Identita a paměť romského národa

Małgorzata Krakowiak

Jazyk, vyznání či společná historie jsou obvykle chá­pány jako prvky ustavující integritu národa. V případě Romů je hle­dání integrujícího pojiva ztížené, a to hned ze dvou důvodů. Jednak není jisté, zda tyto prvky vůbec romskou identitu dokáží vybudovat, jednak mů­žeme do jisté míry zpo­chybnit i samotný pojem romské identity – je to vědomí jednoty národa, etnické skupiny, nebo něco jiného?

Až do sedmdesátých let 20. století nebyli Romové chápáni jako samostatný národ. Díky tomu také nikdy nebyl představen žádný jejich mezinárodní zástupce. Tato situace doznala změny až na 1. světovém kongresu Romů v roce 1971. Byl zvolen Mezinárodní romský výbor, který měl re­­p­rezentovat Romy na mezinárodní úrovni – na následujícím sjezdu byl přejmenován na Unii Romů, jež má zastupovat Romy v ji­ných organizacích a v OSN. Na témže kon­­gresu byl také zvolen termín „Rom“ jako univerzální název pro pří­sluš­níky etnika. Byla taktéž vytvořena vlajka, na které je na pozadí tvořeném dvěma pru­hy – mod­rým (nebe) a zeleným (země) – vyobrazeno červené kolo se šest­nácti lou­kotěmi.

Kolo jednak symbolizuje kočovný způsob života, zároveň odkazuje k indické vlaj­ce, potažmo k Indii jako předpokládané pra­vlasti Romů. Na kongresu zazněla poprvé i oficiální romská hymna. Zároveň se za­čal prosazovat proces budování mýtu o původu Romů, který se opíral o pře­svěd­čení, že evropští Romové pocházejí z nej­vyšších indických kast. Oficiální romští představitelé se dokonce setkali s Indirou Gándhíovou – tento akt měl deklarovat ja­kousi duchovní jednotu Romů a indického národa.

Objevují se také první snahy o sjednocení romského jazyka. Většina Romů se do­ro­zumívá různými dialekty jazyka ro­mani. Tyto dialekty se velmi různí, jsou v nich pa­trny vlivy jazykových oblastí, v nichž jed­notlivé skupiny pobývaly, a rozdíly jsou mnohdy tak značné, že zcela znemožňují vzájemné dorozumění. Potíží při ling­­­vis­tické práci je v tomto případě i velmi slabě rozvinutá tradice literárního vyjádření a písemného projevu vůbec.

Rozhodnutí a aktivity spojené s výše po­psaným romským obrozením vyplývaly do značné míry z přesvědčení romských ak­ti­vistů o výlučnosti a specifičnosti romského národa: „Ačkoli – hlavně proto, že jsou jeho články rozprostřeny po celém světě, je jeho existence spíše symbolická než faktická.“ Specifická situace Romů na světové scéně je také způsobena ab­sencí požadavku na vlastní te­ritorium. Proto také mnoho romských intelek­tuálů hovoří o „národě bez státu“, „neteri­to­ri­ální společnosti“ či „evropské menšině“. Při­­jetí jakékoli z těchto definic před­po­kládá existenci romské identity. Její uchopení je však problematické, zvláště uvě­domí­­me-li si, že v rámci romské ko­munity defiluje množství skupin, které žily v růz­ných kul­turách, různých tradicích nábo­žen­ských a společenských, mají roz­díl­né historické pozadí, pocházejí z různých migračních vln a nachá­zejí se na růz­­ných stupních kulturní in­te­g­race v rámci spo­lečnosti, v níž žijí. Všechny tyto rozdíly vedly až k jistému odcizení mezi jednotli­vými sku­pinami, jež se projevuje mnoha způsoby.

Různorodost romských skupin (jak známo existují skupiny Cikánů, kteří se za Romy nepovažují) způsobuje – přímo v rámci romského chápání – obměny koncepcí „men­šinovosti“. Existuje přístup, který zcela eliminuje pojetí Romů jako menšiny, zcela odmítá tento statut a usiluje o pří­stup založený výhradně na občanských a lidských právech. Naproti tomu existují i snahy o získání práv, která přísluší jaké­koli jiné národnostní menšině. Další směr úvah je takovýto: je nutné Ro­mům přiznat zcela speciální status, odlišný od jiných menšin, a to z důvodu spe­ci­fičnosti si­tu­ace, ve které se nacházejí.

Nevylučuje však tato pluralita uvnitř sa­motného romského národa možnost poža­dování romské identity? Odpověď není jednoduchá. Občas narazíme na tvrzení, že jednotící prvek romské identity na­lez­neme, zkoumáme-li vztah Romů k tomu, co je vně komunity. Rozdílnost pociťovaná v ne zcela přátelském světě gadžů, by měla být tím, co Romy spojuje. Typické je dvoupólové vidění světa, rozděleného na gadžipen a romanipen (u některých skupin neidentifikujících se s Romy se termín romanipen nepoužívá, ale vědomí „cikánství“ zůstává). Kritérií tvořících fenomén „cikánství“ je samozřejmě mnoho. Pro kaž­­dou skupinu jsou další rozdíly uvnitř kategorie. Každopádně však romanipen funguje vnitřně a velmi ostře vymezuje hranice „cikánského světa“. „Těžko ucho­­pitelná oblast sebeuvědomění části polských Cikánů má charakter tradice. Co to ale v důsledku znamená? Především to, že mírou všeho je romanipen, která skupinu stmeluje a zároveň jakýmsi způsobem uza­vírá vůči ostatním, pro ni cizím.“ Dů­le­žitá je zásada „čistoty“. Tvoří celý kodex jasně vytyčující okruh toho, co je dovoleno. Ne-Rom, jako ten, kdo tyto zásady nedodržuje, není považován za nečistého, ale není s ním prostě počítáno, není hodnocen v žádné kategorii.

