Rostislav Valvoda
Ta zpráva se roznesla rychlostí blesku. Ozvěna dvou výstřelů v domě na Lesné ulici v Moskvě, kde Anna Politkovská bydlela, jako by 7. října 2006 zazněla po celém západním světě. Informace o smrti Anny Politkovské totiž nebyla jen zprávou o další chladnokrevné vraždě novináře, byla to zpráva o tragédii současného Ruska.
Smrt novináře není v Rusku žádnou výjimkou. Výbor na ochranu novinářů hodnotí Rusko posledních patnácti let jako třetí nejnebezpečnější zemi pro výkon novinářského povolání, hned po Iráku a Alžírsku. Tatáž organizace uvádí, že v Rusku bylo mezi lednem 1992 a červnem 2008 zabito 47 novinářů, přičemž většina z těchto násilných smrtí nebyla nikdy vyšetřena. Jde však jen o případy, u kterých se podařilo prokázat přímou souvislost mezi smrtí a prací novináře, „nevyjasněné“ případy tuhle černou statistiku jen dále zvyšují.
Smrt Anny Politkovské je v téhle smutné statistice pouze jednou z položek. A přesto dokázala na Západě vzbudit nebývalou soustrast i solidaritu s těmi, kteří jsou v Rusku dál vystaveni podobnému riziku jako ona. Nesvědčí ve prospěch Západu, že se Anna Politkovská stala známou až svou smrtí. Jen málokdo o ní u nás věděl v době, kdy žila. A jen málokoho zajímalo, o čem s nasazením života psala, na co ze všech sil upozorňovala. Její smrt vyvolala na Západě tak silnou reakci, protože stále více lidí začínalo mít obavy, že se Rusko vzdaluje západním hodnotám demokracie a svobody. Její smrt se tak pro mnohé stala dokladem, že Vladimir Putin, bývalý podplukovník KGB ve funkci prezidenta, zemi vede zpět, do časů minulých.
Na straně ponížených
Mocenský systém, který Vladimir Putin vybudoval, a jeho dopad na život ruské společnosti byly pro Politkovskou klíčovým tématem. „Hodně jsem uvažovala nad tím, proč se tak navážím do Putina. Proč se mi zprotivil natolik, že jsem o něm napsala knihu. Nejsem přece jeho oponentka, ani politická konkurence, jsem prostě jen jedna z občanek Ruska. Obyčejná pětačtyřicetiletá Moskvanka, která prostě zažila Sovětský svaz v pokročilém stadiu rozkladu 70. a 80. let minulého století. A rozhodně v tom nechci žít znova…“
Není divu, že Anna Politkovská s tímto postojem neoslovovala a ani dnes neoslovuje společnost v Rusku samotném, v zemi, kde nostalgie po starých časech, popularita Vladimira Putina a pocit znovunabývání národní hrdosti určují společenskou atmosféru posledních let. Nikomu se nehodil posel špatných zpráv, který neustále přinášel svědectví o lidském utrpení v celé řadě podob, jaké jen Rusko počátku třetího tisíciletí skýtalo. Politkovská se totiž ve své práci často dívala na věci z pohledu těch slabých, těch, kteří se nemohou či neumějí bránit, těch, kteří jinde nenašli zastání.
Ve válečné zóně
Zájem o takové osudy z ní postupem času v Rusku udělal válečného zpravodaje. V dnes již neexistujícím listu Obščaja gazeta, kde pracovala v letech 1994–1999, zprvu psala o tématech, jako jsou státní sirotčince. „Chtěla jsem obrodit předrevoluční tradici psaní o našich vlastních sociálních problémech. Proto jsem začala psát o sedmi milionech uprchlíků, kteří se nacházeli v mé zemi. Když začala válka, právě tohle mě přivedlo do Čečenska.“
Nemocnice s raněnými vojáky a uprchlické tábory v Dagestánu a Ingušsku patřily k cílům jejích prvních pracovních cest na severní Kavkaz, tentokrát už coby redaktorky listu Novaja gazeta, kam nastoupila v roce 1999. Kavkaz od té doby pracovně navštívila ještě více než padesátkrát. A jako válečný zpravodaj od počátku čelila všem nebezpečím válečné zóny. V únoru 2001 jela Anna Politkovská do čečenské vesnice Chotuni s cílem ověřit zprávy o mučení civilistů ze strany ruské armády a o masových hrobech. Při cestě byla zadržena příslušníky FSB, ruské federální bezpečnostní služby, a ti ji převezli do zajateckého tábora, kde mohla mimo jiné na vlastní oči spatřit tzv. jámy, které dosud znala jen z vyprávění Čečenců. Jámy jsou „cely“ vyhloubené asi 1,2 m do země a překryté kládami tak, aby se vězeň nemohl postavit vzpřímeně a zároveň byl vystaven chladnému vzduchu, větru i dešti. V těchto podmínkách držela vězně FSB ve svých táborech.
