Jitka Komendová
„Svrchovaný pán Veliký Novgorod“ a jeho „menší bratr” Pskov. Města zprostředkovávající kontakt středověké Rusi se Skandinávií a západní Evropou. Města, jež se svým politickým uspořádáním natolik odlišovala od ostatních měst Rusi, že bývají označována jako samostatné městské republiky. Města, jejichž politická i kulturní svébytnost byla brutálně zlikvidována Moskvou na přelomu 15. a 16. století. Města s osudy v mnohém podobnými se dnes ocitla v odlišné situaci – výsledky archeologických výzkumů v Novgorodě se těší celosvětové slávě, v Pskově jsou archeologové a památkáři proti investorům bezmocní.
Novgorod i Pskov jsou archeologickými lokalitami mimořádného významu, neboť zdejší specifické hydrologické podmínky umožnily uchování organických látek v půdě, díky čemuž jsou v obou městech nalézány předměty, jež jinde podlehly zkáze. Těmi nejslavnějšími jsou bezpochyby nápisy na březové kůře, dochované masově v Novgorodě a v menším počtu i v Pskově. V červenci letošního roku si archeologové připomněli 55. výročí nálezu prvního nápisu na březové kůře. V Novgorodě již od 30. let 20. století pracuje archeologická expedice a unikátní epigrafické památky i další nálezy poutají velkou pozornost ruských a zahraničních badatelů, ale i laické veřejnosti.
Dnešní Pskov se sice snaží těžit z odlesků věhlasu Novgorodu a láká turisty na své historické bohatství, avšak středověké památky jsou zde bezohledně devastovány. Dne 16. července 2006 odvysílala televizní stanice Rossija dokument Pskovskij nabat s podtitulem Sny o potěrjannom gradě (volně přeloženo jako Pskovské zvony bijí na poplach – Sny o ztraceném městě), v němž autoři Jurij Zubkov, Alexej Gorovackij a Eduard Kitašov upozornili na bezmoc odborníků v zápase o uchování památek pskovské minulosti. Film má být prvním z celé série dokumentů o devastaci historických památek nejen v provinčních městech Ruska, ale především v Moskvě a Petrohradě.
Likvidace architektury středověkého Pskova začala už v 18. století, které jsme sice zvyklí chápat jako éru „europeizace ruské kultury”, avšak zároveň to byla epocha hlubokého pohrdání starší ruskou kulturou. Další pohromu zejména pro sakrální architekturu znamenala samozřejmě revoluce a poté druhá světová válka, během níž byl starý Pskov podobně jako Novgorod takřka srovnán se zemí, takže v následujících letech bylo věnováno mnoho prostředků a energie na obnovení obou měst.
Nový úder Pskovu přinesl novodobý ruský kapitalismus. Město sice před třemi lety bombasticky oslavilo 1100 let své existence, ale středověká architektura se mění v ruiny. Podnikatelé lákající turisty do města s tisíciletou minulostí stavějí v bezprostřední blízkosti středověké architektury hotely a kavárny, ale do opravy samotných památek nevloží ani kopějku. Východisko je spatřováno v pronájmu historických staveb, například věží mohutného pskovského opevnění, ke komerčním účelům, což pochopitelně vyvolává bouři nevole.
Mnohem nebezpečnější než postupné chátrání historických objektů je ale fakt, že při vágním formulování památkového zákona bohatí investoři nejsou takřka ničím limitováni, mohou ostentativně pohrdat stanovisky odborníků a ještě se přitom těší podpoře státních úřadů.
Na Zlatém nábřeží, naproti pskovskému Kremlu, tedy přímo v nejcennější části starého Pskova, byla roku 2001 schválena výstavba elitní obytné čtvrti. Na lokalitě, kde kulturní vrstva dosahuje sedmi metrů, byl zahájen archeologický výzkum, který potvrdil jedinečnou historickou hodnotu této části města. Když archeologové chtěli následující sezónu v práci pokračovat, investor, ze zákona povinovaný výzkum financovat, tomu zabránil a objednal si technické expertízy, podle nichž má být kulturní vrstva zalita betonem. Navzdory protestům archeologů ruská státní památková péče (Rosochrankultura) tento postup schválila, označujíc jej za mezinárodně uznávaný způsob konzervování archeologických památek.
Nejde jen o to, že na souvisle zastavěné lokalitě je jednou provždy znemožněn další archeologický výzkum. Výjimečně dobré uchovávání organického materiálu v půdě umožňují zdejší specifické vodní poměry a nikdo si dnes netroufá odhadnout, jaký vliv na objekty v zemi bude mít, jestliže se natrvalo ocitnou pod betonovou deskou. Navzdory tomu, že v souladu se zákonem na této lokalitě směly vzniknout pouze objekty respektující historický ráz čtvrti, budova vyrůstající sto metrů od Kremlu je oproti schválené dokumentaci o dvě patra vyšší a vystavěná v nevkusně okázalém, takzvaném „novoruském” stylu.
