Tatarstán – zázrak na Volze

Jan Kravčík

 „Republika Tatarstán je suverénním státem, mezinárodně-právním subjektem, přidruženým k Ruské federaci na základě Smlouvy o vzájemném rozdělení úředních a soudních pravomocí.“ (Ústava Republiky Tatarstán, článek 61)

Úvod

Když jsem sháněl podklady pro svůj příspěvek, často jsem se setkal s otázkou: „Tatarstán? To ještě existuje?“ – a to dokonce i od rusistů. Nehodlám nikomu sahat do svědomí, ale právě tyto otázky mě přesvědčily o tom, že tento článek má na místo na stránkách Navýchodu nárok. Vždyť pokud nic jiného, tak Tataři jsou po Rusech a Ukrajincích druhou nejpočetnější národnostní skupinou na území Ruské federace. Ale o jejich zemi se vyplatí zajímat trochu víc. Je totiž plná překvapení.

Tatarstán se nachází na Východoevropské nížině na soutoku řek Volhy a Kamy. Celkové území státu je 67 836 km2, hlavním městem je Kazaň. Tatarstán obývají 3 773 800 lidí, jež jsou zástupci více než 70 národností. Nejpočetnější z nich jsou Tataři (51%) a Rusové (43%), dále následují Čuvaši, Mordvini, Udmurti, Marijci, Baškirové a další. Hustota zalidnění je 56 obyvatel/km2. Úředními jazyky jsou tatarština a ruština. Tatarstán je jedna z ekonomicky nejvyspělejších republik Ruské federace, disponuje vysokým vědeckým a intelektuálním potenciálem. Klíčovými odvětvími průmyslu jsou petrochemie, strojírenství a letecký průmysl.

Z dějin Tatarstánu

V polovině 5. století se po smrti Attily začala Hunská říše rozpadat na jednotlivé turkické státní útvary. Jedním z nich bylo i Velké Bulharsko, jež vzniklo v 7. století a nacházelo se ve východní části Východoevropské nížiny. Tento stát neměl dlouhého trvání a rozpadl se po smrti svého vládce chána Kubrata, kdy se jeho kočovné obyvatelstvo rozdělilo na dvě skupiny.

První se pod vedením chána Asparucha přesunula do jihovýchodní Evropy, na území dnešního Bulharska, sjednotila se s místním slovanským osídlením a roku 681 zformovala další bulharský stát. Druhá skupina se pod vedením starších chánových synů Batbaje a Kutraga smíchala s chazarskými a alanskými kmeny a zůstala na svém původním území. Její část se v 8. století přesunula na území dnešního Tatarstánu a Baškortostánu, kde společně s dalšími turkickými a ugrofinskými skupinami na přelomu 9. a 10. století vytvořila první feudální útvar v severovýchodní Evropě: Volžsko-kamské Bulharsko.

Tento stát profitoval z obchodu se střední Asií a Čínou. Roku 922 přijal za státní náboženství islám a staré turkické písmo bylo nahrazeno arabským písmem. Obyvatelé Volžsko-kamského Bulharska budovali města, vynikali v umění, zemědělství a obchodu a jejich mešity šířily vzdělání a kulturu v sousedních zemích. Roku 1236 byl tento kvetoucí stát dobyt mongolskými vojsky Bátúchána a stal se součástí Zlaté Hordy.

Po pádu Zlaté Hordy se v první třetině 15. století konstituovalo hned několik tatarských států – Kazaňský, Krymský, Kasymský, Sibiřský a Astrachaňský chanát, jež ovládaly rovněž území obývané Marijci, Udmurty, Kipčaky a Nogaji. 15. a první polovina 16. století se nesly ve znamení rostoucí síly a významu Kazaňského chanátu. Jeho hlavním městem byla Kazaň. Kazaňský chanát zanikl v říjnu roku 1552 po dvouměsíčním obléhání, kdy vojsko Ivana IV. Hrozného čítající 150 000 vojáků dobylo Kazaň.

