Daniel Putík
Na Primorském prospektu, naproti můstku, po němž se z Vyborské strany přechází na Jelaginův ostrov, stojí ve stínu stromů podivuhodná stavba: zvláštně načervenalý dům není ničím menším než prvním buddhistickým chrámem v Evropě. Vstoupíme na dvorek a nestačíme se divit: před svatyní stojí tibetské modlitební mlýnky, na schodišti klábosí burjatští mniši. Nejsou to brýlatí mladíci z bohatých rodin znudění západní civilizací; stojíme před nejsevernějším dacanem, burjatským buddhistickým klášterem, na světě. Kde se tady, na březích Velké Něvky vzal?
Dalajláma, car, Lenin…
Pro dějiny buddhistické komunity v Rusku je zcela zásadní postava burjatského lámy učence Agvana Doržijeva (1854 – 1938). Roku 1888 dosáhl Doržiev – absolvent filosofické školy Gomang v klášteře Drepung u Lhasy – jako první Mongol akademického titulu lharampy. Byl jmenován vychovatelem mladého 13. dalajlámy, Thubtäna Gjamccha (1876–1933). V srdci tibetského státu vedl Doržiev proruskou (čti: protibritskou) politickou frakci. Roku 1898 se pak jako osobní vyslanec dalajlámy poprvé vydal do hlavního města carské říše, považované v jistých kruzích v Tibetu za bájnou „Severní Šambalu“. V Petrohradě se Doržijev setkal nejen s carem Mikulášem II. (absolvoval u něj několik osobních audiencí), ale i s rychle rostoucí komunitou Mongolů (Kalmyků a Burjatů), hlásících se k sektě žlutých čepic (Gelugpa) tibetského buddhismu. Ti se dosud k modlitbám scházeli pouze v soukromých prostorách. Doržijev soudil, že pro pozvednutí prestiže buddhistické komunity je zapotřebí zřídit důstojný svatostánek a zakoupil proto i pozemek v blízkosti Staré Děrevně. Chrám neměl být v severních částech hlavního města jedinou provokativní duchovní stavbou: na Petrohradské straně, na dohled od Petropavlovské pevnosti, vyrostla počátkem století i mešita podle vzoru samarkandské Bibi Hanim, stavba, jíž se co nádhery v Benátkách severu sotva která vyrovná.
Náklady odhadoval Doržijev na zhruba 90000 rublů; z toho třetinu uhradil sám, 50000 rubly přispěl 13. dalajláma, zbytek byl vybrán mezi Kalmyky a Burjaty z celého Ruska. Částkou nikoli zanedbatelnou přispěl i carův tibetský lékař Pjotr Badmajev, jako pokřtěný však zůstal jen „anonymním“ dárcem. Se stavbou podle projektu architekta Baranovského se začalo v roce 1909; dělníci z jaroslavlské oblasti neměli nejmenšího tušení, na jaké budově to vlastně pracují. Roku 1911 převzal dohled nad pracemi baltskoněmecký architekt Berzen. Záhy se ukázalo, že se výstavba proti vyslancovým plánům až dvakrát prodraží; Doržijev tedy o finanční příspěvek požádal mongolskou vládu. 21. února 1913 se pak v dosud nevyzdobené svatyni mohly konat první bohoslužby ke třistému výročí panování Romanovců. Svatyně byla vyzdobena ruskými i tibetskými vlajkami; slavnosti se účastnil i mongolský vyslanec kníže Dajcin-van Chanda-Dorži a vrchí láma zabajkalské oblasti Bandida Chambo-lama Daši Dorži Itigalov.
Od prvních měsíců byla představa nemonoteistického chrámu v srdci monarchie trnem v oku krajně pravicovým a reakčním pravoslavným silám. Síru dštil černosotněnský tisk, archimandrita Varlaam pak sepsal pamflet, v němž varoval před „vzpourou starého hada, draka proti Kristu“ a stavbu „modloslužebné pagody“ neváhal označit za předzvěst příchodu Antikrista. Doržijev a jiní petrohradští buddhisté dostávali poštou zakleté amulety a byliny. K žalování nezůstaly hluché ani úřady – tak musely být chrámové dveře z pozlaceného bronzu nahrazeny dřevěnými. Buddhistům nebylo dovoleno ani postavit kolem chrámu klášterní komplex, jaký se objevuje u všech burjatských dacanů. Petrohradský chrám tak zůstal anomálií – nebyl klášterní institucí, pouze modlitebnou.
Zevnitř však byla budova z finské žuly stále krásnější. Tak v červnu 1914 přibyly darem od siamského krále Rámy VI. sochy sedícího Šakjámuni Buddhy a stojícího bódhisattvy Maitréji. Největším skvostem byla však 2,75 metru zvící alabastrová socha Buddhy dovezená z Číny. Ve druhém válečném roce přibyly na průčelí magické ochranné disky toli, kolo dharmy (churde) s dvojící stojících gazel a na střechu pak gjalceny (cylindrické ornamenty, symboly vítězného šíření buddhistické nauky) a čtyřmetrová gandžíra. Na hlavní jižní sál navazuje severní část s ochrannou kaplí (gonkanem) v 1. patře. Překrásná secesní vitrážová okna se symboly štěstí navrhoval prý sám Nikolaj Roehrich.
