Jan Kravčík
Jsou tomu již více než tři roky, co vysoký komisař Organizace spojených národů pro Bosnu a Hercegovinu Carlos Westendorp rozhodl o podobě nové vlajky Bosny a Hercegoviny, avšak polemiky o jeho volbě dodnes neutichly. Události okolo zavedení vlaky pozoroval s napětím celý vexilologický svět a pro mnohé byl zvolený návrh velikým zklamáním.
Poté, co 5. dubna roku 1992 parlament jugoslávské socialistické republiky Bosna a Hercegovina složený z představitelů Bosňáků (Muslimů), Chorvatů a Srbů rozhodl přes odpor srbských poslanců o vystoupení z federálního celku Jugoslávie, pokusil se uzákonit i novou státní vlajku. Celkem tři návrhy nové vlajky byly odmítnuty srbským vetem. Teprve poté, co počala zuřit válka, to, co zbylo z bosensko-hercegovinského parlamentu, uzákonilo jako státní vlajku předlohu, jež byla bez jakékoliv národnostní symboliky a měla vyhovovat všem třem národům Bosny a Hercegoviny.
Vlajka byla celá bílá a v jejím středu se nacházel modrý, stříbrným břevnem pokosem dělený štít posetý žlutými liliemi. Jednalo se o znak dynastie Kotromanićů, z níž pocházel první bosenský král Tvrtko. Tato zástava však byla během války přijata pouze Bosňáky, a tak svoji apolitičnost postupně ztratila. Srbský státní útvar vyhlášený na části území Bosny a Hercegoviny, Republika Srpska, užíval červeno-modro-bílé zástavy se žlutým srbským křížem (často nepřesně nazývaným kříž sv. Sávy), případně srbským orlem. Chorvatská republika Herceg-Bosna zase vyvěšovala vlajky téměř identické s vlajkou Chorvatska, odlišující se pouze tvarem štítu s červenobílou šachovnicí a pleterem.
Nutno zmínit, že vlajka s liliemi nebyla jedinou, s níž se bosenští Muslimové ztotožnili, neboť mnozí bojovali i pod zelenými či zelenobílými prapory se žlutým či bílým půlměsícem. Roku 1995 byla konečně podepsána Daytonská mírová dohoda (viz článek Věčně zkoušený Dayton – NVOA 3/2001), jež definovala Bosnu a Hercegovinu jako soustátí dvou entit – Federace Bosny a Hercegoviny (bosensko-chorvatská federace rozdělená do 10 kantonů) a Republiky Srbské. V rámci mírové smlouvy bylo rozhodnuto také o změně vlajky, neboť ta s liliemi z roku 1992 byla shledána představiteli bosenských Srbů i Chorvatů jako „příliš muslimská“. Paradoxně, neboť lilie na bosenské vlajce pocházela z erbu středověké křesťanské dynastie a její původ se dává do souvislosti s propojením rodu Kotromanićů s Anjouovci…
Byla vyhlášena veřejná soutěž a sešlo se obrovské množství návrhů nové státní vlajky. Jako jedna z prvních byla uveřejněna předloha takřka identická s vlajkou Česka, pouze bílý pruh nahrazovala zelená. Symbolika barev vypovídala jasně – modrá za Srby, červená za Chorvaty a zelená za Muslimy. Estetická hodnota takové kombinace však byla nevalná. Mezi dalšími návrhy často figurovaly vlajky užívající neutrální světle modré jako barvy Organizace spojených národů – jeden například na světle modrý list vlajky kladl žlutou snítku olivy, druhý zas bílý obrys mapy republiky. Zajímavá byla rovněž předloha novináře Mile Srdanoviće – modrý list vlajky dělí pokosem bílé břevno, na němž je blíže k žerdi umístěn starý státní znak. Všechny tyto návrhy ale byly představiteli Srbů či Chorvatů odmítnuty.
