Michal Przybylski
Říká se, že v publicistice všechno začíná a končí u reportéra a reportáže, polská reportáž pak začíná a končí u legendy jménem Ryszard Kapuściński. Odchodem tohoto doyena polské a světové reportáže, nositele řady domácích i zahraničních literárních a novinářských ocenění, který zemřel 23. ledna ve Varšavě, přišla kultura našich severních sousedů, vyrovnávající se v posledních letech se ztrátou několika výrazných představitelů starší generace, o další osobnost mimořádného formátu.
Charismatický a erudovaný reportér se narodil 4. 3. 1932 ve východním pohraničí meziválečného Polska, v dnes běloruském městě Pińsk. Vystudoval historii na varšavské univerzitě, ale jeho velkou vášní bylo cestování, a tak v roce 1962 přijal bez váhání místo zahraničního zpravodaje Polské tiskové agentury (PAP). Díky tomu strávil patnáct let v těch nejvýbušnějších regionech světa, především v zemích tzv. třetího světa – v Africe, Asii, Latinské Americe – v oblastech vyhrocených politických krizí, válečných konfliktů, státních převratů a pučů, krutovlád vojenských junt. Byl si vědom skutečnosti, že vlastní život musí reportér do značné míry obětovat životům jiných. Kapuściński plně přijal toto riziko povolání a vypořádal se s mnoha nebezpečnými situacemi. Vždy si přitom vážil možností, kterých se mu dostalo pro vykonávání reportérského řemesla. Ty v té době a ve východním bloku nebyly ani zdaleka samozřejmostí. Autorskou dráhu sice zahájil domácí tematikou, ale již záhy svoji pozornost obrátil na oblasti vzdálené od domova tisíce kilometrů. Na Polsko však Kapuściński rozhodně nezanevřel, vždyť právě on napsal reportáž Notatki z Wybrzeża, jeden z nejlepších textů o bouřlivých událostech srpna 1980 v Polsku (otištěno ve varšavském časopise Kultura v září téhož roku).
Poprvé se výrazně prosadil v roce 1965 v časopise Polityka sérií reportáží z Alžíru, kde zrovna probíhal státní převrat. V knize Kirgiz schodzi z konia (1968) představil čtenářům kulturní svébytnost sedmi středoasijských a zakavkazských republik tehdejšího Sovětského svazu a zachytil je ve zcela nových odstínech, než byla tehdy dominující sovětská šeď. Období proměn a nejistoty po rozpadu SSSR se stalo námětem knihy nazvané Imperium (1993), která se dočkala i českého překladu.
Kapuściński se ovšem nejvíce soustředil na problematiku Afriky a Latinské Ameriky, kde se v šedesátých letech rozpadal koloniální systém, a došlo k mohutnému rozvoji národněosvobozeneckých hnutí. Postupně tak vyšly soubory reportáží Gdyby cała Afryka (1969), Chrystus z karabinem na ramieniu (1975) o Che Guevarovi, Bolívii, Dominikánské republice a Haiti, Jeszcze dzień życia (1977) o občanské válce v osvobozené Angole a Wojna futbolowa (1978, český překlad Fotbalová válka), nazvaná podle konfliktu, který vypukl mezi Hondurasem a Salvadorem po prohraném utkání. Dva nejproslulejší tituly ale měly teprve přijít.
Polsko před třiatřiceti letyJeho Cesarz (1978, česky vyšlo pod názvem Na dvoře krále králů) zachycuje zákulisí dvora anachronního etiopského císaře Haileho Selassieho, současně je však metaforou socialistického Polska za vlády Edwarda Gierka. Jednotlivé příběhy někdejších císařových dvořanů Kapuściński líčí s dávkou specifického černého humoru, čiší z nich ironie a grotesknost, ale současně i jistá přívětivost a laskavost. Cesarz je alegorií tak dovedně napsanou, že unikla i ostřížímu zraku cenzury a vyšla v Polsku v oficiálním oběhu. V poněkud temnější knize Szachinszach (1982, česky jako Na dvoře šáha šáhů) vykreslil obraz islámské revoluce v Íránu a svržení šáha Pahlavího, přičemž textu dodal univerzálnější platnost tím, že do něj ukryl zašifrovanou zkušenost z Polska sedmdesátých let. Ve světě byly obě reportáže přijaty s nadšením a slovy chvály na jejich adresu nešetřily takové osobnosti jako Norman Mailer, Susan Sontag či John Updike. Všímali si autorovy nevšední empatie a sociologické intuice, jež mu umožňovaly zachytit a dešifrovat dramatickou každodennost zemí třetího světa, odstraňovat zaběhnuté stereotypy, překonávat nejrůznější předsudky a zároveň čtenářům „tlumočit“ tyto exotické kultury.
Kapuściński tak dal podobu moderní reportáži, která se nevyhýbá autorské naraci, komentářům a subjektivním hodnocením. Klasická reportáž se pozvolna proměnila v esejisticky laděný obraz společenské a historické reality, v němž nechybí synergie tvůrčího ducha a objektivity. Svými knihami dokázal, že reportér může být profesionálem, ale současně také umělcem, dokázal také nevysychající sílu slova. „Právě proto, že psané slovo toho mohlo vždy hodně změnit, bylo odedávna postrachem každé autoritativní moci, která proti němu bojovala všemi způsoby,“ prohlásil Ryszard Kapuściński v roce 2005 v New Yorku během literárního festivalu PEN World Voices. Tvrdil také, že jeho vlastní zkušenosti s totalitním režimem a válkou byly tím, co mu tolik pomohlo pochopit třetí svět a vcítit se do jeho složité situace.