Ivana Skálová
Dne 26. října 2002 vystoupila na pražské Baráčnické rychtě jedna z nejpopulárnějších bulharských skupin současnosti – Wickeda. To, že kapelu takového formátu nepředcházela masivnější propagace, lze přičíst skutečnosti, že současná bulharská hudba není českému publiku vůbec známa a Wickeda je v tomto směru první vlaštovkou. Vzhledem k tomu se dá zcela zaplněný sál považovat za velký úspěch. V prostorách klubu se sešli mladí Bulhaři, čeští příznivci této balkánské země i náhodní zvědavci. Atmosféra během zhruba dvouhodinového koncertu napovídala, že se všichni zúčastnění velmi dobře bavili.
Wickeda na sebe poprvé výrazně upozornila hned svým debutovým albem Revolucija (1999), kterým způsobila revoluci na bulharské hudební scéně. Ocenění Debut roku a Skupina roku udělená hudební televizí MM hovoří za vše. Rok po vydání prvního alba se rodí album druhé …zatova, zaštoto…, které Wickedě opět vyneslo cenu Skupina roku a Album roku. Album Wickeda… do tuk, v pořadí třetí, takový úspěch nesklidilo, zřejmě proto, že se jednalo pouze o výběr toho nejlepšího z produkce předchozí. Poněkud vyčerpáni a také znechuceni světem šoubyznysu, vytratili se kluci z Wickedy na několik měsíců z titulních stran časopisů, koncertních pódií i nahrávacího studia. Období relaxace a sbírání tvůrčích sil je však zřejmě u konce. Wickeda se vrací a momentálně připravuje nové album, které, jak doufá, jednak potěší její příznivce a jednak ji vynese zpět mezi bulharskou hudební špičku.
Kapela má za sebou několik turné po celém Bulharsku a také účast na mnoha evropských festivalech. V loňském roce absolvovala turné po USA, kde hrála především pro své krajany, a před několika dny se vrátila z koncertní šňůry v Německu.
Hudební kritici i posluchači se shodují na tom, že hudební styl skupiny je nezařaditelný do tradičních žánrových škatulek. Prvky reggae, jazzu, funku i rocku se často mísí a vytvářejí tak mnohožánrovou vrstevnatost. Právě proto si v jejich hudbě přijde na své každý.
S Erolem Ibrachimovem (baskytara, zpěv), Rosenem Grigorovem (kytara), Mišem Michajlovem (bicí), Velislavem Stojanovem (pozoun), Michailem Josifovem (křídlovka) a Petărem Momčevem (saxofon) jsme se sešli nazítří, abychom se jich zeptali na jejich dojmy z koncertu, názory na Česko a život v Bulharsku…
Jaký byl včerejší koncert?
Mišo: Bomba! Michail: Perfektní. Erol: Úžasný. Cítili jsme se moc dobře. Hrozně nás potěšilo, jak nás tu lidi přijali, Češi i Bulhaři. Pro mě to bylo všechno perfektní.
Chválili jste i pivo…
Erol: Pivo, no to bylo super.
Ale tohle pivo (Svijanský rytíř – pozn. red.) nepatří u nás k nejlepším…
Erol: Fakt ne? Mišo: No, my zas nejsme takoví znalci. Michail: Mluv za sebe!
Co se vám vybaví, když se řekne Česko?
Erol: Pražské jaro. A taky si pamatuju z dějepisu na jednoho, co byl upálen – Hus… Rosen: Forman… Michail: Já jsem viděl Starce na chmelu… Erol: České filmy obecně jsou super. Michail: Když jsme byli malí, běžely u nás české seriály… Mišo: Létající Čestmír, Arabela… Rosen: Bolek a Lolek. …to bylo polské… Michail: Křemílek a Vochomůrka… Erol: Žena za pultem…
A něco negativního spojeného s Českem?
Všichni: Celníci. Michail: Česká hranice je jedna z nejhorších.
Setkáváte se s negativními reakcemi v souvislosti s tím, že jste Bulhaři?
Erol: Teď už ani ne, ale před pár lety ještě jo. Když jsem jel do Anglie, celníci se sice usmívali, ale vidíš, jak se na tebe divně dívají.
A v Čechách?
Erol: Ne, tady ne. Až na ty celníky. Michail: Třeba policajti jsou tu hrozně milí, usměvaví, ochotní. Mišo: U nás jsou brutální. Buď tupí nebo brutální. Nebo kombinovaní…
V Čechách se užívá rčení „dře jako Bulhar“. Myslíte, že to ještě platí?