Případ ze Zlatého nábřeží ale není jediný. Roku 2005 zabránil investor dokončení archeologického výzkumu na tzv. Novém trhu, rovněž jedné z nejvýznamnějších částí středověkého Pskova – výkop byl přes odpor archeologů zasypán a byla zahájena stavba. Kauza skončila u soudu, který rozhodl ve prospěch investora. I zde tedy celá středověká čtvrť skončí pod vrstvou betonu.
Případy, o nichž hovoří dokument Pskovské zvony bijí na poplach, vytvořily nebezpečný precedens. Vítězství archeologů, historiků a restaurátorů nad bohatými investory v podobných situacích lze očekávat jen stěží. Pod vrstvami betonu končí předměty, které svou historickou hodnotou nezůstávají pozadu za nálezy novgorodskými. Za posledních deset let bylo v Pskově zničeno dvanáct památkově chráněných budov. Zdá se, že ve srovnání s Novgorodem má dnes jeho „menší bratr” podstatně méně štěstí.
Novočerkasský masakr 1962Z dějin města Pskova
Pskov (estonsky Pihkva; německy Pleskau; litevsky Pleskava) je starobylým městem nacházejícím se na severozápadě Ruska na řece Velikaja asi 20 km východně od hranic s Estonskem. Je administrativním centrem Pskovské oblasti a obývá ho přes 200 tisíc lidí.
Nejstarší zmínka o městě Pskově (původně Pleskově) pochází z roku 903. Prvním vládcem Pskova byl Sudislav, syn kyjevského sv. Vladimíra. Ve 12. a 13. století město patřilo pod politický vliv Novgorodské republiky. Roku 1241 byl Pskov dobyt Řádem mečových rytířů, avšak Alexandr Něvský jej o pár měsíců později osvobodil během legendární výpravy, zdramatizované ve slavném Ejzenštejnově filmu z roku 1938. Aby udrželi svoji nezávislost na livonských rytířích, měšťané zvolili roku 1266 za vládce litevského knížete Dovmonta. Ten město opevnil, obklíčil rytíře v Rakovoru (Rakvere) a obsadil část jejich území. Jeho pozůstatky a meč se nacházejí v pskovském kremlu.
Od 14. století město fungovalo jako centrum de facto nezávislé republiky. Jeho hybnou silou byli činorodí kupci, díky nimž Pskov vstoupil do Hansovního spolku. Pskovskou nezávislost Novgorod formálně uznal roku 1348. O několik let později městská rada zavedla zákoník, který se stal jedním z pilířů celoruského zákoníku vydaného roku 1497.
Pro Rusko byl Pskov mostem do Evropy. Pro Evropu se zase jednalo o západní výspu Ruska. Kvůli své strategické pozici a svému významu byl Pskov během své historie mnohokrát obléhán. Jen v 15. století přestál mohutný pskovský kreml dvacet šest obléhání. Ve městě vzkvétala kultura – pojmem se stala místní ikonopisecká škola a pskovští kameníci byli považováni za nejlepší v Rusku. Množství specifických rysů vlastních ruské architektuře bylo poprvé užito právě zde.
Roku 1510 však Pskov padl do rukou moskevským vojskům – následoval masakr obyvatel a deportace šlechtických rodin. Pskov se stal druhým největším městem Moskevského knížectví a i nadále přitahoval pozornost nepřátelských armád. Hrdinskou kapitolou v dějinách města je dlouhé obléhání padesátitisícovou armádou Štěpána Báthoryho v závěrečné fázi Livonské války (1581-82). Polský král nařídil celkem 31 šturmů na hradby, které byly hájeny převážně civilisty. Kronikář polského tažení, kněz Jan Piotrowski, tehdy obdivně přirovnával Pskov k Paříži.
Anexe Livonska Petrem Velikým počátkem 18. století znamenala konec tradiční role města jako klíčové hraniční pevnosti a brány do vnitřního Ruska, v důsledku čehož význam Pskova pro další století dramaticky klesl. Do dějin se významněji zapsal až v březnu roku 1917, kdy právě zde abdikoval poslední ruský car. Během první i druhé světové války město okupovala německá armáda.
I přes značné škody utržené během konfliktů 20. století si Pskov zachoval mnohé ze svého středověkého kouzla. Nejpůsobivější památkou je bezesporu kreml, místními zvaný Krom, uprostřed nějž se tyčí 78 metrů vysoký Trojický chrám. Atraktivní je také okolí Pskova, bohužel trpí velmi nerozvinutou turistickou infrastrukturou. Historické jádro Pskova také vyžaduje významné investice, neboť skrývá obrovský turistický potenciál.