Literární svědectví Sandry Kalniete

Ivana Skálová

Kniha Sandry Kalniete V plesových střevíčkách sibiřským sněhem je vzpomínkovou a dokumentární prózou, v níž se informace doložené ar­chiv­ními prameny mísí s popisem hlubokých vnitřních prožitků jejích a pře­devším členů její rodiny, kteří ve vyhnanství na Sibiři zakusili na vlastní kůži „výdobytky nejpokrokovějšího světového systému“. Přestože tato historie je dnes již v hrubých obrysech známá, její drobná zákoutí budeme zřejmě objevovat ještě dlouhá léta.

Sandra Kalniete pro nás jedno z nich ob­jevila ve své knize, a to zákoutí ne­s­ne­sitelně temné a špinavé, přesto však skutečné, nesmyšlené. A právě v tom je tragika celého vyprávění, v tom, že se to skutečně stalo. Těžko se smířit s tím, že příběh, který nemůžete číst bez mrazení v zádech, museli lidé prožívat na vlastní kůži. Proto bychom měli, res­pektive musíme do všech těchto koutů posvítit, ať už sirkou, baterkou či nejlépe světlometem… Kniha Sandry Kalniete je výpovědí o neuvěřitelné krutosti a ne­lidskosti komunistického režimu, proti kte­rému je právě vydávání takovýchto knih a zveřejňování dalších pravd jednou z nutných prevencí.

Sandra Kalniete se narodila v roce 1952 v Toguru, 400 km severně od Novosibirsku, kam byla její rodina deportována spolu s dalšími 15 tisíci Lotyšů v roce 1941, rok po obsazení Lotyšska sovětskou armádou. Její rodině bylo dovoleno vrátit se do Lotyšska až v období chruščovovské oblevy v roce 1957, plně rehabilitována byla až v období nezávislosti v letech 1990-91. Sandra Kalniete vystudovala dějiny umění a později mezinárodní vztahy v Leedsu a Ženevě. Na konci osmdesátých let byla jedním z lídrů Lidové fronty, která pro­sa­zovala nezávislost Lotyšska na Sovětském svazu. Od roku 1990 působila jako diplomat – od roku 1993 jako velvyslankyně při OSN v Ženevě, poté jako velvyslankyně Lotyšska ve Francii a při UNESCO. V listopadu 2002 se stala ministryní zahra­nič­ních věcí Lotyšska a v rámci této funkce rovněž zasedala v Konventu Evropské unie. Dnes působí jako eurokomisařka a spolupracuje s komisařem pro země­dělství Franzem Fischlerem.

Kniha V plesových střevíčkách sibiřským sněhem vyšla v roce 2001, byla přeložena do francouzštiny, němčiny a italštiny, chystá se vydání švédské, ruské a anglické. Ve Francii získala cenu čtenářů časopisu Elle. V České republice se jedná o první překlad z lotyštiny po roce 1990. Jeho pre­zentace proběhla za účasti autorky v sobotu 7. května v rámci veletrhu Svět knihy 2005. Během ní paní Kalniete od­pověděla na pár otázek…

Proč jste se knihu rozhodla napsat a co vám práce na ní přinesla?

Knihu jsem začala psát v době, kdy jsem působila jako diplomat a viděla jsem, jak je složitá historie Pobaltí a vlastně celé východní Evropy v západních zemích málo známá. Psala jsem ji s vědomím, že píšu historii své rodiny a vlastně celé země i téhle části Evropy pro lidi, kteří o ní nic nevědí. Kdybych knihu psala pro české publikum, nemusela bych tolik věcí vysvětlovat. Tento propagandistický motiv velmi rychle přešel do pozadí a já jsem začala psát asi nejpodstatnější knihu svého života, knihu o historii své rodiny. Ta kniha mi pomohla pochopit odkud jsem přišla, proč jsem taková jaká jsem a co ve mně zůstalo z mých dědečků a z ba­bičky, kteří zahynuli na Sibiři. Dosáhla jsem jakéhosi zmrtvýchvstání svých pra­rodičů, které jsem neznala jinak, než z fo­tografií v rodinném albu, a nyní se mi stali živými bytostmi z masa a kostí. Tito předkové jsou dnes stále se mnou, stejně jako matka mého otce, která jako jediná sibiřské utrpení přežila.

Kniha mi také po­mohla hlouběji pochopit různé souvislosti historických procesů společenského vý­voje a zejména jsem si upevnila své pře­svědčení, že není nic důležitějšího než velmi jasně zachovávat, rozvíjet a bránit demokratické svobody. Protože jen ve společnosti, která dovoluje různorodost, ať už fyzickou nebo názorovou, ve spo­leč­nosti, v níž vládne takováto tolerance, nikdy nemůže totalitní režim vzniknout. Myslím, že se mi také podařilo přispět k úkolu naší generace, a to je hovořit pravdivě o dějinách východní Evropy, o historii států za železnou oponou. Tato historie nebyla dosud pravdivě napsána a je nezbytné, aby byla začleněna do his­torie celé Evropy.

Chtěla bych vy­jádřit přesvědčení, že tato kniha ve srovnání s jinými zeměmi, ve kterých byla pře­lo­žena, najde právě v České republice svou cestu ještě blíže k srdcím čtenářů, protože Češi mají také zkušenost z nesvobody jak společenské, tak osobní a myslím, že protoje hlouběji osloví.