Erol: Když mají motivaci, Bulhaři jsou pracovití, ale jinak, pracovat za 200 leva, nikdy! Ale když jsem byl ve Státech, viděl jsem Bulhary, jak pracujou, tam mají motivaci. Michail: Lidi pořád čekají, že to někdo udělá za ně. Erol: Bulhar je zvyklý, že se mu vládne. Čeká, že přijde někdo, kdo ho nakrmí, ať už car nebo Todor Živkov. Michail: Potíž je, že se od všeho distancuje inteligence. Zemi vedou lidi, se kterými to moc dopředu nejde. Inteligence by měla jít příkladem. Erol: Jaka inteligence? Ta je zdecimovaná. Má dvě možnosti, buď emigrovat, nebo sedět před televizí a sledovat Slaviho Trifonova. Mišo: Já jsem viděl v Sofii inteligenci, jak chodí na operu. Když jsem je viděl v těch kožešinových kabátech a čepicích, křičel jsem na celou ulici: „Hahá, buržoá!“
Co si myslíte o Simeonovi (bulharský premiér – pozn.red.)? Slíbil blahobyt za 800 dní, polovina vypršela… Už si žijete blahobytně?
Erol: Simeon je jen dobře použitá legenda. V bulharské televizi vystupovaly věštkyně a ty předpovídaly, že vstoupíme do NATO a Evropské unie. Najednou se objevil Simeon a řekl, že všechno uskuteční, a lidé mu uvěřili. Realita je ale jiná. Bulhaři neuvažují racionálně, věří věštkyním, který koukaj do kafe a vidí NATO. Rosen: Mně jasnovidka řekla, že do NATO nevstoupíme. Erol: A ty jí to věříš? Rosen: Nevím, uvidíme. Erol: Ukaž mi ruku a já ti řeknu… Rosen: Já vím, co mi řekneš. Erol: (bere Rosenovu ruku) Pane, vy jste velmi osamělý člověk. (smích)
Bulharsko opouští hodně mladých lidí. Vy jste o tom nepřemýšleli?
Michail: Ne, my si myslíme, že naše hudba má ještě Bulharům co říct.
Několik vašich textů je ve španělštině. Proč to?
Erol: To je vymyšlená španělština, není skutečná. Je to písnička o Che Guevarovi a o tom by se nemělo zpívat bulharsky. Michail: Na koncertě v USA jsem se bavil s nějakými Španěly a ti nerozuměli ani slovo. Erol: Jak by mohli? Aby to vyšlo na tu hudbu, ubral jsem nějaký slabiky a tak… Ale nemyslím, že by to smyslu té písničky nějak vadilo. (smích)
Proč zpíváte o Che Guevarovi?
Erol: Che Guevara je sex-symbol komunismu. Samotná myšlenka byla dobrá, svoboda a tyhle věci. Ale je to myšleno spíš jako parodie nebo ironie. Přece jen jsme z bývalé komunistické země, kde lidi nějak tak najednou skočili do kapitalismu, a my jsme se rozhodli připomenout, odkud jsme vyšli. (smích)
Chcete tedy svojí hudbou něco změnit?
Erol: Neřekl bych, že to je naším základním cílem. Většina muzikantů říká, že to dělá pro lidi. My to děláme hlavně pro sebe. Tak se cítíme dobře, má to pro nás smysl. Michail: Každé umění musíš dělat především s chutí. Erol: Nemyslím si, že by jedna píseň mohla něco změnit. Nebo třeba může. To nikdy nevíš, jak to na koho zapůsobí. Těžko se odhaduje, jaký to má vlastně smysl. Možná se tím dá něco ovlivnit, ale my se na to nedíváme tak, jestli někomu pomáháme nebo vadíme. I když známe pár případů, kdy naše písničky držely někoho nad vodou. Člověk je pak hrdý, ale ta hrdost tě rychle přejde a už to zase děláš jen pro sebe.
Jaký je váš názor na čalgu (bulharský pop-folk – pozn. red)?
Erol: Není to špatný styl, má jen špatný interprety. Michail: Pop-hvězdy, to nejsou muzikanti. Jsou to většinou holky, který vypadají dobře a můžou se ukazovat v televizi. Jsou to spíš produkty.
Máte hudební vzdělání?
Erol: Jenom tři z nás mají hudební vzdělání, akademické. Oni tomu rozumí a tak nám pořád něco vysvětlují. Já když slyším třeba slovo synkopy, tak mi to zní jako nějaká infekční choroba. Připomíná mi to streptokoky. Mišo: (smích) Chytil jsem synkopa!
Připravujete nové album. Očekáváte, že bude podobně úspěšné jako ta předešlá?
Rosen: Naši fanoušci se pořád ptají, co je s námi. Michail: Úspěch není špatná věc, ale Bulharsko je malá země a pokud se chceš nějak uživit, musíš hledat větší trh, řekněme evropský. Erol: Pro nás už úspěch v Bulharsku není výzvou. Teda ne tak docela, ale mám pocit, že v naší muzice jsou věci, který by pochopili i ostatní. Aspoň s tím to děláme, že máme co říct všem lidem. Mišo: Jo, chceme hrát pro celou planetu.