Politkovská ovšem zažila zacházení příslušníků FSB se zadrženými i na vlastní kůži. „‚Tak jdeme. Zastřelím tě.‘ A vyvedl mě ze stanu. Byla tma jak v ranci. Popošli jsme kousek a podplukovník povídá: ‚Neschovala ses, já za to nemůžu.‘ V tu chvíli několikrát vyšlehl plamen, ozval se strašlivý skřípot a hrom. Podplukovníkovi se líbilo, že jsem se hrůzou posadila. Ukázalo se, že mě přivedl přímo pod odpalovací rampu rakety Grad v momentě odpalu. ‚No, tak jdem zpátky.‘“
Po zvlášť intenzivní vlně výhružek smrtí od ruského důstojníka Sergeje Lapina se Politkovská na nátlak redakce v roce 2001 na čas uchýlila do Rakouska.
Víc než novinářka
Naslouchání příběhům lidského utrpení a bezmoci ovšem Politkovskou nezřídka vedlo k tomu, že překračovala roli novináře, který jen přináší svědectví o dění. Politkovská se do dění často sama zapojovala. V prosinci 1999 například zorganizovala odvoz 89 starých lidí z domova důchodců v ostřelovaném Grozném a zajišťovala pak i jejich rozmístění v Rusku. Dvacet dva z nich však bylo v létě 2000 vráceno zpět do Grozného z propagandistických důvodů, „abychom světu ukázali, že život v Grozném se uklidňuje“.
Podle svědectví kolegů Anny Politkovské z novin Novaja gazeta nebylo výjimkou, že jí do redakce volali lidé, kteří se k ní obraceli jako k poslední instanci – když už všechny jiné možnosti selhaly.
Politkovská byla také jednou z mála, kdo dostal šanci být prostředníkem při vyjednávání, když moskevské divadlo Na Dubrovce 23. října 2002 obsadili čečenští teroristé a požadovali stažení ruských vojsk z Čečenska. Politkovská osobně do budovy přinesla několik kartonů pití, kterého se více než šesti stovkám rukojmích zoufale nedostávalo. Dříve, než vyjednávání mohlo dospět k ústupkům ze strany teroristů, ovšem ruské úřady provedly „záchrannou operaci“, během níž 130 rukojmích zahynulo. Nemalá část lidí přitom zemřela kvůli neposkytnutí lékařské péče nebo na zadušení vlastními zvratky, při převozu z divadla v autobusech městské hromadné dopravy (sanitky na místě připraveny nebyly).
Když o dva roky později, 1. září 2004, čečenští teroristé obsadili školu v severoosetském Beslanu, Politkovská na místo činu ani nedorazila. Její záměr vyjednávat s teroristy vzal za své už v letadle na cestě z Moskvy: na palubě byla otrávena neznámou látkou. Lékařské záznamy z ošetření v nemocnici v Rostově na Donu se záhadně ztratily. Zásah ruských úřadů v Beslanu skončil 3. září masakrem. Výbuch a následné zborcení střechy tělocvičny, kde byli rukojmí drženi, způsobilo smrt více než tří set dětí, učitelů a rodičů.
„Nelze si vážit státu, který pro své obyvatele vytváří ty nejhorší scénáře, ať už se jedná o Dubrovku nebo Beslan,“ píše Politkovská v prosinci 2004. „Ale jen se podívejte, co se dneska děje: pomalu, ale jistě se stát zbavuje odpovědnosti za všechno, co se stalo.“
Těžko však lze Politkovskou vinit z jednostranného pohledu na věc. Po útoku na Dubrovku zdůvodňuje, proč se jí nelíbí vnímání Čečenců jen jako obětí: „Vůbec se mi v době útoku nelíbilo chování většiny Čečenců, které jsem znala, v době, kdy osud rukojmích visel na vlásku, kdy v jakoukoli chvíli mohla Dubrovka vyletět do povětří a kdy by slovo Čečenců adresované Čečencům mělo zásadně větší váhu, než slovo kohokoli jiného. Jenže žádné takové slovo nezaznělo. Prostě nebylo.“
Putinovo Rusko
Politkovská svoje reportáže a analýzy nepublikovala jen na stránkách novin Novaja gazeta, ale pokoušela se je zachytit i do několika knih. V knize Putinovo Rusko (2004) a posmrtně vydaném Ruském deníku (2007) Politkovská analyzuje příčiny úspěchu Vladimira Putina v ruské společnosti i konkrétní důsledky jeho stylu vládnutí. (Ruský deník vyšel česky v roce 2007 a vydání Putinova Ruska v češtině se v současnosti připravuje.)
