Genocida je vždy velmi dobře připravenou operací Záznam diskuze s Igorem Blaževićem, ředitelem filmového festivalu Jeden svět

Ivana Skálová

Dne 1. prosince proběhla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy diskuze s panem Igorem Blaževićem, ředitelem filmového festivalu o lidských právech Jeden svět pořádaného společností Člověk v tísni. Diskuzi na téma Selhání mechanismů mezinárodního společenství v bosenském konfliktu předcházelo promítání filmu britského režiséra Leslieho Woodheada Pláč z hrobu o masakru ve východobosenském městě Srebrenici v roce 1995. Tehdy bylo bosenskosrbskými jednotkami generála Ratka Mladiće vyvražděno více než sedm tisíc muslimských mužů za nečinného přihlížení sil mezinárodního společenství.

 Po skončení filmu pan Blažević v úvodním slově ještě krátce upozornil na některé souvislosti a fakta, která blíže osvětlují události zachycené ve snímku… Ten film ukazuje na jeden velmi důležitý moment, a tím je jistá systematičnost a racionální přístup v případě srebrenické operace. Pokud si vybavíte znalosti o druhé světové válce, o holocaustu, nebo nověji o událostech ve Východním Timoru nebo ve Rwandě, všude se opakuje situace, kdy jedna etnická skupina vyvražďuje jinou. To se z dálky může zdát jako jakýsi výbuch iracionálního násilí, který má své historické nebo jiné kořeny, ale pokud člověk sleduje průběh všech masových vražd, jichž jsme byli ve 20. století svědky, je patrné, že se jednalo o velmi dobře připravené operace.

Jen ve stručnosti situace v tehdejší Bosně – východní Bosna byla ze dvou třetin osídlena muslimským obyvatelstvem a z jedné třetiny srbským. V prvních třech měsících války, kdy probíhalo obklíčení Sarajeva a pozornost celého světa byla soustředěna na něj, paralelně mimo jakoukoliv pozornost mezinárodního společenství probíhalo právě ve východní Bosně systematické etnické čištění muslimského obyvatelstva prováděné jugoslávskou a bosenskosrbskou armádou. Ve filmu jste viděli, kolik vojenské techniky tam bylo v provozu. Tak složitá logistická operace neproběhne bez řízení přímo z nejvyššího vedení, bez vůle a plánování generálních štábů.

Je to trochu zjednodušený scénář, ale odpovídá realitě. Do oblasti obývané Muslimy dorazí zprávy, že přijde útok. Civilní obyvatelstvo se pak stáhne do jakéhosi imaginárního centra oblasti. Toto město nebo enkláva je obklíčeno pravidelnými jednotkami jugoslávské nebo bosenskosrbské armády. Vždycky se jednalo o regulérní jednotky, označené, v uniformách, s vojenským statutem a vojenským řízením. Takže to nebyl žádný divoký výbuch toho nebo onoho, vše bylo pečlivě připraveno a řízeno. Ve Srebrenici žilo před válkou asi devět tisíc lidí, v době útoku jich tam bylo mezi čtyřiceti a šedesáti tisíci – byli to právě Muslimové vyhnaní z jiných oblastí východní Bosny. A do tohoto centra pak prorazí nepravidelné jednotky. Na území Bosny a Hercegoviny působilo asi dvacet tisíc příslušníků dobře vytrénovaných jednotek, částečně řízených bývalými příslušníky a veliteli policejních a vojenských složek a elementy z podsvětí, a na to se pak nabalila společenská spodina. Tyto oddíly byly už dávno předtím vyzbrojeny a logisticky připraveny a částečně vytrénovány v průběhu války v Chorvatsku. Tyhle jednotky tedy obsadily strategická místa a zároveň spáchaly několik rituálních vražd – podřezané krky, vypíchnuté oči a další akty brutálního násilí. Pokud je takhle zavražděno deset lidí, obyvatelstvo se stáhne do domů a do sklepů. Pokud jsou takhle rituálně vyvražděny známé osobnosti daného města a větší počet náhodně vybraných civilistů, obyvatelstvo začíná utíkat – a to je princip etnického čištění. Ta brutalita je spouštěcím mechanismem, který má lidi vyhnat ven. A teď ta podobnost s holocaustem. Co Mladić dělá, když přijde do města? Systematicky uklidňuje obyvatelstvo – nic se vám nestane, uklidněte se. Co dělali nacisti, když přivezli Židy do koncentračního tábora? Říkali totéž. Jenom lidi, které jste takto dostali pod psychologickou kontrolu, můžete potom vyvraždit jako ovce. Kombinace opravdového strachu a pocitu, že už je vše v pořádku, totiž zlomí lidskou vůli ke kladení jakéhokoliv odporu, s tím člověkem pak můžete udělat cokoliv. To jsou věci, které se učí ve vojenských školách, to není náhodné.