Od té doby je tatarská historie stále úžeji spjatá s ruskou. Kazaň se stala byť pro obchod důležitým, přeci jen provinčním městem, do oblasti pronikla pravoslavná církev a ruský živel, jež na tatarskou kulturu nepůsobil právě blahodárně. Například roku 1593 přikázal car Fjodor Ivanovič zničení všech mešit v kazaňském kraji.

 Na konci 19. a začátku 20. století se začalo probouzet dlouho spící národní uvědomění tatarského národa. Po kolapsu ruského impéria roku 1917 a během probíhající bolševické revoluce Lenin agitoval mezi muslimy za náboženskou svobodu a naplnění národních zájmů pod vládou komunistů. Tatarstán využil situace a společně s Baškortostánem a částí dnešní Orenburské oblasti na společném Národním shromáždění vyhlásil 19. listopadu 1917 stát Idil-Ural. Tento stát zahrnoval rozsáhlá, a co víc, strategická území, rozkládající se na ploše 220 000 km2. To se setkalo s prudkým odporem Lenina i Stalina. Aby zabránili tomuto v podstatě bratrskému sjednocení, bolševici nejprve 23. března 1919 zformovali Baškirskou autonomní republiku a následně 27. května 1920 Tatarskou autonomní sovětskou socialistickou republiku, uvěznili představitele vlády a překreslili hranice ve prospěch ruských územních jednotek – oblastí. Tímto umným chirurgickým řezem se 75% tatarské populace ocitlo mimo hranice Tatarstánu.

Masové čistky roku 1920 eliminovaly všechny členy tatarské vlády a větší část inteligence. Pravidelné perzekuce Tatarů pokračovaly do Stalinovy smrti, zatímco systematická rusifikace zůstala nezeslabena až do konce Brežněvovy éry. Ekonomické represe a budování průmyslových komplexů typu Magnitogorsk přinutily mnoho Tatarů opustit svoji vlast a jejich místo v Tatarstánu zaujali Rusové, Ukrajinci a další během budování automobilového koncernu Kamaz.

Konec tohoto století však přinesl nové možnosti pro rozvoj státnosti a vlastní identity Tatarstánu. 30. srpna 1990 byla vyhlášena Deklarace o státní svrchovanosti republiky. V březnu 1992 se uskutečnilo referendum, v němž se z 81% oprávněných voličů 61% vyslovilo pro suverenitu Tatarstánu. 6. listopadu 1992 byl společně s ústavou přijat nový status republiky. 15. února 1994 byla podepsána dohoda mezi Republikou Tatarstán a Ruskou federací, jež společně s ústavou Ruské federace a ústavou Republiky Tatarstán posloužila jako právní základ zvláštního modelu vzájemných vztahů.

Hlavní město

Kazaň (přesněji „kazan“) v tatarštině znamená „kotel“ – název vcelku výstižný vzhledem k bouřlivé a kypící histori tohoto města. Je to město s velmi výhodnou zeměpisnou polohou – již od dávných dob spojovalo Západ a Východ a i dnes hraje velkou roli v politických, ekonomických a mezinárodních vztazích. V současnosti má Kazaň stejný počet obyvatel jako Praha – okolo 1 200 000, což je 35% obyvatel Tatarstánu. Rozkládá na soutoku řeky Kazanky s Volhou. Narozdíl od jiných sovětských měst si Kazaň zachovala svůj genius loci snoubící v sobě krásu staré islámské architektury, staveb pozdního baroka jakož i ruských pravoslavných kostelů s typickými cibulovitými věžemi.

Kazaňský Kreml je symbolem tatarské státnosti, jeho domiantou je sedmipatrová věž Sujumbika, duchovní symbol a pýcha Kazaně. Byla pojmenována po poslední kazaňské císařovně, jež ji nechala vybudovat nad hrobkou svého manžela Safy Gireje a jež podle legendy z této věže skočila poté, co bylo její město dobyto ruskými vojsky.

Kazaň je město mnoha vyznání. Nachází se tu 23 mešit, 16 pravoslavných kostelů, židovská synagoga a po jednom svatostánku luteránském i katolickém. Hlavní město Tatarstánu je také městem studentů. Vzdělává se jich tu 73,000 a Kazaňská státní univerzita je třetí nejstarší univerzitou v Rusku.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *