Aleš Kozár
Slovinská básnířka Maja Vidmarová (1961) nepatří mezi autory, kteří chrlí bezpočet básní a sbírek, spíš než extenzita výrazu ji charakterizuje intenzita, snaha dosáhnout ryzost slova, jaká je k vidění jen zřídka. Básně zde uvedené pocházejí z její třetí sbírky Ob vznožju (Na úpatí, 1998), předchozími byly Razdalje telesa (Vzdálenost těla, 1984) a Način vezave (Způsob spojení, 1988).
Její poezie je velmi syrová (verše sbírky Ob vznožju jsou krátce úsečné, s minimem kypících metafor), vášnivá i úzkostná, plná nenacházené erotiky, vydává se čtenáři bez postmoderních marnivých narcistních gest, slova spolu sesedají v pokoře, sebeobětování, sebeodevzdání, hladové vyprahlosti, skromné, přeskromné touze buď všechno nebo nic. Často se v jejích básních konfrontuje bůh i satan, jehož podoba vyrůstá ze subjektu, jako by byl plodem jeho přání a vášní, svěřuje se mu i vyčítá. Hovor s ním se spíš podobá komunikaci s bohem antické mytologie, který k ní třeba zavítá v podobě zlatého deště či labutě, dotýká se jí, usiluje o ni a zároveň ji nechává její kruté samotě. Nedokáže vylhávat, zastírat, uhýbat pohledem. Dojde-li na jádro věci, smysl všeho, odpadají povrchní hodnoty, bolesti, přání a zůstanou jen absolutní kategorie – láska a smrt, všechno a nic, ano nebo ne. Toto omezení na to nejpodstatnější způsobuje, že člověka při četbě leckdy zamrazí. Slova básní nejsou křikem, povídáním ani šepotem; jsou jako voda plynoucí, utajující a omílající ostré hrany bolesti, zraňována o nebývale ženské trní. A přece je od druhé sbírky tato erotika posouvána výš do roviny jakési „naderotiky“, která není jen intimní výpovědí o subjektu, ale především ústředním sdělením o světě vůbec, je vyšším diskurzem jazykové distance ke skutečnosti. Překlad básní Maji Vidmarové je urputným zápasem o to původní trnutí, úzkostné vyvření kypící nádoby malého lidského srdce do slov.
V noci
Proč s menšímnež s bohem,proč jindenež v záblesku,jak jinak přecinež navždy.
Mé ruce jsou tak ošklivé,má smrt tak nablízku,můj strach tak převelký.
Vždyť nemohu jinaknež s bohem,nemohu jindynež v noci,nelze jinaknež teď.
Obava
Kéž strach hladce uteče,kéž nekrabatí kůži mrazeníkéž neuslyší ozvěnuv hlavě než obavu.Kéž strach odteče vodopádem,kéž krouží,kéž nenajde úlevuv srdci než strach.Když poslechneš strachznějící v hlavě, že touží,zastaví se.Nože se mihnou,a odkrojí si maso, ze srdce.
Věčnost
Dívám se umíněnědo týla, kampadají prameny vlasů,a na prsty, kam…Všechno skončí,až prohlédnuna okamžik odvrácenajinam.
Oheň
Proč je tak kruté,lásko,že jsem užtřikrát umřela.Plamen vyšlehlz vlasů,kůže se škvařilaa nehty sevpily dovnitř.Zahřej mě něžněji,lásko, pohleď,snad jsem ještě živá,počtvrté zranitelná.
Mladý bůh
Mladý bože, krásyse neboj, srdce otevři,a větší kusy odlamuj,jak mají muži ve zvyku.Nezůstane ti nic.Nic se směje naposled.