Ruský deník, pokrývající období od prosince 2003 do srpna 2005, zachycuje den za dnem především vývoj na ruské politické scéně, postupnou marginalizaci demokratických sil a upevňování pozice Vladimira Putina. Kniha Putinovo Rusko na několika konkrétních lidských příbězích vykládá klíčová témata ruské současnosti, jako jsou nová ruská buržoazie, korupce, válka v Čečensku, armáda a další. Autorka poskytuje pozoruhodný vhled do mechanismů, jakými se upevňuje Putinův režim, například skrze příběh novoruské podnikatelky Táni: kandiduje do městského zastupitelstva, aby už nemusela dávat úředníkům úplatky. V kampani vychvaluje Putina a na otázku Politkovské, má-li to zapotřebí, vysvětluje: „To se teď tak dělá. Když se nevyjádřím o Putinovi, zítra ke mně do obchodu přijde náš okrskový FSBák a řekne, že se všude povídá, že jsem nemluvila o Putinovi a bude chtít úplatek, aby na to zapomněl… Tak my v byznysu dneska žijeme.“
Novočerkasský masakr 1962Politkovská ovšem upozorňuje i na necynické důvody toho, proč jsou Rusové za Putina spokojenější než dřív: „Za Putina se lidé začali častěji setkávat. Mám na mysli staré přátele. V posledních Jelcinových letech všichni od rána do večera vydělávali jenom, aby se uživili. Lidi si nevolali celé roky, protože se styděli za svoji chudobu, nebo naopak bohatství; byla to doba, kdy mnozí navždy odjeli za hranice, jiní si ze zoufalství prohnali kulku hlavou, lidé šňupali kokain kvůli ohavnosti svých zločinů… A teď najednou jako by všichni, kdo to přežili, se zase začali scházet. Častěji než dřív. Ve společnosti zavládl větší pořádek a lidé najednou mají volný čas…“
Kde brát naději
Tváří v tvář osudu Anny Politkovské i vývoji Ruska po její smrti není lehké najít naději při pohledu do budoucna. Přes hrůzu zachycených událostí je to právě publicistické dílo Anny Politkovské, kde můžeme naději čerpat. Není vůbec běžné, že někdo postihne život společnosti v určitém úseku dějin s takovou komplexností a pravdivostí. V textech Anny Politkovské ožívají lidé se svými příběhy, ze kterých vyvstává nezkreslený, plastický obraz událostí a dějů, jak se odehrály v Rusku na přelomu tisíciletí. Obraz, který je díky své opravdovosti imunní vůči ideologickému překrucování a který se nerozplyne ve světě vzpomínek a dohadů. Obraz, který se může stát historickou lekcí – pro Rusy i pro nás. A to i s konkrétními důsledky: Politkovská byla osobně přesvědčena, že materiál nashromážděný novináři v Čečensku poslouží jednou před mezinárodním tribunálem, který nutně bude muset soudit tamní válečné zločiny.
Infobox
Anna Stěpanovna Politkovská (roz. Mazepová)
- 8. 1958 – 7. 10. 2006
narodila se v New Yorku v rodině sovětských (ukrajinských) diplomatů při OSN
vystudovala Moskevskou státní univerzitu, diplomovou práci věnovala poezii Mariny Cvetajevové
měla manžela Alexandra, dceru Veru a syna Ilju
žurnalistická práce:
1982–1993 Izvestija
1994–1999 Obščaja gazeta
1999–2006 Novaja gazeta
Knihy, web a filmy
Za čto (2007)
Ruský deník (2007, vyšlo česky)
Putinovo Rusko (2004, české vydání se připravuje)
Vtoraja čečenskaja (2002)
Putešestvije v ad. Čečenskij dnevnik (1999)
politkovskaya.novayagazeta.ru – obsahuje všechny články Anny Politkovské pro list Novaja gazeta a dokumentární film „Anna Politkovskaja“ RenTv a „Ubijstvo Anny Politkovskoj“ programu Soveršenno sekretno
Dopis Anně (Letter to Anna), 2008, rež. Eric Bergkraut