To co však zůstává otázkou v případě Srebrenice ve srovnání s ostatními případy etnického čištění v Bosně je, proč bylo vyvražděno tolik lidí, protože normálně byl ten počet daleko menší. Jsou různé teorie a předpoklady, můžeme se pouze dohadovat. Mám několik hypotéz, ale odpověď neznám.

Ještě se vrátím k tomu momentu, kdy se čekalo, jestli přijde letecký útok NATO, nebo ne. Zodpovědně tvrdím, že kdyby mezinárodní jednotky v tuto chvíli zasáhly srbské vojenské cíle, k masakru by nikdy nedošlo. Proto mezinárodní společenství v případě příštích náznaků masakrů na území bývalé Jugoslávie tak rychle zasáhlo. Pokud hledáte odpověď na příčinu zásahu v Kosovu, tak je to Srebrenica. A samozřejmě, ještě strašlivější selhání ve Rwandě.

 Poučily se mezinárodní síly? Byl třeba zásah v Kosovu lepší?

Myslím, že se situace zásadně změnila. V současnosti jsou intervence mezinárodních sil, resp. USA v Afghánistánu a v Iráku úplně jiného charakteru, než jsme měli možnost vidět v Bosně, Kosovu, ve Východním Timoru nebo neúspěšně v Somálsku a Rwandě či částečně úspěšně v Sierra Leone. Tyto zásahy v podstatě čerpaly z jakéhosi konceptu humanitární intervence. To znamená, že mezinárodní společenství má v jistém okamžiku na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN právo zasáhnout ve jménu ochrany životů civilního obyvatelstva, které se stává terčem vyvražďování ze strany své vlastní vlády nebo vlády, která kontroluje území, na kterém toto obyvatelstvo žije. Koncept humanitárních intervencí je něco, co se v mezinárodní politice objevilo po konci studené války. Bylo to období deseti jedenácti let, kdy mělo mezinárodní společenství pocit, že může působit jako jakýsi konsenzuální světový policajt, který bude ve zvlášť vyhrocených situacích bránit civilní obyvatelstvo proti vražedným záměrům mocenských seskupení. Po 11. září je koncept humanitárních intervencí postaven ad acta, už není aktuální a dnešní mezinárodní politika se znovu řídí reálpolitikou a bezpečnostně geostrategickými otázkami. Takže se vrací k úplně jinému paradigmatu politického uvažování.

Jestli se mezinárodní společenství ze Srebrenice poučilo? Ano i ne. Ukázalo se, že OSN je zoufale nefunkční institucí a není schopna plnit vojenské úkoly. Proto intervenci v Kosovu provádělo NATO, protože, ať se to někomu líbí nebo ne, je fungujícím orgánem. A zaznělo to i v tom filmu, kdy představitelé OSN říkají, že dostali úkoly, na které nejsou vybaveni. Ale role OSN je složitá. Vezměte si případ Rwandy nebo Sierra Leone. Máte mocenské seskupení, které kontroluje veškerý vojenský arzenál, který to území má, kontroluje ekonomiku, ilegální obchod, média a rozhodne se z jakéhokoliv důvodu vyvraždit část svého obyvatelstva, které je či není stejné etnické příslušnosti. A co v té chvíli? Obyvatelstvo se samo neubrání a my jako mezinárodní společenství nebo jako představitelé Západu máme jakýsi závazek vycházející z našich vlastních historických zkušeností, kdy jsme si řekli, že takové věci jako genocidu už nebudeme tolerovat. Navíc když tam pošlete novináře a začnete denně vysílat zprávy o masakrech na civilistech, uvidíte, že naše společnost po určité době řekne, i když se to odehrává na druhém konci zeměkoule, že s tím nechce žít, ať s tím vlády něco udělají. Takže těžko říct, co je správný mechanismus, myslím, že jsme ho nevytvořili. Neangažování se je podle mého názoru ještě horší cestou.

Proč OSN již několikrát selhala při řešení válečných konfliktů?

V otázce řešení situace v Bosně v té chvíli neexistoval politický konsenzus. Každý ze čtyř klíčových mezinárodních subjektů měl jinou představu. Američané dlouho prosazovali politiku neintervence, a pokud intervence, tak pouze leteckými údery. To je součást americké vojenské doktríny od druhé světové války, srazit protivníka na kolena leteckými údery a práci pěchoty přenechat co nejvíce místním jednotkám. Bylo to patrné v Kosovu, v Afghánistánu a svým způsobem i v Iráku. To koneckonců probíhalo v Bosně na konci války – vojska NATO zaútočila a předtím připravila chorvatské a bosenské jednotky k rozsáhlé pozemní ofenzívě.

