Vladislav Knoll
Stojím nad Bišofštajnem u Teplic nad Metují a dívám se na tři rozložité stolové hory, které dávají ráz této nádherné krajině: Ostaš, Bor, Hejšovina. Ostaš je mezi Policí nad Metují a Českou Metují, tedy celý v Čechách, přestože za druhé republiky právě tady probíhala hranice. Bor je hraniční horou, z níž ale má naše republika pouze severovýchodní svah. Hejšovina, jejíž dva hrby jsou ozdobeny rozložitým kamenným věncem, je již v Polsku. Ano, za Bělousej skutečně začíná Polsko, ale ještě do poloviny 18. století bylo Kladsko nedělitelnou součástí české země a až donedávna zněla v několika vesnicích blízko hranic čeština.
Ne, že by teď nezněla, neužívají ji ale již sami obyvatelé oněch samot a vsí, nýbrž turisté a návštěvníci, kteří sem přicházejí s pasem nebo s občanským průkazem nakupovat nebo se kochat přírodními krásami národního parku.
Český koutek vlastně původně ani nepatřil ke Kladsku, za jeho součást začal být chápán někdy od husitských válek. Vždyť samotnou přírodou je elegantně oddělen od zbylé části někdejšího hrabství a to nynějším Národním parkem Stolových hor (Park Narodowy Gór Stołowych), Levínskou pahorkatinou (Wzgórza Lewińskie) a výběžkem Orlických hor (Orlica). Veškerá zdejší voda vlastně také stéká do Čech, navíc byly zdejší pozemky často kupovány Čechy nebo pány z české strany. Většina českého obyvatelstva byla však spolu s Němci vyhnána po 2. světové válce (hlavně 1946–47) usazujícími se tu Poláky. Češi se většinou uchýlili jen pár kilometrů od svých bývalých domovů: do Hronova, do Náchoda, do Poříče, ale někteří skončili až v Německu. Český jazyk se tu udržoval většinou jen jako mluvený, školy byly pouze německé a úředním jazykem byla rovněž němčina. Přesto lze ale i zde najít staré oprýskané nápisy neumělou češtinou, tu na hřbitovech, tu na křížích u cest. Roku 1947 se mělo zastavit vyhánění Čechů z této oblasti – bylo jich zde zaregistrováno asi 1100 a v letech 1947–1954 fungovala v Chudobě dokonce škola s českým vyučovacím jazykem. I tak ale dost Čechů odsud uteklo.
Přes vesnici Slaný (Słone, Schlanay), která je přímo na státní hranici, chodí pěší turisté do lázeňského města Chudoby a zpět. Slánský výklenek je ze tří stran obklopen českým územím a ještě před válkou zde bylo obyvatelstvo téměř ryze české. Ves se prý jmenuje podle rytíře Tobiáše Slanského, který držel zdejší panství a byl tak krutý, že se jeho poddaní rozhodli na něj najmout vraha, který jej zastřelil. Manželka rytířova pak prý prohlásila, že majetek ve vsi prodá někomu, kdo nikdy nezemře, a tak se roku 1601 stal Slaný majetkem města Náchoda. Zajímavé je, že místní náchodské pozemky byly rozprodány až po 2. světové válce.
Chudoba (Kudowa-Zdrój, Bad Kudowa) – to jsou dnes jedny z nejvýznamnějších polských lázní. O výjimečné chuti zdejší vody se zmiňuje už kladský kronikář Aelarius roku 1622 a později si ji nechal vozit na svůj dvůr i pruský král. Lázeňství se zde však rozběhlo až ke konci 18. století. Upřímně řečeno, necítím nijak podstatný chuťový rozdíl mezi místními prameny Marchlewskiego a Śniadeckiego a hronovskou prdlaukou. Ve stejném lázeňském parku kolem dnešního sanatoria Polonia (někdejší Fürstenhof) se pomalým krokem procházely takové osobnosti jako J. W. Goethe, W. Churchill nebo A. Jirásek. Od roku 1962 se zde navíc každé léto koná festival Moniuszkowski, který do sálu za Pijalnią, tedy mramorovou budovou, kde lázeňští hosté vychutnávají místní kyselku, láká návštěvníky ze širokého okolí, ačkoli Chopinovský festival v nedalekých Dušníkách je přece jen věhlasnější.
