Yveta Kenety
„Svoboda není svobodná bez pravdy“ (Stefan Borisov)
V září letošního roku uplynulo 23 let od smrti jednoho z nejznámějších bulharských disidentů, spisovatele a novináře Georgi Markova (1929-1978). Doma i v zahraničí se proslavil nejen svým dílem a prací, ale také originální, podotýkám nedobrovolnou, smrtí. Jeho život totiž ukončil deštník.
Georgi Markov býval kdysi v rodném Bulharsku prominentní osobou. Byl významným a uznávaným spisovatelem, účastnil se mnoha dýchánků politbyra, dokonce se těšil důvěře a náklonnosti toho nejvyššího – bývalé hlavy státu Todora Živkova.
Markov se však po nějaké době s rolí uznávaného, ale poslušného spisovatele nespokojil. Velmi citlivě vnímal nesvobodu, v níž žili lidé v komunistické části Evropy. Silně například prožíval Pražské jaro 1968. Dokonce se chtěl v té době do Československa oficiálně vystěhovat a vychutnávat spolu s Čechy čerstvě nabytou svobodu. Ta se však brzy rozplynula a s ní i Markovův sen. Ne však úplně.
V roce 1969 se mu podařilo získat oficiální povolení k výjezdu do Itálie, kde chtěl navštívit svého bratra. Domů se však již nevrátil. V roce 1971 se usadil v Londýně, kde začal pracovat pro rádio BBC (British Broadcasting Company), Deutsche Welle (německé mezinárodní vysílání) a také dojížděl do Mnichova, kde spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa (RFE).
Připravoval pořady čerpající z jeho osobních zkušeností s Živkovovým režimem (a životem) a stal se jeho otevřeným kritikem. Doma v Bulharsku jeho vysílání našla velkou řadu pravidelných posluchačů. Každý týden víc a víc nabourával úzkostlivě pěstěný kult osobnosti tohoto diktátora.
V roce 1972 byl za tuto činnost, jež byla klasifikována jako „podvratná činnost pro zahraniční organizace směřující k destabilizaci vlastní země“, odsouzen v procesu „in absentia“ k 6 a půl letům vězení. Jeho majetek byl zkonfiskován. V té době se také někdo pokusil výhružkami odradit Markova od dalšího vysílání a nebylo mu dokonce uděleno povolení navštívit v Bulharsku svého rakovinou nemocného otce.
Živkov byl velmi dobře informován o obsahu vysílání RFE, neboť denně dostával podrobnou zprávu s přepisem vysílání, zhotovenou bulharskou státní tajnou službou (DS), a také pravidelný zpravodaj pro bulharská média vypracovaný bulharskou tiskovou agenturou (BTA). Živkov také věděl o úmyslu Markova vydat knihu s názvem Hovory s Todorem Živkovem, jež měla obsahovat rozhovory z dob jejich přátelství a další materiály vysílané na RFE.
Koncem 70. let byla v Bulharsku zažehnuta první jiskra disidentského hnutí, a to Deklarací 78. Todor Živkov měl jistě důvod ke zvýšené nervozitě a ostražitosti. „Markov musí být umlčen. Nepřátelští emigranti musí být potrestáni,“ nechal se prý Živkov slyšel v roce 1977 na jednání politbyra Komunistické strany. Svou hrozbu pravděpodobně splnil, na pomoc však přizval staršího a zkušenějšího bratra bulharské Státní bezpečnosti – KGB.
Kruh kolem Markova se začal stahovat. Následovaly dva neúspěšné pokusy o jeho „umlčení“. První se uskutečnil v Mnichově na jaře 1978, kde měl být otráven při večeři pořádané na jeho počest. Druhý pak na italském ostrově Sardinie, kde byl na dovolené s rodinou. Opět neúspěšně. Poslední, tentokrát úspěšný pokus, byl naplánován na září 1978. Dějištěm měl být Londýn v den Živkovových 67. narozenin.
Je prokázáno, že jeden významný agent KGB, toho času diplomat v Americe, zde zakoupil několik deštníků. Poslal je do laboratoří KGB v SSSR, kde měly být speciálně upraveny. Generál KGB Sergej Golubev je pak již „hotové“ převezl do Sofie, aby řádně „zaškolil“ své bulharské kolegy v jejich použití. Školení se bohužel tentokrát zdařilo.
Po ranní části vysílání v BBC jezdil Markov obvykle domů na oběd, zpět do práce se pak vracel autem, které parkoval u Waterloo Bridge. Odtud pak pokračoval autobusem na druhou stranu mostu, kde mělo BBC sídlo v budově zvané Bush House. Tak to udělal i osudného 7. září 1978. Poté, co zaparkoval svého Citroëna, vyběhl na most a zamířil na autobusovou zastávku. V momentě, kdy se přibližoval ke skupině lidí čekajících na autobus, ucítil ostré bodnutí v pravém lýtku. Otočil se a uviděl muže zvedajícího ze země deštník. Neznámý se mu omluvil, zamával na taxi a odjel. Jak se později Markov upamatoval, měl cizí přízvuk.. Markov pokračoval dále do práce. Až zde si všiml rudé skvrnky na kalhotech. Svým kolegům popsal co se na mostě přihodilo. Večer měl již vysokou horečku. Byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech marného snažení lékařů zemřel na selhání ledvin. Bylo to 11. září 1978. Zanechal po sobě ženu Annabel a dceru Sašu.
Zpráva o jeho smrti se objevila ve většině novin na titulních stránkách. Podle předběžné diagnózy bylo selhání ledvin způsobeno otravou krve. Při pitvě byla v ráně nalezena kovová kulka s 0,34 milimetrovými otvory, o níž se předpokládá, že byla umístěna ve špičce zmíněného deštníku. V lednu 1979 bylo oznámeno, že smrtící kulka obsahovala ricin. Jed, který je několikrát jedovatější než jed kobry a proti němuž neexistuje protijed.
Případ dřímal až do zatčení Živkova a pádu komunistického režimu v Bulharsku. Po emigraci v roce 1990 veřejně přiznává bývalý agent KGB Oleg Kalugin, že Sovětský Svaz byl do Markovova případu zangažován. Vyšetřování případu bylo znovu zahájeno, pro nedostatek důkazů nebyl však nikdo obviněn a v roce 1998 byl případ dokonce promlčen. Pouze generál bulharské Státní bezpečnosti si v souvislosti s tímto případem pobyl 14 měsíců za mřížemi. Jeho obvinění se však týkala pouze likvidace průkazních materiálů. Jak řekl britský ministr zahraničí Robin Cook na své oficiální návštěvě Bulharska: „Komunismus si s sebou odnesl hodně záhad a smrt Georgi Markova je bohužel jednou z nich“. Výběr z díla Georgi Markova:
Beletrie: Muži – nejlepší bulharský román roku, Sofie 1962 Portrét dvojníka – sbírka novel, Sofie 1966 Ženy Varšavy – sbírka novel, Sofie 1968
Divadelní hry: Komunisté – stažena ze scény nedlouho před emigrací, 1969 Archanděl Michael – cena na festivalu v Edinburghu, 1974
Jiné: Rozhovory s Todorem Živkovem Úvahy o československém jaru 1968