Jeden den Saši Nikolajeviče

Tomáš Boukal

S lidmi tundry a tajgy, sibiřskými domorodci, jste se seznámili v minulém čísle Navýchodu. Následující text vám přiblíží jeden všední den těchto nevšedních lidí – Mansů, lovců z lesů severozápadní Sibiře.

Nad zasněženou tajgou se probouzí den. Krátký den dlouhé sibiřské zimy. Na vysokém břehu zamrzlé lesní říčky se krčí několik srubů, osada lovců a rybářů – mansijský paul. Z plechové trubky komína se vine proužek dýmu. Paulina, Sašova matka, zatopila v kamnech z kovových plátů. Postavila na ně dva veliké čajníky. V jediné obytné místnosti srubu s nízkým stropem je čas snídaně. Saša, asi dvacetiletý, vysoký, štíhlý mladík, se posadil na své rozvrzané posteli, vedle něho se zavrtěl jeho mladší bratr Gavrilka. Matka prostírá. Ze skříňky, která slouží zároveň jako stůl, vyndavá sklenice na čaj, podšálky, chléb, několik kusů sušeného masa, misku s losím sádlem a druhou s cukrem. Rodina sedá ke stolu přitisknutému ke stěně pod jedním z oken. Sašův otec Kolja, jeho slepý bratr Pjotr, Gavrilka a Saša. Paulina každému nalévá čaj. Naučeným pohybem si ho přelévají do podšálků a teprve z nich ho pijí, rychleji tak chladne. Chléb si každý bere z misky sám a namáčí ho do rozehřátého losího sádla a případně ještě do cukru (jejich zuby vypadají podle toho). Sušené maso si krájí na malé kousky, aby se dalo lépe jíst.

Po snídani začíná další všední den. Gavrilka se vydává s vědry k řece. U břehu je v silném ledu vysekán kruhový otvor. Přes noc se na jeho hladině utvořila nová vrstva ledu. Sekyra se zledovatělým topůrkem je zabořená do hromady sněhu vedle otvoru. Chlapec jí rozbil led a nabral čistou vodu tekoucí pod jeho příkrovem. Matka s náručí dřeva právě zmizela v předsíni domu. U její zadní stěny stojí hliněná chlebová pec. Paulina ji dřevem celou zaplní. Až všechno shoří a zbudou pouze žhavé uhlíky, bude připravena na formy s chlebovým těstem. To zatím v dřevěné díži hněte slepý Pjotr. Klečí přitom na podlaze, přilévá vodu, dosypává mouku a zpracovává vznikající těsto dřevěnou měchačkou.

Kolja si do místnosti přináší dlouhý, hrubě opracovaný kus dřeva, novou skluznici saní. Oba konce podpírá stoličkami, obkročmo na ni usedá a hoblíkem dále upravuje její tvar. Podlaha z prken se brzy zaplnila hromádkami hoblin.

Vchází Saša. V jedné ruce drží krosnu z ohnutých prutů (mansijsky nyp), ve druhé starý vikan, kabát z hrubé vojenské látky s našitými kožešinovými rukavicemi. Chystá se na lov. Matka mu podává chléb, sáček s cukrem, krabičku čaje a několik kousků masa. Mladík vše pečlivě balí do nevelkého vaku a ten přivazuje provazem ke konstrukci krosny. Usedá na kraj lůžka a začíná se obouvat. Nejdříve dlouhé, teplé návleky až do poloviny stehen. Řemínky je přivázuje k opasku. Potom boty z uzených losích kožešin – njara unty. Nakonec si obléká vikan a přepásává ho pásem s náboji. Paulina na něho starostlivě pohlédla. Před dlouhou cestou je třeba opět popít čaj.