Existuje ale ještě jeden velmi důležitý element, jehož význam pro romskou identitu je čím dál tím více zdůrazňován. Je to Porrajmos – pojetí romského holokaustu. Termínem téměř synonymním je „zapome­nutý holokaust“… Zapomenutý, jelikož už dlouho je vytěsněný mimo registr vědomí – jak romského, tak neromského. Hledání pů­vodu a příčiny této situace nám pa­radoxně ukazuje cosi typicky romského.

Myšlení v historických kategoriích je pro Romy něčím velmi cizím. Mluvíme-li o holokaustu, nelze přeh­léd­­nout vztah Židů k němu – romské a ži­dovské pojetí oné historické události je, jak zjišťujeme, diametrálně odlišné. Židé jsou v plném slova smyslu národem pa­měti. Vědí, že jejich největším nepřítelem je amnézie. Toto uvědomění je přítomno velmi silně již v hebrejské Bibli, prosa­kuje i klasickou rabínskou literaturou a v růz­ných obměnách se táhne celými ži­dov­skými dějinami. Židé jsou taktéž „národem Knihy“ nebo – důsledněji řečeno – „národem Knih“. Bezmála vše, co prožívají, je zachyceno v písmu a stává se předmětem mnohostranné intelektuální aktivity. Rov­něž záhuba evropských Židů se stala velmi rychle součástí kolektivní paměti a byla vtělena do dlouhé řady událostí a zku­še­ností formujících židovskou identitu.

O Romech se obvykle říká, že je zajímají předkové maximálně o tři pokolení nazpět, neboť cikánský duch je zkrátka úplně jiný. Romové nepřikládají mnoho významu hro­madění vědomostí o vlastní minulosti, ne­shromaždují písemné doklady o historii rodin či kmenů a staví ústní tradici do role jediného zprostředkovatele historie. Určitý vliv měl také kočovný způsob života. Pro kočovníka nemělo smysl hromadit pře­míru majetku, mít příliš mnoho dobytka, na­tož pak zabývat se uchováváním psané historie. Pěstování paměti předků by nutně znamenalo opuštění důležitého elementu tradice – přesvědčení, že přivolávání du­chů mrtvých předků by tyto vyprovokovalo k tomu, aby škodili živým. V romské tra­dici doba truchlení za mrtvým nesmí trvat déle než 12 měsíců, pouze do doby, než duše nadobro odejde do zásvětí, přičemž její přivolávání by nepřineslo nic než neš­ťast­né narušení pokoje pro mrtvého i živé.

Proto donedávna pojetí kolektivní paměti nemělo v romské kultuře místo – traumata války byla prožívána spíše individuálně. „V tomto konkrétním případě je romské drama zcela oproštěno od jakýchkoli zná­mek abstrakce. Je čímsi brutálně reálným, fyzickým, biologickým.“ Občas ona anti­­historičnost způsobila i absolutní neznalost faktů týkajících se holokaustu: „To za Němců jsme nevěděli, co nás čeká. Ho­nili nás po lesích, tak jsme utíkali – jako vždycky. Teprve teď mi pověděli, že my cikáni jsme měli být páleni a jak jsme měli skončit, to teprve teď mám strach, co se mohlo stát.“ Setkáme se také s názorem, že romskou ne-paměť je třeba chápat jako konsekvenci dodržování již zmíně­ných zásad romanipen: „Utrpení těch, kteří zahynuli v Zigeunerlager a v jiných táborech nebo byli zabiti na různých mís­tech v Evropě, je fragmentem jejich světa a netýká se os­­tatních; nevznikla tedy potřeba sdílet jej s ne-Romy, ačkoli vět­šina těchto ne-Romů byla taktéž oběťmi a nikoli vykonavateli.“

Vyhlazování Romů ale dlouho nebylo před­­mětem oficiálního a seriózního výzkumu. Do devadesátých let 20. století se v li­te­ratuře objevovalo pouze nesouvisle či jen v nejasných od­kazech. První práce na toto téma se objevily na území Ně­mecka, a to poměrně nedávno. Není to náhoda – tamní Romové (hlavně Sinti) tvoří po­měrně sil­nou sku­pinu. Jejich akce se staly impul­sem pro Romy v jiných zemích. Vý­znamný vliv měly i politické změny ve střední a východní Evropě. Některé kroky oh­ledně připomínání romské martyrologie byly proto podniknuty až na počátku de­va­de­sátých let. V Polsku například v té době vzniklo mnoho romských organi­zací, je­jichž cílem byla i při­po­mínka válečných událostí. Velké zásluhy na tomto poli nelze upřít Sdružení pol­ských Romů, zalo­že­­nému v roce 1991, se síd­lem v Osvětimi. O rok později bylo zor­ga­ni­zo­váno svého druhu první setkání s názvem Sinti a Romové v koncentrač­ním táboře Osvětim-Březinka a jejich osud v le­tech 1933-45.

Čím dál tím častěji se začaly připomínat i události z 2. srpna roku 1944, kdy došlo k likvidaci rodinného tábora v kon­cen­t­račním táboře Osvětim-Březinka. Od roku 1997 je tento den uznaný za Mezi­národní den paměti vyvraždění Romů. „Zároveň se onen krvavý akt z roku 1944 stane jedním z významných elementů společné identity tohoto lidu.“

Jak se zdá, začíná pozvolný proces budování kolektivní paměti – paměti, která je dostupná všem. Je ale tento proces jen procesem nutného přijímání norem, zvyků, nebo snad něčím větším?