Jaroslav Otčenášek
Boris Maruna se narodil roku 1940 v Potpragu na jižních svazích Velebitu v Chorvatsku. Základní školu navštěvoval v Obrovci a střední školu v Zaprešići a Záhřebu, kde i maturoval. Ve dvaceti letech uprchl s dalšími dvěma kamarády do Terstu v Itálii. Následně putoval do Argentiny, Anglie, USA a Španělska, do Chorvatska se vrátil až v roce 1990.
Mladý chorvatský emigrant vystudoval univerzitu Layola v Los Angeles, kde dokončili doktorské studium. Dále studoval španělská studia na Barcelonské univerzitě a také počítačová studia v USA. Kromě literární, publicistické a politické činnosti nejdéle pracoval právě s počítači. Po svém návratu do Chorvatska se stává ředitelem Chorvatské matice vystěhovalců. V roce 1995 se stal šéfredaktorem novin Matice chorvatské Vijenac (Věnec). Ve vydáních exilového nakladatelství Knjižnica Hrvatske revije mu vyšly i tři básnické sbírky. Roku 1997 přebírá vedení tohoto nakladatelství.
Na pole poezie vstoupil v roce 1964 básnickou sbírkou I poslije nas ostaje ljubav (A po nás zůstane láska, Buenos Aires), následovala sbírka Govorim na sav glas (Mluvím z plna hrdla, Mnichov-Barcelona) v roce 1972 a konečně v roce 1985 Ograničenja (Omezení, Mnichov-Barcelona). Po návratu do Chorvatska mu vyšla v roce 1992 básnická sbírka Ovako (Takhle, Záhřeb) a Bilo je lakše voljeti te iz daljine (Bylo snazší milovat tě z dálavy, Záhřeb) v roce 1996 s podtitulem Povratničke elegije (Navrátilecké elegie). V roce 1995 vydal svéráznou kroniku Otmičari ispunjena sna (Únosci splněného snu, Záhřeb). Roku 2000 obdržel nejvyšší chorvatskou cenu za poezii – Věnec Ivana Gorana Kovačiće.
Boris Maruna patří především mezi exilové autory. Řada Chorvatů uprchla z Jugoslávie po skončení 2. světové války, hlavně kvůli své účasti na hrůzné existenci Nezávislého státu Chorvatsko. V zahraničí, hlavně v Jižní Americe, Austrálii a v USA, se připojili k již existujícím emigrantským skupinám. Sem mířila také již méně četná emigrace poválečná, kam řadíme i Borise Marunu.
Ač mezi uprchlíky psalo prózu a poezii velké množství autorů, mezi skutečně kvalitní jich lze zařadit jen několik. Boris Maruna je pak bezpochyby nejlepším básníkem. Jedním z řady námětů, které v jeho poezii nalezneme, je i stesk po staré vlasti. Maruna na rozdíl od řady jiných exilových tvůrců nepodléhá jednoduchému patetismu a i po návratu do vlasti, kdy se velké množství umělců (včetně bývalých emigrantů) velmi ochotně zaprodalo novému nacionalistickému režimu Franja Tuđmana, si zachoval nadhled.
Vybrané ukázky pocházejí z první sbírky, ve které básník hlavně bilancuje a vyjadřuje jisté rozpaky nad rozdíly mezi „exilovými“ představami a zjištěnou skutečností ve vlasti. Sbírka má také velmi příznačný název – povzdechnutí Bylo snazší milovat tě z dálavy…
Bylo snazší milovat tě z dálavy
pour Bernadette
Bylo snazší milovat tě z dálavy,Být s tebou za nocí nekonečných literárních diskusíDokud se mlha na moři zvedala a hned ruceodtáhnout
Ty vzpomínky, které nešly dohromadyNa vyřčené šňůry touhy:Nic nemohlo narušit představu o tobě.Teď zblízka mě nutíš, abych tě vnímal jakoshnilý zub
Otevřenou ránu, bušení nervu, živé maso bez smysluBolest, před kterou jsme bezmocní i ty i jáJako před nějakým opravdovým ohlášením zkázyAle kdysi byla láska čistým a doslovnýmPožitkem samoty
Osoby a krajiny, které vzpomínání vyvolávaloJako mořská tráva rozhýbaná vlnamiDny daleko od tebe, nekonečné literární nociSvět bez opravdovosti, ale svůj a konečnýNa způsob dobré písně pevně ohraničenze všech stran
A já v kouři z dýmky za výčepem dalekých moříKterá nás rozdělují v každé době admirálSvých přeludů.
Přicházejí dlouhatánským stromořadím
Zase přichází má matka v černém A můj pan otec s kloboukem a deštníkem Který docela znalecky drží v ruce, ve své bílé Ač trochu svraštělé ruce Zase přichází moje matka hospodyně A můj pan otec královský úředník
Přicházejí dlouhatánským stromořadím Ulici přejdou pěkně po přechodu Nedoslýchavě se otáčejí a něco říkají Protože je oknem vidím, určitě přicházejí A já nemám kam
Až budou konečně tady, jak se mám chovat Když dobře vím, že není nic, čím bych Mohl utěšit ty dva starce.
Tak tohle je ta země zaslíbená
Tak tohle je ta země zaslíbená A ti lidé, co ji přešívají jako Starý kabát, co jí prodávají, opakovaně Kupují a opakovaně prodají Mlátí se kolem ní a hádají kolem Jejích kusů jako vyhladovělí psi Kolem vybílené kosti To je ten zaslíbený národ. Pole kozlů!