Což takhle dát si leknín? Využívání vodních rostlin jako zdroje potravy v chorvatském Podráví a Podunají

Darko Grgić

Už dávno upadly v zapomnění znalosti našich předků, kteří kromě pěs­­tování plodin, chovu dobytka, lovu a rybolovu sbírali ve svém okolí plody mnoha rostlin – v lesích, na polích i ve vodě. Vzpo­mínky na to, že řeka Dráva a její přítoky byly důležitým zdrojem potravin (zvláště v neúrodných letech), postupně vymizely z kolektivní paměti místního obyvatelstva. Pouze něk­terá toponyma v Podráví i dnes svědčí o používání vodní vegetace jako potravy.

Dunaj a Dráva, spolu s četnými přítoky a malými říčkami, jako jsou například Ka­rašica, Vučica, Vuka, Breznica a Jasenovica, a řada řek v Baranji a Báčce, jsou od nepaměti zdrojem potravy okolního obyvatelstva. Řeky, stejně jako mokřady, jsou dodnes pravým rájem rybářů a stále významným zdrojem doplňkové stravy.

Náhrada za mouku

Plody, kořeny, oddénky a stonky něk­te­rých vodních rostlin jsou odedávna používány jako dobrá náhrada obilné mouky, kvůli svému vysokému obsahu škrobu a dobré výživnosti. Proto místní oby­vatelstvo do obilné mouky přidávalo někdy až deset procent mouky vzniklé semletím oddenků některých vodních rostlin. V letech strádání a slabé úrody obilí, když záplavy vyplavily z okolních niv zaseté ozimy a jařiny se kvůli příliš vysoké vlhkosti půdy nemohly zasít a na polích a loukách leželo bahno, zůstaly vodní rost­liny jedinou záchranou obyvatelstva od hladu. V takových letech se v bažinách a mok­řinách mohla čekat „bohatá skli­zeň“. Tehdy nebyly ještě v celé oblasti ani stopy po hrázích či vodních kanálech a záplavy, které přicházely, nabývaly na obou březích často téměř „biblických” roz­měrů. K záplavám do­cházelo i v období stabilizovanějšího klimatu před po­čát­­kem průmyslové revoluce zhruba jednou zade­set let. Množství velkých záplav pak znatelně vzrostlo v první polovině 19. sto­letí jako důsledek rychlého kácení okolních lesů a „velká voda“ přišla jednou za 3-5 let.

Krocení řek

Ve zmíněných letech dávalo obilnářství dostatek úrody pšenice jenom v „sušších“ letech, kterých ale bylo čím dál méně. Většího významu tak nabylo pastevectví, rybolov a sběr plodů. Tato situace tr­va­la do roku 1880, kdy byla na severním břehu Drávy postavena veliká hráz a tím dokon­čena její regulace.

Od poloviny 18. století omezovaly úřady místnímu obyvatelstvu svobodu rybolovu, ale ti lovili jako pytláci dále. Sběr vodních rostlin tak byl jedinou svobodnou činností, která umožňovala, aby „malý člověk“ pře­žil těžké roky. Tehdejší úřady podporovaly obdělávání půdy a opouštění extenzivních metod zemědělství, ale čím více se obdělávání půdy v podrávských vesnicích rozšiřovalo, tím více rostla nejistota ohledně záplav, neboť většina půdy ležela na březích řek. Až poté, co byly řeky „zkroceny“, stává se obdělávání půdy činností číslo jedna a sběr plodin za účelem obživy se postupně opouští a relativně rychle upadá v zapomnění. Proto stojí za to vyjmenovat některé nej­významnější používané vodní rostliny. Rostly ve velkém množství v mělkých a klid­ných stojatých vodách. Je zajímavé, že se používaly nejčastěji jako náhrada za obilniny. Bahenní květ

Jednou z těchto rostlin je leknín bílý (Nymphaea alba, lopoč, blatni cvit, bijeli lokvanj, lepen), jehož kořen a oddenek ob­sahuje mnoho škrobu, takže se jedl va­řený, pečený, sušený a namletý na mouku, ze které se pekl chléb, vařily kaše a různé sladkosti. Jeho pražená se­mena sloužila jako kávová náhražka. Po­dobným způsobem byl používán i stulík žlutý (Nuphar luteum, žuti lopuh, žuti lopoč, lekuta), jehož kořen a oddenek obsahují škrob, dextrózu a sacharózu. Po sběru je lidé naložili do vody („kyselili“), aby ztratily hořkou pachuť, neboť syrové byly brány jako jedovaté. Po vysušení těchto vylouhovaných kořenů se stulík také mlel na mouku a používal stejně jako leknín. Zmíněné rostliny rostou ve sto­jatých vodách ve velkých množstvích, a tak mohl jeden člověk sesbírat i 20 kilo­gramů oddenků a kořenů za hodinu.