Dalšími subjekty byly Francie a Británie, které nemají nic proti leteckým úderům, ale za dvou podmínek. Za prvé, že Američané pošlou také svoji pěchotu, tzn. že podstoupí stejné riziko jako už tam působící francouzské a britské jednotky. A za druhé, že se upustí od do té chvíle existujícího striktně humanitárního a pozorovatelského působení OSN, kdy byly vojensky velice neúčinné „modré přilby“ rozmístěné všude na území Bosny a Hercegoviny. Ve filmu bylo vidět, že jedním z lidí, kteří blokovali letecký útok, byl právě francouzský generál. Znamenalo by to totiž, že by se jednotky OSN staly snadným terčem odvetných operací. Viděli jste, že první co Mladić udělal bylo, že zajal 30 nizozemských vojáků. Pár měsíců před tím zajal asi 100 až 150 vojáků OSN. Proto Francie a Velká Británie žádaly o stažení jednotek na území centrální Bosny.

Třetím činitelem bylo veřejné mínění a skupina takových „idealistických“ států jako bylo Nizozemí, které si myslelo, že existuje třetí cesta. To bylo v té chvíli úctyhodné. Právě oni prosadili koncept chráněných zón. A potom to byla OSN, což je taková zvláštní byrokratická struktura, která se ze své podstaty snaží udržovat status quo, cokoli status quo je. Pokud to jsou chráněné zóny, OSN svým byrokratickým samospádem udržuje chráněné zóny. Ve chvíli, kdy ty zóny zmizí, protože je někdo například vyvraždil, tak se OSN přeorientuje a začne jet na plné obrátky v rámci nového statutu quo. OSN často nemá žádnou koncepci, žádné vedení, žádnou politickou zodpovědnost, je to jen byrokratická struktura. Takže ke Srebrenici došlo proto, že všechny klíčové subjekty měly jinou představu. Ostatní nechali Nizozemce na holičkách, ti to pochopili po půl roce a jediné, o co se snažili, bylo své jednotky ze Srebrenice stáhnout. Nizozemci selhali, protože situace ve Srebrenici byla vojensky neudržitelná.

Co by se totiž nemělo v mezinárodní politice podceňovat, je neschopnost. My vycházíme z předpokladu, že, jak nás přesvědčují naše politické reprezentace, jsou naše armády a naše diplomacie šikovné, mají vše podchyceno, a najednou, když začnou problémy, vidíte řetězce absolutní nekompetence vyplňovat úkoly, které ti lidé dostali. Například Srebrenica ukazuje na řadu selhání, která znamenala tisíce mrtvých lidí. V takové chvíli je OSN schopna se zadrhnout kvůli špatnému faxovému formuláři.

Je dnešní Bosna a Hercegovina funkčním státem?

Není a ještě dlouho pravděpodobně nebude, a to ze dvou důvodů. Zaprvé – po tak dlouhé válce trvá dlouho, než se země zkonsoliduje. Druhý důvod je zásadnější, a to, že Bosna a Hercegovina zůstala Daytonskou dohodou formálně rozdělena na dva subjekty – Republiku srbskou a bosensko–chorvatskou federaci, v podstatě tedy na subjekty tři. Na druhou stranu už se neválčí a neválčilo by se ani kdyby tam nebyly početné mezinárodní jednotky. Ty jsou dnes výrazně méně početné, než byly před pár lety. Je otázkou do jaké míry je současná Bosna dlouhodobě udržitelným státem, ve chvíli, kdy dva její národy nechtějí, aby státem byla. Jenže kdo by se dneska pokusil znovu kreslit nějaké dělící čáry, získal by sedmkrát nefunkčnější stát, než je nyní. Některé oblasti spolu těžko vycházejí, ale rozdělit je je ještě horší. Dělení, o které se pokusili Milošević a Tuđman přineslo 1,5 miliónu vyhnaných lidí a 200 tisíc mrtvých.

 Vycházel nacionalismus v bývalé Jugoslávii od jednotlivých národů nebo od jejich politických reprezentací?