Saša vyšel do předsíně, kde na stěně visely zbraně. Sundal z hřebíku svou dvouhlavňovou brokovnici. Před srubem stály jeho dlouhé lyže podšité losí kožešinou. Položil je na sníh. Patou nabral kožený řemínek a špička zapadla do pružného oblouku ze střemchového prutu. Ohlédl se. Gavrilka s Pjotrem půjdou kousek s ním. Zkontrolují zápor, soustavu prutů s vrší k lovu ryb, kterým nedaleko proti proudu přehradili řeku. Na zamrzlé hladině se jejich cesty rozcházejí. Gavrilka prošlapává stopu, jeho slepý strýc ho pomalu následuje s dřevěnou holí v ruce. Pokračují po řece, až zmizí v jejím ohybu.

Saša vystoupal na zalesněný břeh. Stezka zde vede mezi vysokými borovicemi. Sníh tiše chrupe pod kožešinou skluznic. Dva statní psi se zahnutými ocasy a tmavými fleky na bílé srsti radostně pobíhají okolo svého pána. Náhle se les rozestoupil a otevřel se v rozlehlé bažiny. Daleko na západě se v jasném vzduchu zvedá bílý hřeben hor. Před lety na nich místní Mansové pásli stáda domácích sobů. Dnes soby nahradily sněžné skútry.

 Saša se však vydává na opačnou stranu, k východnímu okraji bažin. Ztěžka prošlapává stopu hlubokým navátým sněhem. Vysoko nad hlavou se táhne stříbřitá stopa, kterou za sebou zanechalo letadlo. Vždy stejný směr od východu k západu, takřka nad jejich srubem. Tmavý pruh stromů se poznenáhlu přibližuje. Po levé ruce leží jezero. Pod sněhovou pokrývkou je ale stěží znatelné, kde přechází voda v břeh. Nedaleko od něho se mezi stromy krčí malá lovecká chata a zásobárna na čtyřech kůlech. Na jaře sem s bratrem a strýcem přicházejí na lov kachen. Sami zde hospodaří třeba celý měsíc. Pečou si chléb, vaří. Na nízké pryčně s losí kožešinou leží Pjotrův sánkultap, pětistrunný nástroj, který vypadá jako malá loďka.

Na přenocování je ještě brzy. Saša zavřel nízké dveře. Nazul lyže a zmizel v lese. Po chvíli chůze překřížil jeho cestu řetězec stop. Los. Psi zavětřili. Lovec sundal z ramene pušku a pažbou ji ponořil do hlubokého otisku zasypaného sněhem. Zjišťoval, ve kterém směru je tvrdší – tím směrem zvíře šlo. Saša si zklamaně přehodil zbraň přes rameno, stopa byla stará. Snad bude mít větší štěstí při prohlídce ok nastražených na losy ve vzdálenější části loviště.

Ozval se štěkot psa. Že by sobol, nebo jen veverka? Zlomil brokovnici a rychle do obou hlavní vsunul náboje. Tiše se plížil za hlasem. Vysoká borovice. Pohlédl do koruny stromu. Kapalucha – samice tetřeva. Mohutný pták se zájmem pozoroval zuřivě štěkajícího psa, kroužícího okolo kmene. Saša udělal ještě několik opatrných kroků. Zamířil. Výstřel proťal lesní ticho. Pes se vrhl na padající tělo. Dnes to vypadá na chutnou večeři. Mladík vyndal nůž a obratně kapaluchu vyvrhl. Sundal ze zad krosnu a přibalil do ní svůj úlovek. Začalo se šeřit. Saša přidal do kroku. Na mýtinu s dalším loveckým táborem dorazil takřka za tmy. Chata podobná předchozí, zásobárna jen na jednom kůlu. Dřevo na zátop bylo připravené. Každý lovec ví, jak nepříjemné by bylo přijít unaven, za třeskuté zimy a najít srub bez dřeva. Malá plechová kamna byla za chvíli rozpálená do červena. I když je venku přes dvacet stupňů pod nulou, musel kvůli jejich žáru otevřít dveře. Voda ze sněhu začala vřít. Saša vhodil do čajníku hrst čaje. V kotlíku bublá tetřeví polévka.

Po jídle se unaveně natáhl na lůžko. Sledoval plamen petrolejové lampy. Zítra snad v okolí najde nějaké sobolí stopy. Nebo losa uvízlého v oku ze silného drátu. Zítra…