Hluboké modré nebe

Barys Pjatrovič

Barys Pjatrovič je běloruský prozaik, autor knih Hon, Spánek mezi obludami, Fresky, Štěstí být. Šéfredaktor časopisu pro literaturu a umění Dzejaslov, první zástupce předsedy Svazu běloruských spisovatelů. Narodil se roku 1959 ve vsi Novy Bor v Homelském kraji. Žije v Minsku.

 Být milovaným

Jeho život proběhl mezi třemi ženami: jedna ho měla ráda, druhou měl rád on a třetí se stala jeho manželkou. Žen bylo ovšem více, ale jiné téměř nezanechaly stopu v jeho duši – usadily se sotva v paměti. Daly mu trochu radosti a byly připomínány pouze v mužských rozhovorech. A tyto tři ho doprovázely po celý život. A pouze ony mu způsobovaly utrpení.

První se čas od času připomínala sama, na druhou nemohl zapomenout on, třetí se stala matkou jeho dětí.

„Stěpo, ahoj!“ říkala mu po telefonu první. „To jsi ty, Stěpane?“ se podivovala při setkání druhá. „Stěpíku, Stěpíčku!“ šeptala mu v noci třetí.

A on, který prožil padesát let, si najednou pomyslel: žil jsem vůbec správně, neudělal jsem chybu? Nebylo lepší se obětovat pro první anebo získat lásku druhé a neničit život třetí? Protože jen před ní pociťoval svou vinu. A čím dál víc.

Pochyboval o své první lásce k němu; pamatoval si, jak snadno přeskočila na mejdanu k jeho kamarádovi, který o ni projevil zájem a pozornost. Ano, chtěla se vdát – hledá teď pro sebe ospravedlnění – a proto si ho vybrala jako snadnou oběť. Nic víc.

Avšak on sám vůbec nepochyboval o své lásce k druhé. Mohl jí odpustit všechno, dokonce nevěru, dokonce to, že si ho vůbec nevšímá a otevřeně chodí s jinými. Mohl ji přijmout jakoukoli. A mít rád.

Prožil s třetí v harmonii a štěstí víc než dvacet pět let, oslavil stříbrnou svatbu, vychoval syna a dvě dcery, ale stejně nepochopil, zda ji má rád nebo zdali má ráda ona jeho.

Protože tušil, že i její život také prošel mezi třemi muži: jeden měl rád ji, druhého měla ráda ona a za třetího – za něj! – se vdala.

Verze T

Byla válka. Hynuli lidé. Padali do močálu. A umírali v něm. Zapomenutí všemi. Oplakaní příbuznými. Zmizelí beze stopy.

V noci vstávají. Sbírají se do skupinek. Po třech a více. Kouří cigára. Ohřívají čaj. A mlčí.

Čekají na nás. Na živé, zvítězivší. Deset let… Dvacet… Padesát… Čekají…

Čekají i dnes. Vykouří si po cigáru. Vypijí trochu čaje. Z prázdných hrníčků. Prostřelených kulkami. Ohnutých tanky. Rozežraných časem.

Jeden z nich si vzdychne. Druhý pokývá smutně hlavou. Třetí si mávne rukou. Čtvrtý přivře zkroušeně oči. A pátý si sprostě zanadává…

A rozejdou se ke svým kostem, které leží zbělalé a zčernalé prostě na zemi nepohřbené. A zkamení, čekajíce na nás.

Ani zem je nepouští, ani nebe nepřijímá.

Verze 34

Můj nešťastný svět se zatočil do rohu a teď vidím ještě méně. Oči mám na zádech, ale jdu někam stranou a narážím na své ruce, které ohmatávají stěnu mého břicha; pupek se na mě mrkl, prý pojď za mnou, a já, bezhlavý, jsem mu uvěřil, vyrazil jsem za ním a zabloudil úplně v jeho vlasech někde za ušima; dlouho jsem křičel, volal po někom, ale nikdo se neozval, jen jednou jsem zaslechl nějaký zvuk podobný ráně; vydal jsem se směrem k němu, ke dvěma hladkým hůrkám, na něž jsem nakonec nedokázal vylézt, abych se rozhlédl.

Dokonce v sobě samotném jsem takový drobounký a bezradný.

 Verze 90

Nebe. Hluboké nebe. Hluboké modré nebe. Hluboké modré nebe nade mnou. Hluboké modré nebe visí nade mnou. Hluboké modré nebe se svou kopulí visí nade mnou. Hluboké modré nebe se svou bezednou kopulí visí nade mnou. Hluboké modré nebe se svou žlutou bezednou kopulí visí nade mnou.

Jsem z toho štajf. Žlutou? Jsem štajf…

Překlad: Sjarhej Smatryčenka, jazyková redakce: Lenka Daňhelová