Radka Bzonková
Základy pracovních táborů a nápravných zařízení, které ve své vrcholné fázi tvořily systém GULAGu, byly položeny krátce po bolševické revoluci, v létě 1918. Již tehdy totiž vznikly první koncentrační tábory, které spadaly pod sovětské ministerstvo vnitra a byly určeny politickým oponentům nového režimu. Tuto koncepci rozpracoval v roce 1919 šéf NKVD Felix Dzeržinskij, když trval na využití všech vězňů k fyzické práci. Ve stejném roce se také koncentrační tábory přejmenovaly na tábory nucených prací. Pokusným místem, v němž se přecházelo z režimu koncentračního na pracovní, byl lágr na Solověckých ostrovech v Bílém moři. Mezi čistě pracovní tábory pak patřil systém bělomořsko-baltských (na severním cípu evropské části Ruska), bajkalsko-amurských (ve východní části Sibiře) či kolymských (severozápadní část Sibiře) nápravně pracovních táborů. Od roku 1930 se pro tento typ táborů začala používat zkratka GULAG.
V lednu 1934, tedy před vlnou nejrozsáhlejších represí, se v táborech nacházelo asi půl miliónu lidí. Ti měli na přelomu dvacátých a třicátých let dokázat vedení Sovětského svazu, že jejich práce v lágrech přináší státu ekonomické výhody. Demonstrativní stavbou se stal v roce 1931-1933 Bělomořsko-baltský kanál. Stavba byla započata bez technického plánu a kanál nemohl být nikdy uveden do provozu, protože byl příliš mělký a neustále se zanášel jílem. Místo však navštívily desítky předních sovětských spisovatelů, fotografů a umělců, kteří pak nadšeně líčili technický rozvoj mladé republiky. Na této stavbě pracovali vězni v nesnesitelných podmínkách mokra, chladu, se sníženým přídělem jídla a bez základní zdravotní pomoci. Umírali v průměru po dvou až třech měsících práce.
Nicméně systém se ukázal jako ekonomicky výhodný – v roce 1940 už tábory zabezpečovaly několik odvětví sovětského průmyslu: metalurgický, těžbu dřeva a stavitelství. Právě vězňové postavili nová města na Sibiři a v severních oblastech Ruska, jako například Norilsk, Magadan, Nachodka, Bratsk, Vorkuta aj.
Mezi trestanci se nacházely ženy i muži. Pracovat museli všichni bez rozdílu, ženy stejně jako muži kácely stromy, dobývaly uhlí, pracovaly v dolech apod. Při hledání „vnitřního nepřítele“ se do mašinérie pracovních táborů dostávaly nejrůznější typy lidí – základ tvořili zloději a zlodějky, určité procento vrahů a gangsterů. Ti se měli v lágrech většinou lépe – znali dobře prostředí, v němž se nacházeli, většinou si to uměli zařídit tak, aby těžce nepracovali a šikanovali ostatní trestance. Hierarchie platila i v lágrových barácích – političtí vězni se nacházeli na nejnižším stupni tohoto „společenského žebříčku“. Většinou také tvrdě pracovali, a nejvíce umírali. V tomto smyslu nebyl mezi ženskými a mužskými baráky rozdíl.