Srbové navíc odmítli přijít s vlastním návrhem společné vlajky. Místo toho představitel bosenských Srbů Momčilo Krajišnik navrhl, aby každá ze dvou částí Bosny a Hercegoviny (to jest Republika Srpska a bosensko-chorvatská federace) měla vlajku vlastní, případně aby nová vlajka zobrazovala z jedné strany vlajku srbské komunity a z druhé strany vlajku bosensko-chorvatskou, na jejíž předloze se představitelé Federace shodli dne 6. října 1996. Takovou vlajku zase odmítali zástupci Bosňáků i Chorvatů, argumentujíc mimo jiné, že by byla značně náročná na zhotovení. Jednání tak uvízlo na mrtvém bodě. (Momčilo Krajišnik byl stejně tak neústupný ohledně výtvarného ztvárnění nové měny. Když Alija Izetbegović, zástupce bosenských Muslimů, navrhl jako nosné a nekontroverzní téma flóru a faunu Bosny a Hercegoviny, předák bosenských Srbů okamžitě požadoval orla…)
Na nátlak mezinárodního společenství se však sešlo druhé kolo návrhů. Tyto návrhy byly vyloženě koncipovány tak, aby vyhovovaly i představám srbské komunity. Ústupky se týkaly zejména barev – předlohy kombinovaly pruhy modré, bílé a červené, doplněné o malou mapu Bosny a Hercegoviny uprostřed, jednou obkrouženou olivovými ratolestmi, podruhé třeba žlutými hvězdami. Avšak ani tyto návrhy nevedly k všeobecnému konsenzu a jednání trvající již dva roky se protahovalo.
12. lledna 1998 vydal Úřad vysokého komisaře OSN pro Bosnu a Hercegovinu tiskové prohlášení, v němž vysoký komisař Carlos Westendorp oznamuje složení nezávislé sedmičlenné muslimsko-srbsko-chorvatské vexilologické komise, jež by měla předložit definitivně poslední návrhy státní vlajky. Jejími členy byli pánové Ranko Risojević, Vehid Sehić, Mladen Kolobarić, děkan Sado Musabegović a profesoři Nedo Miličević, Marko Orsolić a Gajo Sekulić. Tato komise souhlasila s předložením svých návrhů k termínu 30. ledna 1998. Carlos Westendorp dále oznámil, že v případě, že se bosensko-hercegovinský parlament neodsouhlasí ani jeden z komisí předložených návrhů, rozhodne o podobě státní vlajky úředním nařízením on, využívaje tak pravomoci udělené mu summitem v Bonnu.
Mezi 12. a 22. lednem komise absolvovala celkem čtyři schůze. Jeden z členů se jich neúčastnil, neboť se nacházel v zahraničí. Komise došla k zjištění, že bude velmi těžké zahrnout do jednotného návrhu prvky ze symboliky všech tří zůčastněných národů. Místo toho se komise rozhodla, že hlavními prvky každé z připravovaných variant budou geometrické tvary a barvy rovnoměrně přijatelné pro všechny tři národy. Komise se usnesla, že pozadí všech tří předložených návrhů bude světle modré, to jest v barvě OSN, a použité geometrické figury budou bílé a žluté. Použití žluté barvy bylo zdůvodněno stejnoměrnou přijatelností pro všechny, stejně jako asociací se sluncem jako zdrojem veškerého světla a symbolu života. Komise poté vypracovala celkem tři návrhy, z nichž dva různým způsobem kombinovaly pruhy žluté a bílé, a dva obsahovaly trojúhelník symbolizující svými vrcholy tři národy Bosny a Hercegoviny. Trojúhelník rovněž upomínal na geografický tvar státu. V prohlášení komise po zveřejnění všech tří návrhů se praví: „Geometrické tvary na třech předložených návrzích jsou harmonicky spojeny symbolizujíc tímto způsobem osudovou propojenost všech občanů a národů Bosny a Hercegoviny, jejich společného života, rovnosti a tolerance.“
Quo Vadis, Bosno?Reakce, jež následovaly, byly z drtivé většiny odmítavé. Mluvčí Izetbegovićovy strany SDA vyjádřil rozladění nad návrhy vlajky a řekl, že vlajka s liliemi zůstane navždy v srdcích těch, kteří pod ní bránili Bosnu. Předseda SDP Avdić řekl, že návrh bosenské vlajky je vynuceným kompromisem, jenž zpochybňuje celou státnost Bosny a Hercegoviny. Avdić dodal, že případné uzákonění vlajky takovým způsobem (to jest na nátlak představitelů OSN) dokazuje ignoraci a kompletní blokádu státních institucí Bosny a Hercegoviny ze strany představitelů mezinárodního společenství.
3. února 1998 se v Lukavici konala schůze obou komor bosenského parlamentu, na jejímž programu bylo projednávání zákona o celních tarifech, zákona o cestovních pasech a zákona o státní vlajce. Zatímco dva první zmíněné zákony byly odhlasovány, ohledně státní vlajky parlament nedosáhl dohody ani o jednom ze tří předložených návrhů. Zástupce vysokého komisaře OSN Hanns Schumacher ještě apeloval na poslance, aby přijali jeden ze tří návrhů předložených komisí, avšak marně. Den poté Carlos Westendorp přijal návrh, jenž ač odmítnut, obdržel v parlamentu nejvíc hlasů, a který je v současnosti státní vlajkou Bosny a Hercegoviny. Tato vlajka byla představena na tiskové konferenci v Sarajevu 4. února 1998 v 11 hodin a 30 minut.
