Karel Sládek
Když člověk vstoupí do kostela či chrámu slovansko-byzantského ritu, který užívají slovanští křesťané pravoslavní i katoličtí (tzv. uniaté), jistě ho ihned upoutá ikonostas, ikony se svíčkami či výzdoba fresek. Když navíc vstoupí v době slavení liturgie sv. Jana Zlatoústého, zaujme ho zpěv modliteb, vůně kadidla a úkony jáhna, kněze či biskupa u otevřených dveří ikonostasu zvaných carská vrata.
Porozumět duchu této liturgie je běh na dlouhou trať a je nemožné postihnout její bohatství v jednom článku. Přesto lze vybrat alespoň některé zajímavé prvky, které pomohou nahlédnout do krásy tajemství sdíleného v průběhu liturgie s lidmi. Liturgii sestavil koncem 4. století Jan Zlatoústý, který byl v letech 397–404 konstantinopolským biskupem, a skládá ze tří částí: proskomidie, liturgie katechumenů a liturgie věrných. První část lid nevidí, neboť probíhá za uzavřeným ikonostasem, a většinou čte obřad zvaný hodinky (časy). Zatím kněz připravuje chléb a červené víno pro eucharistii, tedy pro okamžik proměňování v tělo a krev Krista. Narozdíl od latinské mše, kde se používají známé kulaté hostie, se užívá chléb, ze kterého jsou vykrajovány malé kousky. Než začne liturgie katechumenů, dochází k okuřování oltáře, ikonostasu, ikon i přítomných, což symbolicky vyjadřuje touhu, aby modlitby stejně jako kouř kadidla stoupaly k nebi.
Liturgie katechumenů se účastnili i lidé připravující se na křest – katechumeni (oglašeny). Začíná takzvanou doxologií, kdy se vzývá Svatá Trojice. Následují prosebné modlitby (ekténie), během nichž věřící pozvedá svůj zrak k potřebám světa, církve, bližních i za své duchovní potřeby. Modlitby, na které lid odpovídá: „Pane, smiluj se“, přerušují zpěvy tří antifon, což jsou většinou krátké úryvky žalmů. Po druhé antifoně následuje zpravidla hymnus Jednorozený synu složený podle tradice císařem Justiniánem, a třetí antifona se většinou skládá ze zpěvu blahoslavenství, což je duchovní magna charta každého křesťana. Během tohoto zpěvu je vykonáván malý vchod, kdy kněz vychází z bočních dveří, nese evangeliář a průvodem vstupuje carskými vraty, která jsou již otevřená. Carská vrata spojují prostor za ikonostasem (symbolicky nebeské království) s místem před ikonostasem (země) a jejich otevřením se podtrhuje účast nebeských mocností při pozemském slavení. Při průvodu po vstupních modlitbách, krátkých zpěvech k výročí svátku či světce dne, následuje trojsvatý zpěv (Trishagion).
Před četbou z apoštolských listů a evangelia účastníka liturgie jistě upoutá několikeré zvolání: „Nejvyšší moudrost. Soustřeďme se!“, které má připravit mysl na meditaci. Na rozdíl od latinských mší kázání někdy vůbec nebývá, a pokud ano, tak až na konci liturgie katechumenů. Poté následují další prosebné modlitby a katechumeni odcházejí, což se dnes již ne vždy praktikuje.
Vstoupili jsme do části liturgie věrných, která se konala většinou za zavřenými dveřmi mezi věřícími. Vlastní eucharistické modlitbě (anafoře), kdy dochází k proměňování v tělo a krev Krista, předchází hymnus cherubínů, okouření kadidlem, přenesení a položení darů (velký vchod), prosebné modlitby a vyznání víry. Průvod velkého vchodu, kdy jsou přinášeny dary chleba a vína, dostal pojmenování na základě konstantinopolské tradice, kde měli sakristii mimo chrám, a proto museli dary přinášet zvenčí. Obřad velkého vchodu získal symbolickou hodnotu – připomíná vstup Ježíše do Jeruzaléma.
Východní EvropaK části vyznání víry nicejsko-konstantinopolského kréda dodejme krátkou poznámku ke sporu o takzvané filioque, tedy o latinský dovětek k části „Věřím v Ducha svatého, který z Otce vychází“, který zní: „i Syna vychází“, jež se stalo zástupným teologickým problémem pro vzájemné napadání mezi katolíky a pravoslavnými.
V liturgii následuje eucharistická modlitba, kdy se po požehnání a děkovné modlitbě zpívá starozákonní hymnus Svatý, svatý, svatý, Pán zástupů, který je známý i z latinské mše. Kněz posléze připomene slova Ježíše Krista z poslední večeře: „Vezměte a jezte, toto je moje tělo, které se za Vás láme na odpuštění hříchů,“ a „Pijte z něho všichni, toto je moje krev nového zákona, která se vylévá za Vás i za mnohé na odpuštění hříchů.“ Poté tiše vzývá Ducha svatého (epiklese) a po konsekraci darů následují opět prosebné modlitby (ekténie), modlitba Otčenáš a modlitba klanění a pozdvihování.
Další odlišností od latinské mše je způsob přijímání, jež probíhá pomocí lžičky, na které je proměněný kousek chleba a vína a kterou kněz vloží tělo a krev Krista do úst přijímajícího. Po přijímání a požehnání s dary následuje jeden z nejkrásnějších zpěvů vycházející z východokřesťanské spirituality a mystiky: „Viděli jsme světlo pravé, přijali jsme Ducha nebeského, nalezli jsme pravou víru, klaňme se nerozdílné Trojici, neboť ta nás spasila.“ Před koncem ještě kněz přinese dary na oltář, dojde k okouření, zpěvu, přenesení darů na přípravný oltář, prosebným modlitbám a díkůvzdání s finálním „Amen.“
Na závěr letmého seznámení s průběhem této liturgie dodejme, že slavení není nikdy jen pouhou připomínkou historické události, ale že věřícím umožňuje setkání s přítomnou osobou, kterou je podle křesťanské víry vzkříšený Ježíš Kristus.