Celkově však bylo postavení žen v lágru složitější. Kromě vyhladovění je víc ohrožovala špína. Nemožnost dodržovat základní hygienická pravidla je odsuzovala k nejrůznějším zánětům, z nichž se neměly šanci uzdravit. Kvůli příliš těžké práci se jim často deformovaly vnitřní orgány, což v lágrových podmínkách znamenalo neodvratnou smrt. Nehledě na jejich zbídačenost jim neustále hrozilo sexuální zneužití ze strany bachařů nebo kriminálníků. Ti měli ve zvyku hrát karty o majetek (peníze v lágrech nebyly), když nebyl majetek, hráli o některého z vězňů (častěji o některou vězenkyni). Před tímto rozsudkem pro nic netušící oběť většinou nebylo úniku. Čekalo ji znásilnění (často hromadné), které často končilo smrtí. „Muži hromadně znásilňovali ženu pod velením „výpravčího“, který čas od času máchnul rukou a zakřičel: „Další kůň!“ Na povel „Končíme!“ se muž z ženy svalil a neochotně ustoupil místo dalšímu, který už stál v pohlavní hotovosti vedle.“ Tak popisuje tehdejší praktiky Jelena Glinková a pokračuje: „Mrtvé ženy odtahovali za nohy blíž k východu a skládali je na hromadu u dveří. Živé ženy zkoušeli křísit: polévali je studenou vodou. V mžiku se u nich tvořila zase řada. Pokud vím, za hromadné znásilňování nebyl nikdy nikdo odsouzen. Ani ti, co znásilňovali, ani ti, co jim pomáhali – třeba vojáci, kteří hlídkovali venku nedaleko dveří…“1
V těchto hrůzných a nepředstavitelných podmínkách se nacházeli lidé, kteří našli duchovní sílu povznést se nad všudypřítomnou smrt a přemýšlet i nad jinými věcmi, než bylo jídlo a spánek. Až nepochopitelně na nás dnes působí vzpomínky Zoji Marčenkové, která vzpomíná na setkání s Jevgenijí Ginzburgovou ve vladivostockém přeskupovacím lágru: „Žeňa Ginzburgová seděla na horních pryčnách, vyhublá, s ohromnýma očima. Sotva se držela na nohou. O lágru jsme nemluvily. Přednášela nám verše. Recitovala Bloka, Achmatovovou… nejrůznější autory i vlastní básně. Já jsem si z jejích básní zapamatovala spojení slov „třpytivý akvamarín“, týkalo se dlouhé cesty po otevřeném moři. Zase se dělo to, co před tím: všechno kolem zmizelo. Příděly chleba, příšerné mundúry, otřískaný barák, ve kterém jsme seděly. Byli jsme jedno ucho. My jsme sály poezii. Rozumíte mi? Najednou v nás vzniknul pocit, že máme něco nejasného, ale jistého, co z nás nemůžou vybít ani přídělem, ani karcerem, ničím.“2
Do prostředí lágrů se dostávali lidé, kteří byli zvyklí žít duchovně. A nemínili se tohoto bohatství vzdát ani v mimořádně těžkých podmínkách. Mnoho z nich začalo psát už ve vězení poezii. Slovo „psát“ musíme chápat obrazně – vždyť ani ve vězení, ani v lágrech nebylo povoleno vlastnit tužku a papír. Tito lidé tvořili v duchu, tak, aby to ostatní netušili, ve chvílích těžké práce nebo v nápravných karcerech, na samotkách… Důvodů bylo několik: prostor literatury a poezie jim dával pocit úniku do jiného prostoru, společné předčítání veršů dodávalo zúčastněným pocit sounáležitosti, rodila se přátelství. Velká část autorů měla důvody politické: Jelena Vladimirovová napsala poému s názvem Kolyma, která obsahuje na čtyři tisíce veršů: chtěla v ní zachytit to, čím prošla, co v zajetí pochopila a jak vidí po zkušenosti s lágry sovětskou historii. Tato žena se vrátila po amnestii v roce 1954 ze zajetí a již v roce 1956 poslala zmíněnou poému vedení komunistické strany a osobně Nikitovi Chruščovovi. Alexandr Solženicyn po roce 1956 začal objíždět bývalé vězně a skládat svou nejznámější knihu Souostroví GULAG. Těmto autorům šlo o dokumentaci nelidského systému, o jeho usvědčení z páchaného zla, o nové přepsání historie.
