V půli dubna zavítala do Prahy na týdenní návštěvu vnučka Josipa Broze Tita, lékařka Svetlana Broz. Do Prahy přijela besedovat o situaci na Balkáně, ale také představit svou knihu „Dobří lidé v dobách zla.“
Svetlana Broz se narodila v roce 1955 v Bělehradě jako nejmladší z dětí Žarka Broze, syna Josipa Broze-Tita, a doktorky Zlaty Jelinek-Broz. Vystudovala lékařskou fakultu a specializovala se na kardiologii. Už od dob studií se zároveň věnuje také novinářské činnosti. Během bosenské války strávila mnoho měsíců na území Bosny a Hercegoviny, nejprve jako lékařka, později už cíleně sbírala materiál k této knize. V době války najezdila po území Bosny stovky kilometrů, většinu interview musela však v roce 1998 opakovat, neboť původní materiál byl z jejího bělehradského bytu odcizen. Od roku 2000 žije v Sarajevu.
Česká verze této knihy je výborem obsahujícím třiatřicet autentických příběhů lidí, kteří zažili útrapy bosenské války. Jejich svědectví zaznamenala Svetlana Broz, když se vydala na území zachvácené válkou s cílem pomoci obyčejným lidem. Pacienti jí vyprávěli o svých zkušenostech, dobrých i zlých. Cílem vyprávění však není popsat nepřestavitelné hrůzy provázející bosenský konflikt, ale na jejich pozadí vyzvednout mimořádné hrdinství lidí, kteří riskovali život nebo alespoň nenávist svých etnických soukmenovců, když „zrádně“ pomáhali přežít nebo utéct těm druhým. Také je občas zasáhl nůž nebo kulka z rukou vrahů vlastního etnika. Snad nejlépe vystihl poslání zápisů Svetlany Broz jeden z těch, kteří se jí nebáli svěřit se svým osudem: „Ten, kdo byl člověkem, jím i zůstal. Jenomže být člověkem je nejtěžší.“
Ukázka z knihy mluví sama za sebe:
Zkušenost z ilegality vypráví Anica Zečar Sarajevo říjen 1998
Na Grbavici jsem žila víc jak čtyřicet let. Muž a děti se vylekali hned první střely. Zbytečně jsem jim vysvětlovala:
– Střela, kterou slyšíte, vás netrefí. Tu, která vás zasáhne, neuslyšíte.
Nejlepším řešením bylo, že všichni odešli do Srbska, do Zrenjaninu,hned v prvních dnech, kdy se ještě mohlo přejít. Při rozloučení jsem jim řekla:
– Jenom jděte a o mě nemějte strach. Byla jsem partyzánka a ilegální bojovník a všechny znám. Nikoho se nebojím.
Zůstala jsem sama na Grbavci a nebála jsem se. Vždycky jsem dbala, abych byla čistá a dobře oblečená, aby se mnou sousedi neměli problémy, kdyby mě někdo zabil.
V prvních čtyřech patrech našeho domu nikdo kromě mě nebyl, všichni se vystěhovali. Nade mnou bydlel smíšený manželský pár, ona byla Chorvatka, její muž Srb.
Musela jsem komunikovat s vojáky, kteří přicházeli, nebylo zbytí, nikdo jiný nemohl. Nikdy jsem neřekla svoje příjmení, pro všechny jsem byla jenom Anica. V domě se ukrývalo pět sousedů: Muslim, Chorvat, Albánec a dva Srbové. Všem jsem ale říkala, že všichni utekli. Muslima Husa jsem pokřtila na Radovana, i na Albánce jsem volala srbským jménem Ilija. Když srbští vojáci zvonili, šla jsem jim otevřít a křičela jsem:
– Radovane, sundej mi hrnec se sporáku, ať mi nevzkypí polévka!
Tímhle způsobem jsem jim dávala znamení, aby se schovali do budky od výtahu. Všechny jsem je ochránila, nikdo nezahynul.
Možná to bude trochu nezvyklé, když se krátce vrátím do doby druhé světové války, ale myslím si, že nic se neděje náhodou. V té době mě jako komunistickou ilegální pracovnici ve Varaždinu poslali do služby k německému agentovi Jajčevičovi, abych zjistila, kdo k němu přichází. Každé ráno, když jsem přicházela uklidit byt, jsem na stole nacházela hodně jídla, které tu zbylo po nočních Jajčevičových flámech. Všechno to jídlo jsem dávala paní, která bydlela ve stejném domě a měla dvě děti. Teprve po válce mi ukázala díru ve zdi, zastavěnou skříní. Po celou válku tam ukrývala přítele, Žida.
Jednou po mnoha letech jsem přišla do banky ve Varaždinu, a dcera té paní, která tam pracovala, mě u přepážky poznala. Odnesla moji spořitelní knížku a brzy se vrátila se starým pánem, svým šéfem:
– Představím vás. Tohle je člověk, kterého jste v roce 1942 živila – zatímco to říkala, šedovlasý pán plakal….
Od začátku reintegrace až dodnes mi hodně pomáhá Ana Klak, která pracuje v Židovské obci v Sarajevu. „Boloreta“, ženská sekce jejich organizace mě zařadila do programu pomoci starým, nemocným a osamělým lidem… Nic se přece neděje náhodou.
Svetlana Broz – Dobří lidé v dobách zla |
Výbor z originálu Dobri ljudi u vremenu zla, Sudioci i svedoci, vydaného v Banja Luce v roce 1999 |
Překlad – Pavla Frýbová |
Vydalo – nakladatelství G plus G, s.r.o., Mánesova 92, Praha 2, www.gplusg.cz |
Kniha vyšla ve spolupráci se společností Studio Production SAGA, Lidická 42, Praha 5 |
Cena 199,- Kč, brož., 184 stran |