Dojdeme až na konec lázeňského parku k rybníku, za nímž se ocitneme znovu na státní hranici. Hraniční plot je zde vlastně veden přímo ve vsi a za domovem důchodců v Malé Čermné začíná Čermná Velká (Czermna, Tscherbeney), do ní však mohou vstoupit pouze ti, kteří nebydlí dále než 15 km odsud. Vydáme se po hlavní silnici do středu vsi ke kostelu sv. Bartoloměje. Když prý dával pruský král Bedřich nově vykolíkovat hranice (roku 1756) a zařadil tak Čermnou do své říše, byli prý Čermenští tak drzí, že v noci tyto kolíky odnesli až za Dušníky a upravili tak hranici podle svého uvážení. K odpovědnosti byl pak dohnán čermenský rychtář Martinec, který byl zastřelen. Jeho prostřelená lebka je dodnes k vidění v místní vyhlášené kostnici spolu s lebkou faráře Václava Tomáška, jenž dal od roku 1776 sbírat po okolním kraji lebky, které tu zbyly po posledních válkách. Jsou však i jiné verze Martincova příběhu. Podle jedné nebyl na své zahradě popraven Prusy, ale Rakušany, protože prý předtím sám pruské vojsko přes lesy dovedl do Čech. Ale třeba to také bylo jinak. Na zdejší faře také došlo roku 1813 k uzavření smlouvy mezi pruským králem, rakouským císařem a ruským carem, která se stala základem pro pozdější jednání Vídeňského kongresu.
Ještě za pruské nadvlády zde místní učitelé psali obecní kroniku v češtině, kostel spadal pod náchodskou faru a že to byla ves převážně česká se můžete přesvědčit na místním hřbitově za kostelem, kde naleznete jména česká (většinou německy přepsané, např. Tschap), německá a nově polská. Však také v jedné zatáčce byl v roce 1999 odhalen společný pomník těmto třem národům, které přispěly k hmotnému a kulturnímu rozvoji Čermné od roku 1354. Trojjazyčnou desku jsme viděli už na kostele, je věnována obětem válek.
Za vsí napravo v lesích se kromě pozemku polské armády nachází tzv. Čertova skála (Czartowski Kamień, Teufelstein), ke které se váží poměrně rozdílné pověsti. Podle jedné tu stával kdysi zámek, kam si místní páni odvlekli dívky z širokého okolí k nočním radovánkám. Vesničané si pozvali na pomoc proti nim samotného ďábla, který tento zámek proměnil ve skálu. Podle jiné tradice se jedná o zkamenělou hospodu, kterou kdysi navštívil sám čert a kterého místní chlapci napadli noži, protože jim odloudil jejich dívky, nebo je obehrál o všechny peníze v kartách. Po cestě dojdeme až ke kostelu vesnice Stroužný (Pstrążna, Strouzney), jehož věž prosvítá mezi vysokými stromy, díváme-li se z hospody na českých Machouskejch končinách. Tato ves byla prý založena husity a byla tradičně evangelická. Zdejší protestantská komunita byla posilována i emigranty z české strany. Největším magnetem této vsi je ale nyní místní skansen, pár starých chalup na travnaté stráni. S potomky jejich původních obyvatel je dnešní majitel podle svých slov dosud v kontaktu.
100. výročí smrti Nikoly ŠuhajeNad Stroužným se zvedá Bor (Skalniak). Hora (918,5 m) opředená pověstmi stejně jako její nedaleké sestry. Rytíři tu, pravda, nespí, poněvadž jsou už v Turově, ale za to tu nechybí bájný poklad polického kláštera. Místní prameny jsou prý uchem od moře a jsou podzemím spojeny s mnoha dalšími toky. Jakási hraběnka sem jednou nechala hodit označenou štiku, kterou pak našli v rybníce až někde u Červeného Kostelce. Zajímavější je ovšem zkazka o zdejší princezně, která si dovolila odmítnout samotného Krakonoše. Zamilovala se totiž do jakéhosi smrtelného rytíře, za něhož se chtěla provdat, až došije svatební košili. Uražený Krakonoš ji i se zámkem proměnil v kámen právě při práci. Princezna pak ožívá každoročně na Velký pátek, aby udělala jeden steh na své košili. Lidé si vyprávěli, že až bude košile hotova, bude konec světa. Chcete se podívat do bývalého paláce Krakonošovy vyvolené? To je ale tak jednoduché. Vede tam totiž silnice z Chudoby a dnes se tam říká Błędne skały (Wilde Löcher). Zadarmo to samozřejmě není, ale prohlídka tohoto jedinečného bludiště stojí zato. Navíc se vám odsud (850 m) nabídne nádherný výhled na celé Policko a Hronovsko.
