Chiméra Kavkazského emirátu

Jan Kravčík

Přestože v měsících po smrti Šamila Basajeva – ať už reálné nebo fingované – bylo čečenské hnutí odporu marginalizováno jak mediálně, tak i ve skutečnosti, Basajevův nástupce ve funkci prezidenta neuznané Čečenské republiky Ičkerie (ČRI) Doku Umarov a jeho lidé pokračují ve svém boji. Koncem listopadu server Kavkaz Center, bašta radikálního a militantního islámu, propagující mimo jiné džihád neboli svatou válku proti nevěřícím, zveřejnil Umarovův projev, ve kterém tento „emír kavkazských mudžahedínů“ vyhlásil vznik nového islámského státního útvaru – Kavkazského emirátu.

Boj za šaríu, nikoliv demokracii

V Umarovově deklaraci doslova stojí: „Odmítám veškeré zákony a systémy ustanovené na Kavkaze nevěřícími. Odmítám všechna jména užívaná nevěřícími k rozdělení muslimů. Prohlašuji etnické, územní a koloniální názvy jako ‚Severokavkazské republiky‘, ‚Zakavkazské republiky‘ a jim podobné za zakázané. Úředně vyhlašuji vznik Kavkazského emirátu. Všechny země Kavkazu, v nichž mudžahedíni, kteří mi složili přísahu, vedou džihád, prohlašuji za vilajety Kavkazského emirátu – Dagestán, Nochčijčo (Čečensko), Ghalghajčo (Ingušsko), Iriston (Osetii), Nogajské stepi a spojená území Kabardinců, Balkarů a Karačajů.“  Umarov dále zdůraznil význam zavedení islámského práva šaría a zodpovědnost muslimů za boj s nevěřícími.

Tato deklarace, která de facto ruší Čečenskou republiku Ičkerii, vyvolala množství reakcí a nový emír se dočkal ostré kritiky od některých členů čečenského odboje, kterým stejně ostře odpověděl ve dvou zveřejněných videonahrávkách. Důvodem, proč rozšířil pomyslné „oficiální“ hranice své působnosti i na další oblasti širšího regionu, je prý skutečnost, že povstalecké hnutí už dávno není omezeno pouze na Čečensko. „Tisíce mudžahedínů z mnohonárodnostního Kavkazu povstaly, aby se zúčastnily džihádu… „Naše základny se táhnou od Ázerbájdžánu až do Abcházie,“ tvrdí Umarov. Dále zopakoval známý fakt: „Kavkazští mudžahedíni nebojují za demokracii, bojují za šaríu.“ Rovněž varoval všechny členy odporu v zahraničí před vyjednáváním se západními politickými představiteli a s ruskou vládou „za jeho zády“.

Logické vyústění událostí

Ve skutečnosti nejde o krok nijak překvapivý, protože již před mnoha lety kavkazští povstalečtí vůdci prohlašovali, že usilují o vznik jakéhosi „kalifátu“, který by se táhl od Kaspického k Černému moři. V současnosti však oficiální vyhlášení takového cíle už nic zvláštního neznamená a jeho důvody je třeba hledat spíše v rovině psychologické, než politické. Vladimir Putin Čečensko pacifikoval jak vojensky, tak i legislativně dosazením ambiciózního Ramzana Kadyrova. Navíc podle některých expertů Kreml rovněž pochopil, že je lepší korumpovat elitu arabských zemí a zajistit si tak postupně klid na svých jižních hranicích. Vždyť už dnes jsou mnozí oficiální představitelé zemí arabského světa vůči čečenskému odboji lhostejní a někteří z nich vystupují otevřeně prorusky. V tomto kontextu pak spekulace o tučné arabské finanční pomoci, kterou by guerilloví bojovníci díky definitivnímu příklonu k té nejradikálnější verzi islámu měli získat, zní jako kremelská propaganda. Emirát se spíše jeví jako zoufalý pokus kavkazských mudžahedínů o získání sympatií obyčejných muslimů po celém světě.

Čečenský odboj je totiž dnes roztříštěný a lze jej velmi zjednodušeně rozdělit na osamělé bojovníky ve velehorách, kteří vedou nelítostnou guerillovou válku s ruskými okupanty, a na lidi s politickým azylem v některé ze západoevropských zemí, kteří usilují o uznání nezávislosti Čečenska prostřednictvím demokratických mechanizmů. Je logické, že vzhledem k často diametrální odlišnosti světonázorů vyznávaných těmito skupinami jejich postup není a ani nemůže být jednotný. Achmed Zakajev, žijící v Británii, jedna z posledních respektovaných a mediálně známých tváří té části čečenského odboje, která marně usiluje o diplomatické řešení, přednedávnem varoval, že někteří čečenští představitelé údajně napojení na ruskou bezpečnostní službu FSB připravují vyhlášení islámského státního útvaru. Po posledním vývoji situace mu nezbylo nic jiného, než se od politiky někdejšího prezidenta Umarova oficiálně distancovat. Vyhlášením emirátu nastoupili čečenští guerilloví bojovníci cestu, z níž není cesty zpět. Dobrovolně se odřízli od podpory západních kruhů, které usilovaly o vyřešení konfliktu takzvaně civilizovanou cestou, a vsadili bezvýhradně na podporu ze strany zastánců islámského radikalizmu. Původní boj čečenského národa za nezávislost tak prošel mnoha fázemi, z nichž mnohé lze bez nadsázky označit za hrdinné, a nyní se rozpustil v celokavkazském islamistickém boji proti nadvládě „nevěřících“ nad celým regionem. Taková forma odporu však nebude pro Západ oficiálně přijatelná nikdy.

