Nasmrcení

Krzysztof T. Dąbrowski

Vzpomínám si na oslepující světlo, pocit bezmezného štěstí a naplnění všeobecnou láskou. Z tohoto stavu jsem byl vytržen, uchopen dvěma zářivými bytostmi a vsán do tmavého tunelu. Nádherná záře se stále vzdalovala, až nakonec úplně zmizela… ztracený ráj. Necítil jsem žádný strach, všechno bylo úžasně lhostejné.

Když jsme slétli na Zem, bytosti mne pustily. Ocitl jsem se vedle svého těla. Klidně jsem stál a díval se na ně. Ze začátku mi bylo zcela lhostejné – jako kdybych si prohlížel nějaký nudný exponát v muzeu. Po chvíli mne něco přimělo proniknout do tělesné schránky a pak se můj vztah k ní diametrálně změnil. Ožil jsem. Ležel jsem na chodníku a cítil silný tlak v prsou. Pomalu se mi začaly vracet smysly. Nasmrtil jsem se – objevil jsem se na světě za rozsáhlého infarktu.

Okamžitě mi vědomím proběhl celý život, všechno, co se stane. Nejdivnější na tom bylo to, že skoro až do dětství jsem jej znal do nejpodrobnějších maličkostí. Věděl jsem, že několik desítek let budu knihovníkem a nesplní se mi sny o povolání spisovatele. Taková krutost! Člověk se objevuje na světě s vědomím, že bude nikým, s perspektivou řady let vyplněných nudou, nenaplněním a zklamáním.

Nejhorší je to, že každého čeká odrození. To moje bude za sedmdesát osm let, tři měsíce a pět dní. Nějakou dobu bude ubývání let požehnáním. Přibývá sil, sužuje vás čím dál míň nemocí. Získáváte zdatnost – tělesnou i duševní. Bohužel někdy kolem pětadvacítky se objevují první známky toho, co nás čeká. Člověk se dopouští stále více hloupostí. Má stále méně životních zkušeností a peněz. Nakonec začíná být finančně závislý na rodičích. Jde na vysokou, kde pomalu víc a víc hloupne. Vrchol zblbnutí je na začátku základní školy. Pak následuje mladická senilita. Neumíte už číst ani psát a stav vaší mysli je žalostný.

Jak tak vzpomínám na mládí, které mne čeká, tak se mi vybavují rodinné obědy. To bude každodenní domácí rituál. Začíná momentem, kdy matka ve dřezu špiní nádobí a příbory, načež s tím jde pozadu ke stolu. Když ustaví všechny upatlané talíře se zbytky, pak v různém pořadí usedneme ke stolu. Začínáme obědvat. Nejprve odžvýkávám sousto vycházející mi z útrob. Nakonec z úst vyjímám kousek řízku, který hned napichuji na vidličku a pokládám na špinavý talíř. Za chvíli k tomuto kousku přikrojuji další a během čtvrthodinky mám na talíři již celičký horký a čerstvý řízeček!

Po obědě, když už je všechno na talířích, matka všechno odnáší do kuchyně, aby po nějaké době oběd rozdělený na jednotlivé suroviny schovala do ledničky. Další osudy jídla vypadají následovně: Míjí pár dní a matka toto všechno vyndavá, balí do tašek, načež to z otcem odvážejí do supermarketu. Když se vracejí, mají v peněžence spoustu nových peněz. Jedinou nevýhodou obědů je to, že má člověk po nich nějakou dobu hlad…

Dětství je hrůza. Představte si, že se scvrkáváte a ztrácíte rozum. Stále více času věnujete hloupým hrám, jako je rozebírání staveb z kostek nebo hradu na pískovišti. Postupně dramaticky klesá slovní zásoba. Pak ze sebe začínáte vyluzovat nějaké podivné zvuky a dokonce se už nedokážete sami ani vysrat. To jsou příznaky nemluvněcího věku.

Paradoxně to má však také klady – včetně toho, že si neuvědomujete, že se mílovými kroky blíží odrození. A to je přece konec vaší cesty tímto slzavým údolím. Odrození spočívá v tom, že když už jste hloupí jako miska malinového pudinku, tak se spolu s rodičkou ocitáte v odrodnici, kde vás matčin organismus pohltí. Potom vás nosí v břiše, kde během devíti měsíců PŘESTANETE EXISTOVAT!

Ale vraťme se k mému životu. Teď je mi sedmdesát osm let. Za tři roky se nasmrtí Anna – má milovaná žena. Moje vzpomínky na ni jsou už trochu vybledlé, zažloutly ve víru času, ale vím, že se rozzáří v plných barvách s okamžikem jejího nasmrcení.

Než její duše sestoupí a dojde k nasmrcení, tělo musí v Matičce Zemi dozrát. Z prachu se vytvoří kostra, která potem obrůstá útrobami a svaly, a ty se zase pokrývají pokožkou. Několik dní před nasmrcením je tělo studené a bledé. Pak je těžíme ze země na místě zvaném hřbitov. Časem do těla vniká duše a začíná nový život.

Když se nasmrtila Anna, cítil jsem, jako by mi někdo v hlavě přepnul nějaký přepínač, jako by se spustil nějaký jiný způsob vnímání skutečnosti. Konec samoty. Ucítil jsem hluboké přátelství a pouto, jako kdyby ta žena byla mou součástí. Okamžitě jsem si uvědomil všechny strasti i radosti, kterými spolu nějak projdeme. Za čtyřiapadesát let nás čeká ohnivý a vášnivý románek, který bude předcházet… jejímu zmizení z mého života. To je příšerné, že ji jednou budu muset ztratit. Jednoho dne zmizí z mého vědomí i skutečnost, že vůbec existovala. To je tak deprimující, že to lze jen těžko vyjádřit slovy, ale to čeká každého.

Zanedlouho se nasmrtí mí rodiče, jen několik let po nasmrcení mé ženy. Jejich duše sestoupí do těl během strašné nehody. Oni mi budou společníky v posledních chvílích života.

Je docela legrační pozorovat, jak lidstvo hloupne. Něco je a za chvíli to není. Lidé používají vynálezy, ty pak mizí – protože je vědci zamysleli. A tak nevysvětlitelně zaostáváme – a to je přirozené. Naše civilizace schází před očima. Nevím, co bylo před mým nasmrcením. Tak už to bohužel chodí, že s každým okamžikem nám uniká to, co se dělo před chvílí. Nenávratně to ztrácíme. Domýšlím se, že určitě jako lidstvo bychom byli rozvinutější. Na hodinách, které strávím v různých školách, se dozvím, že civilizace pomalu upadá. Budou dvě kruté světové války. Zmizí počítače, televizory i auta. Skončíme jako opolidé, kteří se mlátí klacky po hlavách, ale to už není můj problém. Mám před sebou sedmdesát osm let nudného předvídatelného života. Bude také několik šťastných chvilek. A právě na ně budu tak toužebně čekat…

Překlad: Luděk Vašta