Jakub Hloušek
Naše boží muka a smírčí kameny, arménské chačkary, irské křížové stély, bretaňské kalvárie, bosenské stećky. Ačkoli pocházejí z různých stran křesťanského světa a byť pravé příčiny jejich vzniku mohou být rozdílné, v mnoha rysech se shodují. Představují autentické doklady lidové zbožnosti. Jsou opředeny závojem mýtů, spojuje je společný materiál – prostý kámen. A také skutečnost, že je převážně zhotovili anonymní venkovští autoři. Patří mezi ně i „krajputaši“, pozoruhodné památníky z jihozápadního Srbska.
Náhrobky bez nebožtíků
Svým způsobem se řadí mezi evropské unikáty. Jedná se totiž o kenotafy, tedy symbolické náhrobky pro zemřelého, jehož tělo je nezvěstné, a nebo bylo pohřbeno jinde. V původním smyslu se krajputaši výhradně vztahují k válečným obětem. Etnografové doposud nezodpověděli všechny otazníky, které se kolem nich točí. Třeba, proč byly budovány zásadně mimo areály stávajících hřbitovů. Trošku může napovědět výraz „krajputaš“ – lze jej přeložit i jako „někdo, kdo stojí u cesty“. A opravdu, nejčastěji se vyskytují kolem komunikací a křižovatek cest. Někdy samostatně, jindy po dvou, dosti pravidelně ale v mnohočetných skupinách, připomínajících nekropole.
Obydlí duší
Traduje se, že představují místo, kam nebožtíkova duše po čtyřicetidenním bloudění přesídlí a najde svůj klid. Že by se pod slupkou zdejšího pravoslaví skrývaly pohanské obyčeje? Možná z tohoto důvodu jsou později vztyčovány i tam, kde došlo k tragické události, ať již třeba k sebevraždě či události způsobené přírodním živlem, což je přibližuje našim smírčím kamenům.
Krajputaši vycházejí vnější výzdobou z místního pojetí skutečných náhrobních kamenů. Avšak původní inspiraci lze hledat ve stećcích, zvláštních a tajemnem opředených, náhrobcích z časů středověkého bosenského království – i když pravé kořeny mohou tkvět ještě hlouběji v minulosti. Právě proto krajputaše najdeme výhradně na území jihozápadního a západního Srbska, okolo měst Kraljevo, Čačak, Ivanjica, Užice (kam jistou dobu také směřoval migrační proud z Bosny a Hercegoviny) a dílem i v přilehlých oblastech východní Bosny. První se začínají objevovat okolo poloviny 19. století, hlavní rozmach přichází po srbsko-tureckých válkách (1876 – 1877), vrcholí v souvislosti s balkánskými válkami a končí po první světové válce.
Posmrtná vojenská přehlídka
Čelní stranu pomníku často tvoří reliéf dotyčného vojáka. Samozřejmě v životní velikosti, oděného do parádní uniformy, s plnou zbrojí a stužkami vyznamenání. Kolem figury se příležitostně objevují další zbraně – nůž, šavle, atd. Pochopitelně nechybějí křesťanské symboly. Podobizna i okolní epitafy bývají zvýrazněny polychromií, užívá se pestrých odstínů, mezi kterými mnohdy vévodí barvy srbské trikolóry: bílá, červená a modrá. Když pozoruji jednotlivé obrysy těl, nemohu se obránit pocitu, že přede mnou stojí nastoupená jednotka z onoho světa. V pozoru, se strnulými obličeji. Ornamentika boků a zadní strany, se skládá z lidových motivů – květin, vinných hroznů, ptáčků … Zakončení většinou nese tvar střechy. Jako u reálného příbytku. Novější mívají kolem své patky stylizované zdobné výklenky pro umístění svíce. Však patřilo ke zvyku, že pocestní, z úcty k zesnulému a jeho bojovým zásluhám, na památku zapalovali svíčku, případně zanechali na kamenné desce drobnou minci, cigaretu či třeba jablko.
Osudy vytesané do kamene
Stačí se jen zastavit a pohlédnout na němé pomníky. Každý v sobě tají příběh: „… památka Mihaila Petroviće z Mrsaće, válečníka a svobodníka, řádného mužstva 4. čety, 3. bataliónu, 19. pěšího pluku. Milý syn a vážený bratr Mihailo se dožil 22 let a jako rytířský junák, mstitel Kosova, statečně bojoval proti Bulharům, bránil vlajku a otčinu, zemřel při Merđezu u Malého Trnova 8. července r. 1913, Bůh nechť jeho duši odpustí …“ Kromě stylizované podoby zemřelého obsahuje lícní strana identifikační údaje, glorifikuje jeho válečné hrdinství, současně ovšem též prosí boha o vlídné přijetí duše na onom světě. Boční strany již většinou neoplývají strohou statistikou, zde nastupuje tvrdá realita a nahromaděný smutek nad ztrátou milovaného blízkého. Z emotivních veršů se do okolní krajiny nese žal, stesk i hrdost: „… studená ústa rozesmátá a zapadlé rusé vlasy, černé oči zavřené. A pod nimi rozlila se louže krve sražené. Dotknuv se chladné hrudi. Srdce pláče, cožpak jsi zemřel, bratře Mišo, ach junáku, náš rytíři (…) tento památník nechala vystavět truchlící matka Jovanka a sestra Stanojla…“ Ano, nedílným zakončením bývá jméno pozůstalého příbuzného, z jehož vůle byl krajputaš vytvořen.
„Stezkou krajputašů“
Z Kraljeva se vydáváme do blízkého Čačku. Nejedeme po magistrále, nýbrž bývalou hlavní silnicí, dnes spoře využívanou. Za okny venkovská krajina: skromné usedlosti, lány kukuřice, ovocné sady, pastviny. Oblast, kterou hmotné bohatství poněkud minulo – novou fasádou září hlavně pravoslavné kostely. Poblíž jednoho z nich spatřuji bezmála dvacítku krajputašů. Poznamenávám si jméno dědiny – Samaila. Postupně se objevují další. Některé zcela zarostlé, poznamenané věkem s takřka neznatelnými reliéfy, povalené … Tyčí se z příkopů vedle silnice, u kostelních zdí i na zahradách, občas slouží místní omladině jako fotbalové branky. I přes letitou patinu jsou na mnohých dobře znatelné zbytky barev. Dalšího dne se vydávám na odpolední výlet do Samaily. Zdejší skupinka krajputašů je v poměrně slušném stavu, nicméně konzervace povrchu (méně odolné části jsou opadané) a znovuobnovení nátěrů by rozhodně nebylo od věci. Nedávno byla zastřešena, což sice omezuje snahu o atraktivní autentický snímek, na druhou stranu však chrání pomníky před negativním působením povětrnostních vlivů.
Další významné lokality se nacházejí např. poblíž Guče a Ivanjice (Palibrčki grob).