Jakub Hloušek
… zeptal se derviš šejcha Ahmeda Jeseviho: „Objasni mi část našeho učení o jednotě Bytí?“ Načež mu představený odvětil: „Přines mi kostku cukru a sděl mi, co to je.“ – „No přece cukr!“ – „Ano – a teď ji rozlom na tři díly a pověz, co ti připomínají,“ pokračoval šejch. „První vypadá jako velbloud, druhý mi připomíná koně a třetí člověka.“ Šejch vzal všechny tři kousky cukru, rozdrtil je na prášek a přistoupil před derviše. Poté opět položil otázku: „A co je tohle?“ – „Můj šejchu, přece cukr,“ odpověděl derviš. Šejch jen krátce dodal: „Toto je naše učení. Dnes jsme tady, zítra tu opět budeme a není důležité, v jaké formě, poněvadž naše formy se mění.“
Tajemný řád
Neobvyklý příběh, který jakoby ani neodpovídal našim obecně přijatým představám o islámu. Stal se před řadou stovek let a pro příští generace jej zaznamenal Hadži Bektaš Veli, učenec, jehož jméno později převzali příslušníci jednoho z nejpozoruhodnějších islámských řádů Osmanské říše – bektašijové (v češtině neexistuje ujednocený tvar, užíván bývá i bektašiové či bektaši).
Jeho kořeny spadají do počátku 13. století a kolébkou se mu stalo rodné město Hadžiho Bektaše, perský Chorásán, ze kterého se jeho zakladatel později přestěhoval do Anatolie. Rozvoj řádu začal ke konci 14. století. Hlásí se k šíitské formě islámu a bývá řazen k tzv. alevitům, tedy skupinám, které kladou důraz na osobu prvního imáma Alího. Imám Alí jimi dokonce bývá řazen na podobnou úroveň jako Bůh a prorok Mohamed – což může vyvolat analogické přirovnání ke křesťanské svaté trojici. Koneckonců úloha legendárních dvanácti imámů (prvních představených muslimské obce po smrti Mohameda) je u bektašijů velmi důležitá a v rodokmenu samotného Hadžiho Bektaše Veliho lze vystopovat pokrevní linii k osmému z nich. Taktéž se mezi bektašiji rozšířilo uctívání „světců“ – evlijů. Bektašijové patří do skupiny řádů (tarikátů) praktikujících súfizmus, neboli formu islámu, doprovázenou osobním hledáním, vnitřním zdokonalováním a mysticizmem. Na nejnižším stupni u nich stojí derviš (žák, mnich, hledající), výše baba (otec) a hlava řádu bývá označována termínem dedebaba, u duchovních učitelů a mistrů se užívá titulu šejch. Současně do jejich učení prosákly prvky dalších náboženství (křesťanství, předislámských kultů atd.) i antické či východní filozofie.
Od janičářů k pacifizmu, z Turecka do Albánie
Během rozkvětu Osmanské říše získal řád poměrně silné postavení. Dosti často bývá spojován s janičářskými oddíly a existují teze, že právě tehdy se v něm rozvinuly některé vlivy křesťanství a dalších náboženství. Společně s likvidací janičářů v první polovině 19. století došlo ke ztrátě jeho dominantní pozice a následkem reforem v první čtvrtině 20. století byl na území Turecka řád zakázán a zrušen. Roku 1925 nalezl útočiště v Albánii, kde má dodnes své hlavní centrum. Výjimku tvořilo období Hoxhova ateistického státu (1967–1990). Tehdy pod vedením dedebaby Rexheba přesídlil do Spojených států. Nyní je aktivně činný na území Albánie, Makedonie a Kosova, dále ve Spojených státech a v Turecku, tam ovšem spíše na „podzemní“ úrovni. V současné době se jeho představitelé snaží držet stranou válečných konfliktů. Zajímavým faktem je, že se k Bektašijům formálně hlásí takřka polovina albánských muslimů.
