Ivan Gajević
V Černé Hoře existuje vše dvakrát, a stejně tak i pravoslavná církev. V zemi působí Srbská pravoslavná církev (SPC) se svými metropoliemi Černohorsko- přímořskou (metropolitou a arcibiskupem cetinjským je Amfilohije, momentálně hlava SPC v zemi), Nikšićsko-budimljanskou (metropolita Joanikije), Mileševskou (metropolita Filaret) a jen malou částí metropolie Záhumsko-přímořské. Druhou, kanonicky neuznanou církví je Černohorská pravoslavná církev (CPC, metropolita Mihailo, vyobcován SPC i ekumenickým patriarchou).
Na svátek Narození Přesvaté Bohorodičky 21. září se kněží a část věřících CPC vydali k Dragovoljićům, vsi nedaleko Nikšiće, aby posvětili základní kámen „prvního černohorského kláštera od roku 1918”, který se má stavět na pozemku jednoho z kněžích. Avšak skupina přibližně šedesáti občanů zablokovala cestu k vesnici, aby „odpadlíci víry a prokletý a vyobcovaný lžipop” nemohli provést to, co si předsevzali. Zasáhla policie a předvedla kolem pětašedesáti lidí, které následujícího dne propustila. Následuje několik otázek: Má občan právo stavět si na svém pozemku co se mu zachce? Mohou lidé chodit po veřejné, tedy „státní” cestě? A může se vysvěcenou osobou stát kdokoliv, komu se zachce a existují nějaká pravidla pro zisk kněžského titulu?
K pochopení příběhu o pravoslavné církvi v Černé Hoře je nutné znát dějiny této země. Tedy v krátkosti: Prvním černohorským světcem byl Vladimir Dukljanský, který žil někdy v letech 990–1016, tedy před církevním rozkolem. Proto dodnes každý rok šplhají jak pravoslavní, tak římští katolíci, ba i muslimové s křížem v čele průvodu na horu Rumija nad městem Bar. Jde o město, které po rozkolu roku 1089 získalo status arcibiskupství. Po dobytí Zety (jméno Černé Hory od 11. do 15. století) Raškou, tedy Srbskem roku 1186 se na území Černé Hory začíná šířit pravoslaví. Po pádu Srbska pod nadvládu Osmanů a zrušení Pećského patriarchátu se pravoslavní biskupové Černé Hory stali v důsledku okolností autokefálními, protože neuznávali autoritu konstantinopolského patriarchy, pod něhož spadal zbytek srbského kléru. Po obnově Pećského patriarchátu a přesídlení srbského patriarchy do Sremských Karlovců se status pravoslavných vladyků v Černé Hoře nezměnil – i nadále byli nezávislí ve svých duchovních úradcích a na jáhenské svěcení odcházeli zejména do Ruska. Ne však, aby ukázali podřízenost ruskému patriarchátu, nýbrž kvůli politické spřízněnosti Černé Hory a Ruska, protože ekumenický patriarcha sídlil (a dodnes sídlí) v Turecku. Vzhledem k tomu, že byla vladykátem prakticky od roku 1516 do roku 1851, Černá Hora se svým způsobem stala jakýmsi „Vatikánem” pro pravoslavný Balkán, který se – kromě ní – celý nacházel pod osmanskou nadvládou. Pravoslavná církev v Černé Hoře tedy byla prakticky, ale ne de iure autokefální; nemohla však získat svoji samostatnost od patriarchy, který se nacházel v tehdy nepřátelské a nenáviděné Osmanské říši. Tato situace trvala až do roku 1921, kdy následník trůnu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců Alexandr Karađorđević vydal dekret, kterým vyhlásil sjednocení pravoslavných církví na celém území království pod křídly Srbské pravoslavné církve. Roku 1993 se jistí lidé rozhodli Černohorskou pravoslavnou církev – jejich slovy – obnovit a od té doby trvá v zemi „duchovní konflikt”.
Černohorci jsou víceméně nepříliš nábožensky založení lidé, čemuž přispěl i místní chybný a lokajský „výklad” socializmu. V devadesátých letech náhle začalo být „in” být věřícím a do kostela přicházeli nejen osvědčení straníci, ale i novozbohatlíci, kteří se – lidově řečeno – neuměli ani pokřižovat, ale bylo pro ně „důležité” nosit na krku co největší zlaté kříže, dát křtít své domácí mazlíčky a tak dále. V té době lidé, kteří toho mnoho nevěděli o církvi a ještě méně o víře, začali rozhodovat, čí je Bůh – zda černohorský, nebo srbský (viz nesmyslné fráze typu „srbská víra”). Aniž bych chtěl hodnotit svůj stupeň víry v Boha, protože to nejlépe učiní on během Soudného dne, ptám se, zda alespoň někdo z těchto „věřících” zná otčenáš a kolikrát za rok chodí do kostela, jestli se někdy účastnil celé liturgie, zda se postil a podobně. Jsem si vědom toho, že uvozovkami mohu někoho urazit, ale věřím, že mi věřící bez uvozovek odpustí. Ve světle uvedených skutečností se zdá zmíněná pouť na Rumiji na počest svatého Vladimira jako něco neuvěřitelného. Nemluvě o tom, že také do kláštera Ostrog, rovněž blízko Nikšiće, se největšímu černohorskému světci, svatému Vasiliji Ostrožskému Divotvůrci, přicházejí poklonit kromě pravoslavných i katolíci a muslimové. Zvláštní, že existuje více tolerance vůči příslušníkům jiné víry, než vůči „bratrům ve víře”. Důvody tohoto fenoménu tkví v mentalitě. Očividně je důležitější, k čemu jedinec patří, zda k „černohorství” nebo k „srbství”, a ne co dělá. Podobná situace je i ve vědě, proto máme CANU – Černohorskou akademii věd a umění (sestavenou především z kandidátů, kteří se „nekvalifikovali” do bělehradské SANU) a Dukljanskou akademii věd a umění (kterou tvoří zejména příslušníci vládní sociální demokracie a jejímž členem se lze stát jednoduše – stačí napsat jednu knihu a v ní plivat na Srbsko a vše srbské). Lze s klidem říci, že pravá diagnóza celé černohorské společnosti zní „klaustrofobická etnogenezofobie”, jak napsal známý černohorský scénárista Stevan Koprivica ve své hře Dlouhá cesta do Evropy. Kdo a kdy nás vyléčí?