Astemirovovo ultimátum

V elektronické publikaci Chechnya Weekly, vydávané Jamestownskou nadací, přišel analytik Andrej Smirnov se spekulacemi, co stojí za tak radikálním krokem posledního prezidenta ČRI. Ptá se, proč Umarov, který se ještě před rokem scházel v Čečensku se západními novináři či dokonce s ruským reportérem Andrejem Babickým, nyní tvrdí, že muslim by nikdy neměl mít nic do činění s nevěřícími? Proč člověk, jehož první prohlášení ve funkci prezidenta Ičkerie bylo, že hlavním úkolem čečenských povstalců je přinutit Rusko k obnovení statu quo z roku 1996, tedy z doby mírové smlouvy v Chasavjurtu mezi Alexandrem Lebeděm a Aslanem Maschadovem, nyní odmítá veškeré zákony a názvy nevěřících? A konečně, proč radikální čečenský nacionalista nyní údajně dává najevo, že pro něj Ičkerie už nic neznamená?

Odpovědi prý nalezneme opět na stránkách Kavkaz Center. Prakticky současně s zveřejněním Umarovova prohlášení server publikoval i zvukovou nahrávku prohlášení Anzora Astemirova, vůdce povstalců v Kabardinsko- Balkarsku. Astemirov zde vysvětluje, proč došlo k vyhlášení emirátu až nyní a odhaluje velmi zajímavé detaily ze své schůzky se Šamilem Basajevem v kabardinsko- balkarské metropoli Nalčiku roku 2005. Astemirov a Iljas Gorčchanov, tehdejší vůdce ingušských povstalců, zde čečenskému veliteli předestřeli svoji představu vytvoření kavkazské fronty a zahájení masivních bojových akcí proti ruským silám na severním Kavkazu. Basajev po nich požadoval, aby složili přísahu Abdul-Chalimovi Sadulajevovi, tehdejšímu vůdci čečenských povstalců, a rovněž, aby boj přerušili v případě, že Kreml nabídne Sadulajevovi mírové rozhovory. Astemirov a Gorčchanov však od Basajeva chtěli slib, že budoucí nezávislý čečenský stát bude čistě islámský, bez jakýchkoliv atributů západní vládní struktury, jako jsou například parlament či prezident, a bez slova „republika“ v názvu. Tyto požadavky prý Basajev odmítl a zdůraznil, že pokud Astemirov a Gorčchanov nesloží přísahu prezidentovi ČRI, nebudou kabardinsko-balkarští ani ingušští povstalci moci spoléhat na podporu čečenských bojovníků. Oba povstalečtí vůdci tehdy nakonec souhlasili s Basajevovým požadavkem.

Po Sadulajevově a následně Basajevově smrti se však situace dramaticky změnila a Astemirov prý poslal novému prezidentovi ČRI Umarovovi dopis s žádostí o vyhlášení emirátu, který by nahradil Ičkerii. Umarov souhlasil a jmenoval Astemirova hlavou islámských soudů kavkazského odboje místo Mansura Jelmurzajeva – čečenského učence, který byl proti myšlence emirátu a prosazoval zachování Ičkerie jako symbolu kavkazského odporu. Analytik Smirnov soudí, že se vlastně jednalo o Astemirovovo ultimátum. Umarov je ve velmi složité situaci a rozhodně potřebuje podporu nečečenských bojovníků, ať už v Kabardinsko-Balkarsku, Ingušsku či v Dagestánu, proto neměl jinou možnost než souhlasit. Vyhlášení Kavkazského emirátu tak zcela jasně demonstruje stoupající vliv nečečenských velitelů v rámci kavkazského odboje. „Pro nečečenské bojovníky čečenská nezávislost nic neznamená a nechtějí dál bojovat pod čečenskou vlajkou,“ píše Smirnov. „Vždyť už od svého počátku vykazoval kavkazský odboj, narozdíl od čečenského povstaleckého hnutí, spíše znaky islamistického, než nacionalistického hnutí.“