Co kdybychom navštívili kouzelníka Magiáše? Však víte, bolí ho zub. Jeho sídlo, Hejšovina (Szczeliniec, Heuscheuer) se nachází přímo uprostřed národního parku a je také nejvyšší horou Stolových hor (919,2 m). Trochu překvapující je, že po 10 km jízdy lesem z Chudoby nebo z Hrádku se před vámi otevře takové malé turistické centrum (Karłów neboli Karlsberg) s obrovským parkovištěm a jedním stánkem vedle druhého, odkud se zástupy prodírají až k pokladně na vrcholu tajemné hory, aby postoupili dále do skalního města. Jste-li zde na kole nebo pěšky, vůbec nebylo nutné sem jezdit přes Chudobu nebo Čermnou. Asi 6 km odsud pod hlubokými lesy se totiž nachází turistický přechod, blízko bývalé české osady Nouzín, místo níž je tu nyní výcvikové středisko polských důstojníků. Jak to tu vypadalo dříve si ale můžete prohlédnout na fotografii informační tabule na české straně. Po cestě se pak dostanete do Machovské Lhoty.
Ale my se ještě vracet nebudeme, naopak se zajedeme zase napít chudobské vody do parku a tentokrát pojedeme kolem tzv. velké tržnice, kde končí většina českých návštěvníků, a odbočky na tzv. černý trh, který zachytí do svých sítí další část Čechů, přes Žakš (Zakrze, Sackisch) do vsi Kelnova (Jeleniów, Gellenau). Všimněte si nalevo zámku z konce 18. století. Řeknu-li, že tam straší, jistě vás vůbec neoslním. Zajímavější je, že zde roku 1800 zemřel Petr, bývalý vévoda Kuronský, který se sem přišel léčit ke zdejšímu lékaři. Zabočíte-li doleva směrem na Dančov (Dańczów, Tanz), za lesem uhnete prudkou zatáčkou před místním rybníkem. U něj prý kdysi stával mlýn s tuze lakomým mlynářem. Všechno to začalo, když odmítl dát kousek chleba jakési babce. Za nějaký čas prý jeho pacholek prodal pytle s moukou v Čechách a ti, kteří je koupili, v nich našli místo mouky zlato. Podruhé se však těsně před prodejem vrátil zas do Kelnova. Mlynář však v těžkých pytlích nenalezl zlato, ale samé kamení. J. Š. Kubín nás upozorňuje, abychom se v Kelnově napili zdejší lahodné minerálky. Zkuste si to! Pramen je totiž průmyslově stáčen a prodává se pod názvem Staropolanka.
Kelnov je celkem dlouhá obec. Na jejím konci se nad vámi rozvine železniční most přes údolí z roku 1903, za nímž zahneme do městečka, kterému se odjakživa říká Levín (Lewin, Lewin). Vzhledem k tomu, že celá obec vyhořela roku 1772, stavby, které v ní najdeme, jsou pozdní. Jen mariánský sloup před zastávkou autobusu a obchůdkem na náměstí je ještě z českých dob (1687). Už Václav Hájek z Libočan se zmiňuje k roku 1345 o místní čarodějnici, nějaké Dorotě Ducháčové, která ještě dlouho po smrti strašila a dávila místní obyvatele, kteří museli její tělo vykopat a spálit. Nahoře za kostelem vede cesta do osady Kotle (Kocioł), kde prý byla pohřbena. Na rozcestí také stojí kaple Jana Nepomuckého z roku 1730, kde byl sražen roku 1779 dělovou koulí místní farář.
Levín se vlastně už nepovažuje za součást Českého koutku, ale chtěl jsem vás dovést ještě pár kilometrů za něj – na zříceninu hradu Homole, opředeného mnoha pověstmi. Z křižovatky na Dušníky lze na něj vylézt přímo po stráni, což nedoporučuji zvláště je-li bahno, nebo obejít kopec (733 m) po polní stezce. K panství tohoto hradu patřila část českého koutku a oblast na východ odsud (lázeňské město Dušníky). Hrad byl dobyt roku 1428 husity a podle pověsti se jeho původní pán dlouho skrýval v lesích. Jakémusi sedláku Šrůtkovi z Machova pak daroval pozemky pod Bukovinou (ta je nad Stroužným) za to, že mu poskytl zásoby jídla. Faktem ale zůstává, že Šrůtkům ta pole patřila až do 19. století. Homole je však známa především jako hnízdo loupežníků. Za vlády krále Ferdinanda sem byla proto poslána trestná výprava, která hrad dobyla a pobořila. Zdejší pán Zikmund byl pro své nekalé rejdy roku 1534 ve Vídni sťat. Lidé si však vyprávěli, že se zdejší hrad propadl do země nebo zkameněl působením nadpřirozených sil.
Zpátky do Čech se odtud můžeme dostat přes Olešnici, nad níž je turistický hraniční přechod, nebo přes ves Březová (Brzozowie) za Chudobou, v jejichž lesích se skrývá studánka Panny Marie. Také v Březové máme turistický hraniční přechod, který nás zavede do České Čermné. Místní tvrdí, že to mají tudy přes Polsko do Náchoda blíže. Motoristé si samozřejmě budou muset vyčkat celou frontu do Bělovse.