Mezi nejvýznamnější bektašijské objekty v oblasti Balkánu se řadí komplex tekije (zařízení, přeneseně odpovídající ekvivalentu kláštera) Harabati Baba Teqe na okraji makedonského Tetova. Výjimečně zachovalý areál pochází z 16. století. Svému původnímu účelu sloužil až do období komunistické vlády v bývalé Jugoslávii. Tehdy byla jeho část přeměněna na muzeum, zbytku se dostalo využití jako restaurace a diskotéka. Nyní se sem opět vrátil duchovní život.
Mystické setkání
Procházíme majestátní vstupní branou, prolomenou v mohutné hradbě. Na chodníčky rozlehlého zpustlého parčíku se snášejí kapky deště. Nejprve směřujeme k bývalé bektašijské modlitebně – Kubeli mejdanu: prostá kamenná stavba s nízkou čtyřhrannou vížkou připomíná spíše kostelík. Za ní nás úzký průchod přivádí na nevelké nádvoří tekije. Jako bychom vpluli do životodárné oázy uprostřed pustiny. Lesk dlažby nehyzdí jediné smítko a velký poutač vítá v několika jazycích návštěvníky, které zavedly jejich kroky do tohoto „příbytku míru“. Dominantní část nádvoří zabírá pečlivě udržovaná zahrádka se sestřiženým trávníkem, lemovaná záhonem bohatě kvetoucích růží a dalších okrasných rostlin. A mezi nimi se tyčí zdobné náhrobní kameny. Odpočívá-li pod ním člověk světského původu, je kámen dosti často zakončen plastikou turbanu. Ale většina náhrobků se honosí stylizovanou čapkou, připomínající fez se špičkou, jeden ze symbolů řádu. Brzy jsme se o této skutečnosti mohli přesvědčit i my – – v ústrety nám vyšel mladík, jehož hlavu zdobila stejná pokrývka. Po úvodním přivítání a naší prosbě, zda bychom nemohli hovořit s někým, kdo rozumí bosensky, se vrátil doprovázen starším mužem, který připomínal bytost z jiného světa – dlouhý plnovous mu splýval takřka až k pasu, na krku měl pověšený zvláštní amulet a z očí mu sálala neobyčejná jiskra. Ne, nebyl v ní žádný zlověstný pohled agresivního fanatika, spíše bezelstného člověka, který zná svoji cestu a pohybuje se nad věcí. Dostalo se nám totiž cti strávit hodinku času s čelným představitelem tekije.
Požitek, disciplína, práce, tolerance
Zcela nenuceně jsme usazeni k venkovním stolům skrytým pod střechou a okamžitě před námi stojí šálky kávy. Přestože právě probíhá ramadán. Bektašijů se ale tento svátek příliš netýká, stejně jako odmítání alkoholu. Naopak – slavnostní obřad, kdy se kandidát stává členem řádu, doprovází rituální podávání chleba, sýru a kořalky. Někteří odborníci se domnívají, že by tato ceremonie mohla mít kořeny ještě v předislámském období. Po ní většinou následuje další společná slavnost, kdy je „novic“ brán za zcela plnoprávného příslušníka řádu. Při ní již kořalka převládá, doprovázená zpěvem a tancem, tudíž se spíše jedná o řádný „mejdan“.
Oproti ostatním muslimům bektašijové praktikují modlitbu pouze dvakrát denně, navíc ženy nejsou odděleny od mužů, neboť nejcennější klenot člověka – duše, nemá pohlaví. To ale neznamená, že by bektašijové nedodržovali vnitřní disciplínu. Ne každý může vstoupit do řádu, adept nejprve prochází selekcí, zaměřenou zejména na jeho morální profil a předchozí způsob života. Důraz bývá kladen především na vyvarování se hříchů, které mají centrum ve třech částech lidského těla: ústech (lži, pomluvy), rukách (násilné činy) a pohlaví (cizoložství, úchylky). Pokud se věřící některým způsobem závažně proviní, existuje i varianta (spíše dočasné) exkomunikace. Přestože bektašijové nejsou vegetariány, svým způsobem věří, že rovněž zvířata mají duši, a navíc převzali i částečnou víru v reinkarnaci a výše postavení dodržují celibát (dle některých pramenů není p r a v i d l e m ) . Za ideální formu meditace považují práci, která by se měla stát intenzivní náplní života. Zajímavý názor razí bektašijové v oblasti vnitřního vnímání dobra a zla – dle tohoto pojetí člověk v sobě nese jak pozitivní, tak negativní energii, přeneseně vzato: každý z nás uvnitř chová kus Boha i kus ďábla a díky své svobodné vůli, kterou od Boha obdržel, se může zcela volně rozhodnout.