Existují i typy „lágrových“ autorů, kteří se snaží zaznamenat především svou vlastní cestu skrze dějiny i každodennost lágru. Mezi nejvýraznější postavy patří básnířka Anna Barkovová a autorka dvanácti „Sešitů“ Jevfrosiňa Kersnovská. Barkovová se vyděluje kvalitou své poezie a Kersnovská způsobem, jakým zaznamenala své paměti. Zanechala nám totiž dvanáct sešitů lágrového komiksu. Sešity vznikly po jejím návratu z tábora nucených prací, na přání její matky. Ta si stále stěžovala, že si neumí všechny příběhy, které jí dcera vyprávěla, poskládat dohromady a požádala ji, aby je chronologicky sepsala. Kersnovská tedy na začátku 60. let vzala čistý sešit a do něj postupně vepsala a nakreslila celý svůj život. Narodila se v Oděse v roce 1907, odkud se z politických důvodů v roce 1919 s celou rodinou přestěhovala do jejich venkovského domu v Besarábii (tehdejším Rumunsku). Jevfrosiňa Kersnovská řádně ukončila gymnázium, znala šest cizích jazyků, vyšší vzdělání ve Francii však odmítla, protože se chtěla stát veterinářkou na jejich vlastním statku a okolí. Od roku 1919 proto se svou matkou v Besarábii budovala a rozšiřovala své „vzorové hospodářství“. V roce 1940 oblast obsadil Sovětský svaz a začaly zde platit sovětské zákony. Pro rodinu Kersnovských to znamenalo vyvlastnění statku i domu, zatčení, vyhnanství a hledání jakékoliv práce, která by stačila k obživě. Zatímco matka se přestěhovala do Rumunska, Jevfrosiňa musela na nátlak NKVD požádat o sovětský pas, který ji hned v roce 1941 dovedl k výslechům a odsouzení k „doživotnímu vyhnanství“. Přihlásila se na nejtěžší práce – kácení lesa v sibiřské vesničce Sujga a vydala se spolu se stovkami dalších na několikatýdenní cestu ve vagónech pro dobytek.
Čechoslováci v GulaguVe vyhnanství ji kromě těžké fyzické práce čekal hlad. Mnoho stránek ve vzpomínkách Kersnovské je věnováno dětem, jejich hladovění a umírání. V zimě však nastoupil hlad, který zdolával i ty nejsilnější. Kromě toho začala v roce 1941 válka a situace v pracovních táborech i ve vyhnaneckých kolchozech se ještě zhoršila. Zmenšovaly se příděly jídla (Kersnovská v té době hledala staré psí kosti, které rozbíjela a vyjídala), od vězňů se vyžadovalo víc práce pod oficiálním heslem: Dva vězni splní tři normy!, což bylo zneužíváno až k hranici smrti. Kersnovská se v té době dostala do problémů. Dovolila si totiž oponovat vedoucímu brigády Chochrinovi, vystoupila na jedné schůzi na tribunu a označila jeho příkazy za nesmyslné. Její postavení v táboře se tak během několika minut nesmírně zhoršilo: nejen že z hlediska místních bachařů klesla mezi nejpodřadnější členy tábora, ale „osvětový pracovník“ Chochrin na ni napsal udání vyšším instancím – hrozil jí proto soud a v lepším případě nápravně-pracovní lágr, v horším – smrt. Nehledě na třeskutou sibiřskou zimu se v únoru 1942 rozhodla, že uteče.
Vezmeme-li v úvahu sibiřskou rozlehlost, nebylo kam utíkat. Kersnovská se vydala na dlouhou a strastiplnou pouť, od února do konce srpna 1942 prošla 1500 kilometrů tundrou. Její obrázky o tomto období jsou přeplněny symbolikou smrti. Smrt je znázorněna jako kostlivec s kosou nad schoulenou spící Jevfrosiňou ve sněhu, roztahuje své bílé roucho nad hrdinkou, klopýtající přes černé kořeny vyvrácených stromů, smrt je ve vyzáblém obličeji, který připomíná spíše vyprázdněnou nádobu pro příliš velké oči. Hrdinka vypravuje o náhodných setkáních s tuláky, se sibiřskými vesničany, kreslí rozpadlé a opuštěné vesnice, líčí setkání s rodáky z Besarábie, kteří u ní pracovali v hospodářství, a kteří jí v Sibiři poskytli základní pomoc: dali jí najíst a zbavili ji vší.