Ještě před vyřknutím definitivního ortelu učinil vysoký komisař na poslední chvíli několik změn v návrhu a konzultoval svoji volbu s Josem Poelsem, předsedou vexilologické organizace Flag Institute v anglickém Chesteru. Bylo otázkou, zda má mít vlajka poměr stran 1:2 nebo 2:3. Původní návrhy byly vytvořeny v poměru 1:2 a Poels navrhl zachovat tyto proporce z důvodu stejných rozměrů vlajek Jugoslávie a Chorvatska. Podruhé byl Poels konzultován asi hodinu před oficiálním oznámením rozhodnutí Vysokého Komisaře – ten se rozhodl pro změnu ze světle modré typu OSN (tzv. UN Blue) na tmavě modrou použitou na vlajce Evropské unie (EU Blue) a požadoval potřebné údaje o barvách vlajky EU. Jos Poels byl tedy pravděpodobně první vexilolog na světě, jenž věděl, jak bude vypadat budoucí vlajka Bosny a Hercegoviny.
Při prezentaci nové státní vlajky Duncan Bullivant, mluvčí Úřadu vysokého komisaře OSN pro Bosnu a Hercegovinu prohlásil: „ato vlajka je vlajkou budoucnosti. Reprezentuje jednotu, nikoliv roztříštěnost, je to vlajka, jež patří do Evropy. Trojúhelník představuje tři ústavní národy Bosny a Hercegoviny, žlutá barva slunce reprezentující symbol naděje. Modrá barva a hvězdy představují Evropu, Evropu, jíž je Bosna a Hercegovina součástí.“
Následovala (jak už to bývá) řada rozporuplných reakcí. Americký novinář Chris Stevens ze Sunday Times při představování nové vlajky prohlásil, že vypadá „jako něco z krabice kukuřičných lupínků“, čímž dal podnět k překřtění nového symbolu bosensko-hercegovinské státnosti na posměšné „corn-flakes-flag“. Brit Tom Walker z The Times ji zase přirovnal k obalu pracího prášku. Sarajevští intelektuálové vedení Muhamadem Filipovićem, profesorem logiky na Sarajevské univerzitě, poslali Carlosu Westendorpovi otevřený dopis, v němž vyjádřili myšlenku, že jeho rozhodnutí o zavedení nové vlajky je „posledním krokem jak zabít bosenský národ“. Tato skupina intelektuálů dále požadovala uskutečnění referenda, jež by rozhodlo o podobě nové vlajky. V záplavě odmítavých názorů zaniklo dobré hodnocení změny odstínu modré, které přispělo k většímu kontrastu s bílou a žlutou a ke zlepšení celkového výtvarného dojmu předtím barevně nevýrazného návrhu. Carlos Westendorp uvedl, že jedním z důvodů, proč mezinárodní společenství pospíchalo s přijetím návrhu, bylo, aby byl zobrazen společně s ostatními vlajkami na nadcházejících zimních olympijských hrách v Naganu 7. února 1998.
V současné době, více než tři roky po jejím uzákonění, již debata o státní vlajce Bosny a Hercegoviny není na pořadu dne. Ukázalo se, že vytvořit společný symbol, jenž by vyhovoval všem třem zúčastněným národům, zkrátka nelze. Konsenzu nebylo dosaženo ani ohledně státního znaku, jenž musel být uzákoněn rovněž nařízením vysokého komisaře o několik měsíců později, 20. května 1998, a jenž v podstatě kopíruje státní vlajku. Ta byla postupně akceptována opět pouze Bosňáky a užívá se víceméně jenom na mezinárodních hraničních přechodech s Chorvatskem a Jugoslávií, mnohdy ani tam ne. Na území Federace panuje ohledně vyvěšování státní vlajky značná libovůle, takřka vždy bývá doprovázena federativní vlajkou, na územích obývaných Chorvaty mnohdy také vlajkou bývalé Chorvatské republiky Herceg-Bosna, na územích obývaných Muslimy ji lze spatřit dokonce ve společnosti staré státní vlajky. Na území srbské entity je vlajka většinou ignorována.
Potvrdily se tak obavy, že jakákoliv „celobosenská“ vlajka, jež bude prosta všech symbolů, které jsou blízké zúčastněným národům, bude stejně tak prosta i jakéhokoliv významu a jednoduše nebude v krátkodobém horizontu nikým přijata.