Myslím, že dějiny každého národa nabízejí dostatek racionálních i iracionálních důvodů pro nacionalismus. Proti tomu není žádný národ imunní. Velmi však záleží na tom, jakým způsobem vládnoucí nebo mocenské struktury interpretují to, co nabízejí dějiny nebo jakási hluboká vrstva kolektivní paměti národa, a jestli se ty národy dají směrem nacionalismu nebo směrem budování demokratických vztahů. Podle mne tedy klíčová zodpovědnost leží na politických strukturách. V případě bývalé Jugoslávie tyto struktury využily kontrolu nad médii, ekonomikou a represivními složkami státu a v podstatě vědomě se rozhodly hrát na strunu nacionalismu z důvodu udržení moci. Pokud analyzujete jejich fašizoidní nacionalismus, najdete hlavně obrovský mocenský, a k tomu ještě v jisté míře i ekonomický zájem. Problém v postautoritativních státech, jakým byla rozkládající se komunistická Jugoslávie, je soustředění moci v málo rukou. Na území bývalé Jugoslávie měly v okamžiku rozpadu federace staronové elity absolutní moc nad společností. V demokratičtější společnosti je moc výrazněji rozložená, takže jeden druhého drží v šachu a nacionalismy nejsou tak nebezpečné. V posttotalitní společnosti jde manipulovat obyvatelstvo dost jednoduše. Vždycky říkám: dejte mi na tři měsíce televizi Nova a já český národ přiměju k vražedné nenávisti vůči komukoliv.

Kdy se vlastně národy Jugoslávie rozhodly rozejít?

Nedá se jednoznačně říct: tady to začalo. V jednu chvíli je každému z bývalé Jugoslávie jasné, že komunismus skončil a skončila vláda jedné strany. V té chvíli začíná horečné úsilí komunistických nomenklatur o přežití. Do toho patřily i represivní složky armády a policie, včetně tajné. Šlo o skutečný existenční strach co s námi bude a jak se udržet u moci. Zároveň začíná rovnocenné politické soupeření, ve kterém se vynořuje řada jiných politických seskupení, která se chtějí legitimně také dostat k moci. Mezi tím vším je civilní obyvatelstvo, které se teprve orientuje a hledá své místo. Do toho se jako neřešitelná ukázala situace Srbů a Albánců v Kosovu. Dodnes se ukazuje, že je to podobná situace jako v případě Izraelců a Palestinců, něco kde těžko někdo najde nějaké rozumné řešení. V té době vláda v Bělehradu už 15 let prováděla v Kosovu jakýsi apartheid jako pokus o řešení tamní situace. V takové Jugoslávii mělo poměrně liberální Slovinsko zpomalenou cestu k ekonomickému a všeobecně demokratickému vývoji a chtělo se odtrhnout, v Chorvatsku „bublaly“ různé politické proudy, Bosna, Makedonie a Černá Hora hlásaly, že chtějí udržet jednotnou Jugoslávii. Podle mě byl největší zájem o rozpad Jugoslávie v Bělehradu, Záhřebu a Lublani. Kdo v té chvíli rozdělení nechtěl, byly ty slabé články – Bosna a Makedonie. Jenže když Milošević systematicky nabourával federální rovnováhu a když se odtrhávalo Slovinsko a následovalo Chorvatsko, ostatním nezůstalo nic jiného, než hledat cestu k samostatnosti. Takže k reálnému rozpadu došlo po procesu, který svým způsobem trval takových deset let.

Jak hluboká je nenávist mezi národy bývalé Jugoslávie? Jakou roli v ní hraje vojenský kult?

Bez ohledu na to, co se u nás stalo během druhé světové války a během posledních deseti let, nemyslím si, že se ty národy nenávidí. Území bývalé Jugoslávie má ve svých dějinách dlouhá období velice produktivního soužití a má i období, kdy jeho národy žily neproduktivně, ale v klidu, vedle sebe. Jenom v jistých okamžicích tam došlo k válkám a zločinům takového druhu. Známe i případy jiných národů, kde najdeme prvky takové nenávisti, Francouzi – Němci, Češi – Němci. Takže nemyslím, že by války a vyvražďování způsobila nenávist mezi národy, vždycky se jednalo o konkrétní, pojmenovatelná, identifikovatelná politická seskupení.

