochopitelný, neboť liberálně orientovaní voliči jistě nezačnou v případě neúspěšného jednání o Kosovu volit radikální blok. I výzkumy veřejného mínění a téměř padesátiprocentní neúčast voličů na referendu o přijetí nové ústavy jasně ukazují, že pro značnou část srbské populace je ztráta Kosova přijatelnější než dramatické zaostávání a ekonomické ztráty v důsledku zpožďujících se hospodářských reforem. Stejně tak nepřijatelné je i zablokování či přinejmenším výrazné zpoždění přístupových jednání s EU, k němuž by v důsledku znedůvěryhodnění srbské politické reprezentace došlo. Kosovo přitom pro Srbsko prakticky ztratil v roce 1999 Slobodan Milošević. Je pozoruhodné, že tento nesporný fakt v současné kampani za zachování Kosova v rámci Srbska nikdo nepřipomíná. Srbská politická reprezentace by přitom mohla, při vědomí a zdůrazňování této skutečnosti, celou kosovskou záležitost obrátit ve prospěch svůj i samotných kosovských Srbů!
Plán Maartiho Ahtisaariho obsahuje články, které v podstatě předjímají kosovskou svrchovanost a mohou být vykládány jako atributy suverenity – předpokládá se kosovská hymna, erb, vlajka, ústava (s výjimkou hymny to vše ovšem Kosovo mělo i v dobách, kdy bylo autonomní oblastí v rámci SFRJ), možnost uzavírat mezinárodní smlouvy a být členem mezinárodních organizací včetně finančních. Zároveň se však více než 70 % plánu zabývá postavením a ochranou menšin, decentralizací, ochranou srbského kulturního i duchovního dědictví a lidskými právy. Kosovští Srbové v plánu získávají možnost obsazovat místa policejních náčelníků v srbských okresech, možnost sdružování těchto okresů, možnost stálé spolupráce a financování jejich potřeb ze Srbska atd. Nejlepší způsob pokračování v jednání o Ahtisaariho plánu by tedy byl ten, jímž by se úsilí srbských vyjednávačů soustředilo na zabezpečení, rozšíření a prohloubení těchto principů a zabezpečení takových opatření, která by musela být splněna před tím, než mezinárodní civilní představitel na Kosovu odejde a předá svá zmocnění plně do rukou kosovské vlády.
Šance, že by ale srbská delegace vyšla tímto směrem, jsou minimální. Srbské politiky, rozhodnuté „zachránit“ Kosovo za každou cenu a spoléhající na ruské veto v Radě bezpečnosti OSN na každý návrh kosovské samostatnosti, tak Slobodan Milošević řídí i z hrobu. Výsledky jejich politiky ovšem budou, obávám se, se vší pravděpodobností také miloševičovské: Kosovo bude definitivně ztraceno, podmínky a konečná doporučení Ahtisaariho plánu budou pro kosovské Srby daleko méně příznivé než by tomu bylo v případě konstruktivních jednání a politicky destabilizované Srbsko, bez silné a stabilní vlády, na hony vzdálené EU, zaplaví nová vlna frustrovaných kosovských uprchlíků…
psáno 22. února 2007