Střet s realitou

Obyvatele severokavkazských republik však islamistický odboj neoslovuje v takové míře, jak by si jeho vůdci přáli. Kromě toho, že je nutné rozlišovat situaci ve federálních republikách na severozápadě Kavkazu, kde je relativní klid, a v Dagestánu, kde napětí citelně narůstá, je rovněž nutné si uvědomit, že etnická a náboženská spřízněnost s obyvatelstvem nehraje velkou roli a pozice islamistů jsou oslabené. Spíš než národnostní původ a náboženské zázemí o podpoře povstalců rozhoduje sociální postavení obyvatel. Obyčejní, zpravidla sekulární Čečenci, jejichž životní úroveň se za vlády mladého a bezohledného Ramzana Kadyrova ve srovnání s minulými léty přece jen zvyšuje, o pokračování války nestojí a nepopřávají islamistickému odboji tolik sluchu, jako třeba prakticky zbídačené nogajské obyvatelstvo dagestánských stepí.

Server Prague Watchdog, monitorující konflikt na severním Kavkaze, přinesl reakce obyčejných obyvatel Čečenska na vyhlášení Kavkazského emirátu. Ruslan, politolog a žurnalista z Grozného, zde tvrdí: „Domnívám se, že tato deklarace bude samozřejmě přínosem pro Rusko. Každý ví, že guerilly jsou odsouzené k záhubě a že žádný emirát nebude, ovšem tímto krokem se odřízly od svého posledního zdroje pomoci – podpory obyčejných lidí. Na druhou stranu si myslím, že obdrží zvýšenou finanční podporu z arabských zemí. Možná, že stanovení ambicióznějšího cíle než pouhé osvobození Ičkerie bylo podmínkou pro získání takové pomoci.“

Zekre, řidič maršrutky v Grozném, o emirátu soudí: „Proč potřebujeme vytvářet nějaký emirát? Ani se mi nelíbí to slovo. Na co emirát? Nejlepší věc, co můžou pro Čečence a muslimy udělat, je přestat bojovat a přiznat porážku. Ale já vím, jak jsou úporní. Můj syn se dostal do jejich vlivu a málem odešel bojovat do války. Udělal jsem, co jsem mohl, abych mu to rozmluvil. Teď je ženatý, má vlastní děti a odešel ze země. Teď už o něj ani o svého vnuka nemám strach (…), ale je pořád hrozně moc synů (…), kteří pobíhají po horách a ničí svůj život i životy druhých.“

Student islámské školy Iljas nesouhlasí s náboženskou radikalizací hnutí odporu a soudí: „Co je špatného na tom, že jsme přívrženci tradičního islámu a následujeme poučky našich súfijských svatých. Vahábbisté je neuznávají za autority. Ale většina Čečenců a Ingušů následují učení svatého Kunta-Chadžiho, který kázal pokoru a vlídnost. Myšlenky o světovém džihádu a emirátu jsou dnes zastaralé a Čečenci je nikdy nebudou podporovat. Nesmíme zapomenout své adaty (zvykové právo), které neodporují islámu.“

A snad nejpregnantnější vyjádření je z úst jiného Iljase, nezaměstnaného stavebního dělníka, rovněž z metropole: „Měli bychom počkat, dokud se Rusko nerozpadne samo. Spousta inteligentních lidí říká, že se dřív nebo později rozpadne, a pak můžeme být nezávislou republikou. A teď je tu zase nějaká demagogie. Já se taky můžu prohlásit za brunejského sultána, ale znamená to, že se jím stanu? To celé je prostě nesmysl a člověk by tomu neměl věnovat pozornost. Jsme spokojení se sekulární republikou, kterou svého času vyhlásil Dudajev. Náš národ přežije všechny prezidenty a emíry. A pak ať historie posoudí, kdo měl pravdu a kdo se mýlil.“

Je jasné, že pro Ruslana, Zekreho, Iljase a další lidi je Kavkazský emirát jen jakousi chimérou, jejíž pofidérní existence se jejich života dotkne pouze ve chvíli, kdy dojde k dalšímu únosu, výbuchu či masakru.

Podle odborníků bude mnohem zajímavější sledovat, jak si podobný „emirát“ velmi cílevědomě a pod taktovkou Kremlu buduje Kadyrov mladší. Ředitel tatarsko- -baškirského vysílání Rádia Svoboda Rim Ğilfan soudí, že jde o obnovení staronové ruské imperiální politiky a postup Moskvy vůči etnikům a titulárním republikám Ruské federace zjednodušeně definuje takto: „Za dodržení určitých, ale zásadních formalit, jako je například přítomnost ruské vlajky či záruka ochrany ruského obyvatelstva, si Kadyrov může v Čečensku dělat, co se mu zlíbí. Toho jsme svědky i v jiných federálních republikách.“

V tomto kontextu se zdá, že přikládání důležitosti vyhlášení Kavkazského emirátu je pouhou mediální bublinou sloužící k odvedení pozornosti ruské, čečenské i světové veřejnosti od mnohem závažnějších procesů, které v dnešní Ruské federaci probíhají.