Želví tráva

Žabník jitrocelový (Alisma plantago), mezi lidem nazývaná i podvodní bukvice, žabočun, želví tráva (kornjačina trava), vodní tropec, je víceletá nazelenalá rost­­lina s bílými květy, která roste v bahně sto­jatých mělkých vod. Její kořen obsahuje mnoho škrobu a je velmi výživný. Čerstvý je sice škodlivý, ale po usušení představuje výbornou chle­­bovou surovinu a lahůdku.

Podobá se rostlině jménem šmel oko­lič­natý (Butomus umbellatus), která bývá na­zývána srčak, vodoljub, vodní lučka či divoký zum­bulak. Mouka z usušeného kořene ob­sahuje asi 73 % živin, a když se osmaží, má přijemně sladkou chuť.

Rákosová pryskyřice

Také rákos obecný (Phragmites commu­nis), který bývá nazýván ještě trska, trst, trost, trstika, sirčica a mahalj, se kromě používání jako střešní krytiny na domy a hospodářské objekty užíval i jako pot­ra­vina. Jeho čerstvé jarní výhonky se sušily a pak mlely na mouku. Na podzim se zase sbíraly oddenky, které byly rov­něž usušeny, umlety a z mouky se pekl vý­borný chléb. Naříznutý stonek rákosu vylučuje hustou tekutinu, která obsahuje pryskyřici a cukr a rychle tuhne. Tato míza se může konzumovat syrová nebo vařená jako pochoutka.

Klasy orobince

Orobinec širokolistý (Typha latifolia, ro­­goz,bijeli rogoz, ženski rogoz, botur, ševar, šašika) byl také důležitým zdrojem pot­ravy, neboť jeho oddenek obsahuje hodně škrobu. Proto ho v minulosti lidé sbírali, su­šili a mleli na mouku, ze které pekli chléb či vařili kaši. Jeho mladé stonky se jedly celá staletí jako zelenina a zralé klasy se jedly pečené.

Vodní ořech

Nejvýznamnější vodní rostlinou, alespoň podle počtu toponym v terénu, je kotvice vzplývavá, neboli vodní ořech (Trapa nutans), který bývá také nazýván vragolić, kekavac, rašak, orašac a šulj. Název šulj je typický u Šokců v Podráví, ale objevuje se i na pravém břehu řeky. Tato jednoletá nazelenalá rostlina roste ve stojatých vo­dách ve velkém množství a její plody svého času představovaly pro naše předky zásadní zdroj potravy. Plodem je černý ve­liký ořech, pokrytý silnou kožovitou slup­kou, která má čtyři ostré trny. Jádro vodního ořechu má chuť jedlého kaštanu či ořechu a může se konzumovat čerstvé, pečené, pražené, vařené či sušené. Vodní ořech usušený a semletý na mouku se používal při přípravě chleba. V šokckých vesnicích Podráví se nejdéle udržel oby­čej vaření vodního ořechu v kotli po poslední sklizni (září, říjen) a jedení va­řeného jádra jako lahůdky a náhrady za koláče. Vařené ořechy byly na talíři ob­vykle v sobotu, v neděli je děti a starci čistili a jedli po obědě jako zákusek. Plody vodního ořechu se sbíraly z člunu a za jednu hodinu jich mohl člověk shromáždit i 20 kilogramů. Sběr ořechů se nejdéle udržel v podrávských vesničkách, kon­krétně v Podrávských Podhájích (Pod­ravski Podgaji) do období těsně po druhé světové válce. Nedávno tu byl tento zvyk obnoven. Že se jedná o plo­dinu používanou velmi dlouho, svědčí i ar­cheologické nálezy ze Švýcarska, kde byly plody vodního ořechu nalezeny v neo­litické vesnici (cca 2000 let před naším letopočtem).