10. srpna 1915 pak Doržijev chrám, nazvaný Pramen posvátného učení Buddhy všeslitovného, oficiálně vysvětil. Únorovou revoluci petrohradští buddhisté přivítali jako osvobození od carského režimu s jeho bigotní netolerantností vůči nepravoslavným etnikům. Roku 1918 si Doržijev dokonce mohl dovolit pronájem dvoupatrové ubytovny v blízkosti chrámu; mělo tak být postaráno o buddhistické poutníky, jimž chrám nenabízel možnost přespání. O nedlouho později uprchl z Petrohradu před cholerou i s penězi vybranými od věřících na plánované rozšíření chrámu o krematorium. Byl zatčen a v poměrech občanské války ho za zastřelení kvůli údajným zpronevěrám zachránila jen intervence ruských orientalistů. Smutně se válka projevila i na samotné svatyni. Vojáci Rudé armády, kteří chrám obsadili, zničili vzácnou knihovnu s tibetskými posvátnými spisy, které posloužily jako toaletní, v lepším případě pak cigaretový papír. Zničeno bylo vnitřní vybavení svatostánku i Doržijevův osobní archiv s unikátními dokumenty ke vztahům Tibetu k Británii, Rusku a Číně. Doržijev jako neoficiální zástupce Tibetu v RSFSR se roku 1920 z Petrohradu proti chování vojáků ostře ohradil nótou určenou lidovému komisariátu zahraničních věcí. Narkominděl přispěl na rekonstrukci chrámu, který se po nuceném odchodu vojáků stal sídlem (nadále jen neoficiálního) tibetského diplomatického zastoupení v Rusku; roku 1922 se zde usadilo i zastoupení „revolučního“ Mongolska.
Doržijev, osobní přítel Lenina, inicioval roku 1922 vznik Nové lámaistické církve. Ta vycházela z „obrodného“ hnutí, jehož podstatou bylo přizbůsobení sovětské realitě. Buddhistická doktrína byla podle Doržijeva „do značné míry slučitelná se současnou komunistickou tradicí“. To ostatně odpovídalo i situaci v Mongolsku, v jehož čele zůstával i po „socialistické revoluci“ v roce 1922 „živý Buddha“. Roku 1924 převzala leningradský dacan Mongolská akademická rada, která se v hlavním městě revoluce starala o kalmycké, burjatské, tuvinské, mongolské i tibetské studenty. Rada jmenovala Doržijeva – nyní vlastně mongolského občana Agvandorže – svým zástupcem v Leningradě. Od roku 1926 platila buddhistická oáza na Velké Něvce za společný majetek Tibetu a Mongolska.
Novočerkasský masakr 1962…a bohužel i Stalin
Roku 1930 se leningradská tibetsko-mongolská enkláva stala útočištěm pro mnichy z kalmyckých a burjatských dacanů, ničených během kolektivizace jako údajné bašty přívrženců starého režimu. Rok 1933 znamenal konec pravidelných buddhistických bohoslužeb v Leningradě. Jednou z posledních byla smuteční modlitba za zesnulého 13. dalajlámu. Stalinský teror pak znamenal definitivní zničení buddhistického života. V květnu 1935 začalo zatýkání lámů; roku 1937 následovali i orientalisté. Ve stejném roce byla zavřena tibeto-mongolská mise v Leningradě; v jejím sídle se usadilo tělovýchovné středisko Svazu stavebních dělníků. Agvan Doržijev odcestoval ještě v lednu 1937 do rodného Burjatska, kde byl v listopadu téhož roku zatčen. Byl obviněn z velezrady, přípravy ozbrojeného povstání k obsazení části sovětského území, teroristických a podvratných aktivit a konečně z pokusu o vytvoření kontrarevoluční panmongolské špionážní organizace s cílem svrhnout sovětskou moc. Čyřiaosmdesátiletý Doržiev přešel po několika dnech ve vězení do konečné nirvány.
Část vybavení chrámu byla převezena do Muzea ateismu v Kazaňském chrámu. Transport bohužel nepřežila obří socha Buddhy, která spadla z vozu a roztříštila se na kusy. Úlomky dnes leží na dně jednoho z rybníků na Jelaginově ostrově… Za sovětsko-finské „zimní“ války převzala chrám po dvaceti letech opět Rudá armáda; svatyně se změnila v radiostanici a zůstala jí i v letech Velké vlastenecké války a blokády Leningradu, kdy prostředkovala jediné stálé spojení trpícího města se světem. Podle pamětníků sloužil její sklep za války výrobě ručních granátů.
Od kulturní památky k duchovnímu centru
Roku 1960 získala chrám do dlouhodobého pronájmu leningradská pobočka sovětské Akademie věd, která jej svěřila Zoologickému ústavu. Koncem 60. let vzbudilo odpor, když posvátný prostor posloužil k pitvě slona afrického z rižské ZOO. V listopadu 1968 byl svatostánek prohlášen „architektonickou památkou místního významu“.
Gorbačovova glasnosť znamenala i pro leningradské buddhisty novou naději. V září 1986 si bývalý lámaistický chrám během své návštěvy Sovětského svazu prohlédl 14. dalajláma; o tři roky později byla pak po více než půl století pronásledování opět registrována leningradská buddhistická komunita. Ta pak v červenci 1990 z rozhodnutí výkonného výboru leningradského městského sovětu převzala i nejvýznačnější symbol svého kulturního dědictví. Na podzim následovalo znovuvysvěcení za účasti předních duchovních představitelů tibetského exilu; slavnosti se účastnily stovky věřících. Opatem leningradského dacanu, pojmenovaného „Kuncečojnej“, se na sklonku roku 1990 stal Tenzin Khetsun (Samajev). Existence dacanu s několika desítkami lámů je pro cizího návštěvníka fascinujícím zážitkem; doufejme jen, že po 53 letech umlčení se klášterní komunita nestane obětí invaze německých autokarů.