Jak kniha vznikala a jaké pocity vás pro­vá­zely při psaní textu…

Než jsem se rozhodla začít psát, nejdříve jsem se seznámila se vzpomínkami perze­kuovaných. V tom roce 2001 už byla také celá řada vědeckých prací historiků a po­litologů. Když jsem se s těmito materiály začala seznamovat, bylo to pro mě velmi těžké období. Nemohla jsem spát a pohybovala jsem se jakoby v nějakém kafkov­ském labyrintu, když jsem si uvědomila všechny ty nesmyslné oběti 20. století, které upadly v zapomnění a nedokázala jsem si odpovědět proč. A ani dnes si na to neumím odpovědět.

Druhou etapou byly rozhovory s rodiči. Když se můj otec dozvěděl, že se chys­tám psát takovou knihu, napsal mi dopis, abych to nedělala. On sice uváděl jiné ar­gumenty, ale pravý důvod byl ten, že se nechtěl vracet do těch dob. Celé ho­diny jsem pak zpovídala své rodiče a sna­žila se zůstávat neutrální, chladnokrevná. Kladla jsem jim nesmírně kruté otázky, které se týkaly nepředstavitelně nelidských věcí. Ptala jsem se jich všed­ním hlasem, jako bychom hovořili o včerejších nákupech. Ale potom, když jsem ty roz­hovory přepisovala z nahrávky a zůstala jsem sama se sebou, celá ta nenormálnost situace těch rozhovorů mě ovládla a emocionální zážitek byl nesmírně silný. Bylo prostě nenormální ptát se matky normálním hlasem na to, jak chutná krysí maso nebo telecí mršina, kdy jí skončila menstruace, jak se cítí člověk, který je vyhladovělý a na hranici svých možností. A potom, když jsem zašla do archivu a za­čala studovat spisy své rodiny, tak mě ovládl vztek. Také proto, že moje babička a matka v těch spisech byly pouhými pří­lohami ke spisu mého dědečka Jánise Dreifeldse, který byl umučen v roce 1941. Takže až do roku 1957 moje babička a ma­minka neměly ve spisech Čeky iden­titu. Také moje babička a otec byli označováni pouze jako členové banditské rodiny. Přitom v Sovětském svazu každý kriminálník měl své vlastní spisy, měl svou identitu. Pouze s deportovanými z po­baltských států se zacházelo tímto způsobem. Také můj dědeček byl vhozen do hrobu pouze s číslem a bez dalších ceremonií.

Druhá věc, která mě rozezlila, byla právě ta právní stránka, protože ty spisy působily dojmem perfektních právnických spisů se všemi náležitostmi. Bylo to všechno vymyšlené, šlo o jakési absurdní divadlo, a když jsem studovala v archivech, mu­seli mě jeho pracovníci naučit číst mezi řádky. Například z toho, jak je zápis pod­robný a jaké jsou v něm přestávky, jsem se na­učila poznat, jakým způsobem byl vy­slý­chaný mučen a zda přitom ztratil vědomí. Tím nejtěžším při psaní knihy pro mě bylo odpoutat se od skutečnosti, že to je moje matka, která umírá hlady, že to byl můj otec, který si musel udělat rukou místo v hrdle, aby mohl dýchat při těžké nemoci, že moje babička umírala o samotě v chlévě na Sibiři, a že můj dědeček ležel v mrazu a chrlil krev a všechno to byli moji příbuzní, nejbližší lidé. Ptala jsem se svých rodičů také na to, když se seznámili a když mě čekali jako své dítě, jestli si uvědomovali, že mě čeká život na Sibiři. Dnes musím říct, že jsem jim vděčná za tu odvahu mě přivést do tak beznadějných poměrů, do tak beznadějné situace, pro­tože můj život se nakonec ukázal být zcela jiný, než se tenkrát mohlo zdát. A já v tomto spatřuji velký smysl a velkou zákonitost, že právě z té větší distance získávají věci hlubší smysl a to, co se zdá být nenormální, je normální. Každý z vás máte svůj rodinný příběh, vzpomínky své rodiny na socialismus v Československu. Pamatujte si je dobře, tyto vzpomínky jsou částí vás a předávejte je svým dětem a věřte, že ta situace, která je teď, i když třeba není ještě zcela dokonalá, tak je velkým příslibem do budoucnosti.

Co si myslíte o vyjádření ruského prezidenta Pu­tina, že rozpad Sovětského svazu byl nej­větší geopolitickou katastrofou 20. století?

Toto vyjádření jsem vnímala jako zákonité, protože dokud Rusko pravdivě nevyhodnotí svoji úlohu v historii 20. století, tak se žádný jiný výrok nedá očekávat. Já k tomu připojím svůj postoj – podle mě byl rozpad Sovětského svazu tou nejšťastnější udá­lostí. To, že ruský národ zvolil ve svobodných volbách tohoto prezidenta, je jeho právo a já nemám právo to komentovat. Pokud jde o naše vztahy s Ruskem, tak ty jsou zatíženy stínem minulosti. My chceme, aby se tyto vztahy zlepšily, aby došlo k dialogu, na kterém by byly zaintere­sovány obě strany. Zatím bohužel slyšíme pouze monolog. Myslím, že každý soused Ruska si přeje, aby budoucnost Ruska byla demokratická, aby to byl stabilní stát s rozvinutou občanskou společností a aby jeho konání na mezinárodní scéně bylo předvídatelné.