Právě po tomto setkání se v Kersnovské znovu probudil hospodářský duch. Když procházela kolem kolchozu „Puť Lenina“ (Cesta Lenina), uviděla, že se u ohrady válí velký francouzský klíč. Nedalo jí to, a přestože se během své dlouhé cesty uchylovala k lidem jen velmi zřídka, šla klíč odevzdat, aby se potřebné nářadí náhodou neztratilo. V kolchoze ji zadrželi jako zlodějku a předali do rukou policie. Vyjasnilo se, že uprchla z místa vyhnanství a čekal ji půlrok tvrdých výslechů. Od podzimu 1942 do března 1943 se na nočních výsleších snažilo NKVD zlomit Jevfrosiňu k přiznání, ta však tvrdohlavě všechna odvinění odmítala, a nepodepsala ani závěrečný rozsudek smrti za špionáž. S jedním vyšetřovatelem se dokonce po jeho fyzickém útoku poprala a ten ji málem na místě zastřelil – do jejich rvačky v poslední chvíli vběhnul příslušník policie.
Ve vězení, ve kterém Kersnovská čekala na vykonání rozsudku trestu smrti, překvapila bachaře. Odmítla napsat žádost o milost. Dezorientovaní bachaři jí donesli čistý papír ještě jednou. Ona na něj v mžiku napsala: „Žádat spravedlnost – nemohu; prosit o milost – nechci.“ Nikdo dodnes neví proč, ale na základě tohoto vyjádření jí byl trest smrti změněn na deset let pracovních táborů. V nich si vybírala vždy ty nejtěžší práce, v roce 1944 požádala o přeložení do sibiřského Norilska, kde pak třináct let, do roku 1957, pracovala v dolech. Rok 1957 se pro ni stal přelomový. Po patnácti letech se dozvěděla, že její maminka žije. O rok později se s ní, díky rehabilitacím vězňů po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 a destalinizaci společnosti, setkala v Oděse. Se svojí matkou pak žila do její smrti v roce 1964 v malém domečku v Jesentuchách. Jevfrosiňa Kersnovská zemřela v roce 1992.
V kreslených a vyprávěných vzpomínkách této výjimečné ženy zaznívá neutuchající energie a síla žít, stejně tak jako víra v cosi dobrého. To jistě souvisí s celoživotním křesťanským přesvědčením Kersnovské. Byla silně věřícím člověkem, odmítala však pasivní přijímání událostí, považovala se za aktivní křesťanku: když viděla nespravedlnost, nedalo jí to a musela reagovat. Buď slovem, jak tomu bylo ve vyhnanství, v její rozepři s velitelem brigády; popřípadě okamžitou pomocí, když například vynášela na desetiminutové „vycházky“ své nemohoucí spoluvězeňkyně; či fyzicky a pěstmi, ve chvíli kdy někdo fyzicky napadl ji nebo někoho blízkého. V podstatě jí za všechno výše jmenované hrozila smrt. Ona na to ale nedbala. Svůj životní postoj shrnula ve svém posledním interview, když se jí ptali, jak je možné, že přežila lágr: „Je to tím, že jsem se nikdy nesnažila dostat k lehké práci. Naopak: Dejte mi hned tu nejtěžší. A taky jsem chtěla hlavou rozbít zeď. A to je vlastně správně.“
Kromě nesmírně zajímavé formy sešitových komiksů plných vzpomínek z vyhnanství a pracovních táborů nám tak Kersnovská zanechala ještě svědectví o duši, o kráse a lidství, které existují i v těch nejtěžších a nejnesnesitelnějších podmínkách.