Jiřina Dienstbierová
Na pozvání Rady pro mezinárodní vztahy přijel 21. září 2006 do Prahy koordinátor Paktu stability pro jihovýchodní Evropu Erhard Busek, který se zde mimo jiné zúčastnil kulatého stolu na téma Jak dál na Balkáně? Co po Paktu stability? Na následujících řádcích vám přinášíme několik postřehů, které v debatě zazněly.
První náměstek MZV Tomáš Pojar, který debatu moderoval, uvedl, že takové diskuse o západním Balkánu jsou vítány, protože Česká republika je momentálně v procesu upevňování diplomatických vztahů a posilování své přítomnosti na Balkáně prostřednictvím různých misí. Tento proces by podle jeho názoru měl pokračovat bez ohledu na to, která politická strana právě vládne. V působení českých firem v oblasti se podle jeho slov situace velmi zlepšila, české společnosti jsou již schopné uskutečňovat velmi dobré a propracované investiční programy.
Erhard Busek hovořil o perspektivě členství v Evropské Unii a NATO, která je pro země v tomto regionu hlavní hybnou silou a motivací, vedoucí ke všem změnám. „Byl jsem ve vládě, když Rakousko vstupovalo do EU, a vím, že některá naše očekávání byla realistická, ale také jsme měli iluze. To je zcela přirozené.“ Podle jeho slov se situace v regionu velice zlepšila a země západního Balkánu dělají pokroky opravdu rychle. Minulost je zde však stále přítomna. „Neměli bychom je obviňovat, musíme mít větší porozumění. To neznamená tolerovat, když neplní své závazky. My je musíme postrkovat tím správným směrem s jistou dávkou empatie,“ řekl dále Busek.
Východní EvropaPředseda Zahraničního výboru Parlamentu ČR Jan Hamáček hovořil o hlavním záměru vytvoření Paktu stability v létě 1999, jímž byl pokus o přechod k řešení problémů prostoru jihovýchodní Evropy jako jednoho celku. Mělo jít o modifikaci do té doby převládajícího přístupu řešit problémy tak jak přicházejí, individuálně a bez jejich vzájemné vazby. „Komplexní přístup k tomuto regionu se tak projevil nejen z hlediska teritoriálního záběru Paktu, ale i z hlediska zahrnutí do Paktu všech hlavních vnějších aktérů – tedy EU, USA, mezinárodních finančních institucí a donorských zemí. Cílem Paktu – jak je obecně známo – zůstává podpora začlenění států této části Evropy do evropských a euroatlantických integračních procesů, jakož i podpora jejich vzájemné spolupráce, tedy součinnosti zemí regionu,“ řekl Jan Hamáček a dodal, že dnes, po téměř sedmi letech, lze říci, že Pakt dosáhl v tomto směru slušných výsledků a sehrál pozitivní úlohu. Politické rozhodnutí Soluňského summitu EU z léta 2003, že tyto země mají nezpochybnitelnou evropskou perspektivu, byl navíc potvrzen i letos v březnu v Salcburku.
Další z přítomných, ředitel Odboru jihovýchodní a východní Evropy MZV ČR Tomáš Szunyog plně souhlasil s názorem na důležitost perspektivy členství těchto zemí v Evropské unii. „Jsem nyní možná více optimistický než před půl rokem, protože i Sarkozy prohlásil, že Balkán je součástí Evropy. Bavíme se zde o perspektivě několika let a je důležité, abychom věděli, že se to uskuteční někdy kolem příští finanční perspektivy, která bude po roce 2013. Výjimkou bude možná Chorvatsko, které svůj vstup do Unie uspíší. Co se týká členství v NATO myslím, že v roce 2008 se rozhodne o přijetí minimálně jedné balkánské země. Nevím, jaký vliv to bude mít na zbytek regionu, ale myslím, že vzrůstá veliká shoda mezi Bruselem a Washingtonem, že před vstupem do Unie by měly tyto státy vstoupit do NATO. To si myslím, že bude problém pro Srbsko, Bosnu a Černou Horu, pokud nebudou součástí Partnerství pro mír.“
Jiří Dienstbier se vyjádřil k problematice vízové politiky. Podle jeho slov by lidé z bývalé Jugoslávie měli především svobodně cestovat. Ocenil také iniciativu Visegrádského fondu a fondu Johna Marshalla v prosazování principů Visegrádu na Balkáně.