Velkou odchylku od sunnitské větve představuje také zobrazování lidské tváře u „světců“. I zde, v tetovské tekiji, zaujímá čestné místo podobizna imáma Alího společně s fotografií nynějšího dedebaby. Na otázku vztahu bektašijů ke křesťanům dostáváme stručnou odpověď: „Všichni pocházíme z Adama a Evy!“ A co tvoří jednu z největších překážek pro duši? Materializmus, společně s bezcitným egoizmem. „Protože, když miluješ člověka, tak miluješ i Boha,“ dodává náš hostitel. Bohužel se nám nemůže více věnovat, jelikož je nucen odjet do Skopje na důležité jednání. Zanechává nás napospas mladíkovi, o kterém doufá, že i z něj se brzy stane derviš. V jeho doprovodu si ještě prohlížíme místnost s kamennými sarkofágy dřívějších představených tekije a krátce se zdržíme u jednoho z venkovních hrobů. Prý je prázdný – dotyčný člověk údajně zemřel na jiném místě, kde je rovněž pohřben. Naneštěstí nám jazyková bariéra nedovoluje dovědět se pravý smysl příběhu.
Daň za nezávislost
Bohužel, život přívrženců i představitelů řádu bektašijů v Makedonii se nepodobá pouze idylické procházce opojnou zahradou růží. V souvislosti s expanzí sunnitského extremizmu do oblasti Balkánského poloostrova, reprezentovaného zejména saúdskoarabskými vahhábisty, se začaly množit incidenty namířené proti bektašijům. Roku 2002 došlo k ozbrojenému útoku na komplex tetovské tekije a současně k obsazení a zabrání zdejší modlitebny, kterou příznivci radikálního islámu ilegálně proměnili na mešitu. Během následujících let došlo k několika případům vandalizmu, jak vůči objektům, tak i vůči osobám spojeným s řádem. Nyní jeho představitelé vyvíjejí aktivity v několika rovinách – jednak se snaží plně získat zpět neprávem užívaný majetek, a současně usilují o zcela nezávislé postavení v rámci samostatné náboženské organizace, vyčleněné ze zdejšího islámského společenství. Proti těmto snahám se ostře a jednotně postavili zástupci muslimů a taktéž reprezentanti pravoslavné církve.
Bektašijové a humor
Díky své specifické formě víry, která může v přísném islámském prostředí působit značně volnomyšlenkářsky, bohémsky až hereticky, se u bektašijů vyvinul jedinečný smysl pro humor, reprezentovaný velmi svéráznými anekdotami. Právě ony jednoduchým způsobem podávají svědectví o originálním pojetí pozemského života a chápání vztahu k Bohu. Místo závěrečné tečky poslouží dvě ukázky:
Vejde bektašijský mnich do mešity a začne hlasitě volat: „Ó Bože, nemohl bys mi dát láhev rakije?“ Vedle něj se modlí zbožný sunnita, který zaslechnuv tu prosbu zvolá: „To nemáš nic jiného, co by sis mohl od Boha přát? Velmi dobře víš, že rakije je zakázána šaríjou!“ „Ale o co bych měl tedy žádat?“ odpoví Bektaši upřímně. „Měl bys začít prosit o Boží milosrdnost.“ povídá muž. Mnich vstane a prohlásí: „Nemodlí se lidé obvykle pro to, co nemají? Co se mě týče, já mám Boží smilování i vedení. Ale co opravdu nemám je pěkná láhev rakije!“
Jistý mudrc Bektaši byl všemi velice vážený pro svoji moudrost a rozhled. Lidé se divili, jak je moudrý, a on sám to komentoval slovy: „To je tím, že vím, co je v Koránu.“ Jednou se ho nějaký hlupák zeptal: „A co je v tom Koránu?“ Bektaši se zamyslel a říká: „Jsou v něm dvě vylisované kytky a dopis od mého přítele Abduláha.“