Co se týká jakéhosi vojenského kultu, je pravdou, že v Srbsku je výrazně silnější než u ostatních národů bývalé Jugoslávie. Částečně s výjimkou Albánců a Černohorců, kde existuje spíš taková horalská tradice, která je srovnatelná s kultem samostatnosti a horalské hrdosti z jiných částí světa, např. Kavkazu. Ale to nic neznamená, protože i u Chorvatů či Muslimů najdete lidi, kteří spáchali zločiny, kteří rádi válčí. Ve chvíli, kdy začala válka chorvatsko-srbská, se v Chorvatsku mnoho lidí přihlásilo do armády. Jedním z mnoha důvodů bylo, že každý večer v televizi koukali na zločiny, které na nich spáchali Srbové, a na šoty, ve kterých jsou hrdí, hezcí, ve stylu Rambo oblečení chorvatští kluci, kteří jdou s písní na rtech bránit svůj domov. A když se na to koukáte měsíc průměrně deset hodin denně, když hrozí válka ve vaší zemi a tam se střídají záběry reálných nebo vymyšlených nebo reinterpretovaných zločinů, tak se veliký počet mladých lidí dobrovolně přihlásí do armády – a nepotřebuje žádné tradice a kult armády.

Co si myslíte o roli Mezinárodního trestní tribunálu v Haagu právě v souvislosti s potrestáním viníků masakru ve Srebrenici?

Srebrenický masakr by se nemohl stát, kdyby svou roli nesehráli tito lidé: Milošević jako klíčový politický reprezentant Jugoslávie, který stojí za počínáním jugoslávské armády, potom jsou to v Bosně Karadžić, Plavšićová, Krajišnik jako politická reprezentace bosenských Srbů. Dále je to Mladić jako vrchní vojenský velitel bosenských Srbů, pod ním Krstić coby klíčový velitel drinského regionu ve východní Bosně. Pod Krstićem máte asi deset velitelů jednotek a pod nimi ty obyčejné vojáky. A navíc tu ještě byly paramilitantní jednotky. To je takový řetězec, který nese zodpovědnost za Srebrenici. Z nich Milošević, Plavšićová, Krajišnik a Krstić jsou v Haagu, z velitelů je jich v Haagu sedm a z těch vojáků byl prvním odsouzeným jistý Erdemović. Bohužel pro bosenskou společnost nejsou v Haagu právě hlavní zločinci a symboly války v Bosně – Karadžić a Mladić.

Proč tedy nejsou Karadžić a Mladić v Haagu?

Podle první teorie jsou do té míry obklopeni svými věrnými, že by to vyvolalo krveprolití. Druhá hypotéza je, že by zatčení Karadžiće a Mladiće výrazně destabilizovalo politickou situaci v Bosně a Hercegovině, což by hraničilo s hrozbou vypuknutí nové války. Třetí teorie je trochu konspirační, a to že Karadžić a Mladić mají jakési důkazy především proti Francouzům a že mezi nimi existuje jakási tajná dohoda, že budou ušetřeni. Ta konspirační teorie čerpá ze dvou událostí. Za prvé z propuštění velkého počtu zajatých francouzských vojáků Mladićem za Mitterandův slib, že se nikdy nedostanou do Haagu. Problém je, že Mitterand už dávno není živý a nikdo ve Francii nemá důvod, aby jeho dědictví chránil. Navíc loajalita a držení slova tohoto druhu mezi politiky příliš neplatí, takže není důvod, proč by tomu v tomto případě mělo být jinak. Druhým podkladem této teorie je případ předposledního pokusu o zatčení Karadžiće, na čemž spolupracovali Britové a Američani. Je prokazatelné, že jeden francouzský důstojník ve štábu NATO oznámil Karadžićovi, že jednotky jsou na cestě ho zatknout. Já nevěřím ani v jednu z těchto teorií. Já bych řekl, že jsou neschopní.

Kde byl v době masakru legendární muslimský polní velitel Naser Orić, operující v oblasti Srebrenice?

Orić byl asi půl roku před útokem stažen ze Srebrenice a převelen jinam. Existuje několik teorií proč. Jednou z nich je, aby neprovokoval. Byl trnem v oku Srbům i mezinárodním jednotkám. Druhá pak, že poté co do Srebrenice přišly mezinárodní jednotky, se bosenská vláda vzdala odpovědnosti za Srebrenici a stáhla svoje vojensky nejoperativnější lidi pro využití v jiných oblastech. Třetí teorie je opět konspirační – pád Srebrenice byl tiše dohodnut mezi bosenskou vládou, srbskými předáky a mezinárodními jednotkami, protože byla neudržitelná a měla proběhnout jakási výměna za obklíčení Sarajeva. Ale vývoj války tuto teorii příliš nepotvrzuje. Neříkám, že bosenská vláda nemá odpovědnost za tragické události kolem Srebrenice. Její odpovědnost je v tom, že nebyla připravena na vývoj událostí a že neaktivovala ihned po začátku pádu města jiné frontové linie, které by vázaly část srbských jednotek a umožnily tak většímu počtu lidí proklouznout z vražedného obklíčení.